Jako ‚živá voda‘ prozurčela stojatým rybníkem německých hyperkorektních médií zpráva o nové knize s názvem „Die Selbstgerechten“ (což lze přeložit jako neomylní, dogmatičtí, nesnášenliví), jejíž autorkou je dr. Sahra Wagenknecht. Pro pravidelné čtenáře Neviditelného psa nejsou myšlenky bývalé europoslankyně a vícepředsedkyně frakce Die Linke (Levice) v Bundestagu nic zgruntu objevného – v německém prostředí ale jde o menší zemětřesení, srovnatelné s účinkem knih Thilo Sarazzina, nakonec vyštvaného ze sociálně-demokratické strany SPD.
Zde některé z myšlenek, uvedených v knize (zkráceno a volně přeloženo):
„Co je ještě dneska levice? Co pravice? Mnoho lidí už to netuší. Považují tyto staré pojmy za překonané. Jen jedním jsou si jisti: to, co postřehnou ve veřejných vyjádřeních pod korouhví levice, jim je často nesympatické. A tomu milieu, které s ní spojují, hluboce nedůvěřují.
Mnoho let to bývalo jinak. Cílem levice bylo chránit obyčejné lidi před chudobou, ponižováním a vykořisťováním, otevřít jim přístup ke vzdělání a vzestupu, učinit jejich život jednodušším, spořádanějším a plánovatelným. Levice věřila ve tvořivé schopnosti politiky v rámci demokratického národního státu, a také v to, že tento stát může a musí korigovat výsledky tržního hospodářství.
Tato tradiční levice ještě existuje. Poměrně často se s ní člověk setká v odborových organizacích, hlavně na nižších úrovních. Ve většině sociálně-demokratických stran, hlavně na úrovni jejich vedení, je už ovšem v menšině.
Dnešnímu obrazu levice na veřejnosti dominuje typ, který je možno nazývat „Lifestyle-levice“ (levice životního stylu, „vystajlovaná levice“), protože u ní už nestojí v centru pozornosti sociální a politicko-ekonomické problémy, ale otázky životního stylu, konzumních zvyklostí a známkování morálky (moralizování)....
Pro tento kulturně-politický světonázor Lifestyle-levice se etabloval pojem levicový liberalismus. Žije v jiném světě než tradiční levice a definuje se jinými tématy. Je především otevřen světu a samozřejmě Evropě .... strachuje se o klima, zasazuje se o emancipaci, imigraci a sexuální menšiny. ....
Levicoví liberálové ... (kteří nejsou ani levicoví ani liberálové) považují národní stát za výběhový model a sebe samé za světoobčany, které jen málo spojuje s vlastní zemí, ...výkon, píle a těžká námaha jsou pro ně uncool.
Lifestyle-levice si obecně více cení autonomie a seberealizace než tradice a společenství. To platí hlavně pro mladší levicovou generaci, jemně vnášenou do praktického života až příliš starostlivými, většinou dobře situovanými rodiči, takže nikdy nepoznali sociální existenční strach a z něj vznikající tlaky. Proto je sociální otázky zajímají jen okrajově. Tedy přejí si sice spravedlivou a nediskriminující společnost, ale cesta k ní už nevede přes suchopárná zastaralá témata jako je sociální ekonomie, mzdy, důchody, daně nebo pojištění v nezaměstnanosti, ale přes symboliku a řeč. Proto se stále prohledává všední mluva a slídí po slovech, která by mohla někoho zranit, a kterých je proto nutné se napříště vystříhat. Jejich prázdná místa pak vyplňují nové slovní výtvory, které přinejmenším u ortodoxních Lifestyle-levičáků vedou ke zcela svéhlavé formě vyjadřování, která už má s němčinou málo společného. ....
Na základě debaty o rasismu na sociálních sítích, sdělila například společnost Knorr z multikoncernu Unilever v srpnu 2020, že její klasika – Cikánská omáčka - bude napříště v regálech supermarketů k nalezení pod novým názvem Maďarská papriková omáčka. Nezměněná ale klidně zůstává zhoršená kolektivní smlouva, kterou Unilever téměř ve stejné době, kdy proběhlo hrdinské rozloučení s Cikánskou omáčkou, vnutilo 550 zbývajícím zaměstnancům v hlavním závodě Knorr v Heilbronnu.Pro zaměstnance Knorru to znamená také rušení pracovních míst, nižší počáteční platy, nižší růst mezd a sobotní práci. Na rozdíl od názvu Cikánské omáčky nic z toho nezískalo palcové titulky nebo dokonce shitstorm levicově smýšlející komunity Twitteru.
Ale tento boj není jen o jménech. Nezastavuje se ani před populárními knihami, filmy a dokonce ani před klasickými filozofy. ....
Typický Lifestyle-levičák žije ve velkoměstě nebo alespoň v elegantním univerzitním městě a zřídka na místech jako Bitterfeld nebo Gelsenkirchen (průmyslové aglomerace). Studuje nebo už má vysokoškolské vzdělání a dobré jazykové znalosti, zasazuje se o ekonomiku, která už není růstově orientovaná, věnuje pozornost zdravé stravě. Pojídači masa z discountů, řidiči dieselových aut a turisté cestující na Malorku nízkonákladovou leteckou dopravou jsou pro něj hrůzou.
To ale neznamená, že sám nejezdí autem, nebo že nikdy nenastoupí do letadla. U něj však nejde o turistiku typu „Ballermann“, ale o vzdělávací cesty, které pomáhají poznat jiné kultury, pozorovat poslední divoké orangutany nebo se přiblížit svému nitru v hotelu Ayurveda. Že pak - jaksi na oplátku - často jezdí po městě na kole nebo v elektromobilu, jim ulehčuje svědomí.
To, co činí životní styl Lifestyle-levičáků v očích mnoha lidí, a to zejména těch méně šťastných, tak nesympatickým, je jejich zjevná tendence považovat svoje privilegia za osobní ctnosti a oslavovat svůj světonázor a způsob života jako ztělesnění progresivity a zodpovědnosti.
Je to právě ta spokojenost morálně nadřazeného, která vyzařuje z mnoha levičáků životního stylu, příliš dotěrné přesvědčení, že jsou na straně dobra, práva a rozumu. Je to také arogance, s níž se dívají dolů na svět, na potřeby, dokonce i na jazyk těch lidí, kteří nikdy nemohli navštěvovat univerzitu, nebo žijí v prostředí malého města a nakupují potřeby pro svůj grilovací večer u Aldi jednoduše proto, že jim peníze musí vydržet do konce měsíce.
A je to nepřehlédnutelný nedostatek soucitu s těmi, kteří musí o svou trochu blahobytu - pokud ji vůbec nějakou mají - bojovat mnohem usilovněji, a kteří se také proto někdy mohou zdát tvrdší, chmurnější a se špatnou náladou.
Také těžko popíratelný fanatismus jistě přispívá k nepatrnému respektu veřejnosti vůči levici životního stylu. Kdo se snaží dopřát si jednou ročně dovolenou ze svého skromného platu, nebo kdo musí i přes celoživotní práci žít z malého důchodu, neocení, když mu jiní kážou odříkání, a zrovna ti, kterým nikdy v životě nic nechybělo.
O imigraci jako o velkém obohacení pro naši společnost si člověk nepřeje být poučován zrovna od přátel multikulturalismu, kteří úzkostlivě dbají o to, aby jejich vlastní dítě chodilo do školy, ve které se seznamuje s jinými kulturami jen v hodinách literatury a umění.
Existují i Lifestyle-levičáci, kteří jednoduše opovrhují chudšími a méně vzdělanými. V Německu jsou oblíbeným nepřítelem v kruzích liberální levice staří běloši. Slovo „Proll“ (zkratka pro primitivního člověka, ale také proletáře) je také často používáno k označení skupiny lidí, o nichž se dá vyjádřovat bez obalu pohrdavě, a pro které kupodivu jinak citlivé ohledy ve smyslu nepoužívání urážlivého jazyka nejednou neplatí. Koncem roku 2019 byl v Německu v oběhu název „Umweltsau“ („ekologická svině“) pro lidi, kteří nakupují maso u Aldi, Lidl &. Co. V koronové krizi k nim přibyli „Covidioten“ (kovidioti).
Samozřejmě existují i levičáci životního stylu, jejichž upřímnou starostí je postavit se za chudé a zbavené práva na tomto světě, což nevyhnutelně zahrnuje chudé a méně privilegované i ve své vlastní zemi. Ale místo toho, aby si těchto lidí vážili a jednoduše se postavili za jejich zájmy, obvykle se s nimi setkáváme v postoji blahosklonného misionáře, který chce nejen zachránit nevěřící, ale především je chce obrátit (..na svou víru).
Lifestyle-levice neustále požaduje otevřenou a tolerantní společnost, sama ale při zacházení s odlišnými názory často vykazuje děsivou nesnášenlivost, která jistě může konkurovat extrémní pravici. ......
Podle průzkumů ve všech západních zemích 60 až 70 procent populace odmítá vysokou úroveň imigrace a přeje si přísnější pravidla. Podle oficiálního levicově liberálního chápání to úplně stačí, aby byli považováni za rasisty.
Lidé, kteří se necítí bezpečně, když cestují sami veřejnou dopravou s větší skupinou mužů, mluvících cizím jazykem, jsou také šoupnuti do stejného šuplíku. Kvůli údajnému zjevnému šíření takovýchto podvědomých antipatií se usídlil v levicově liberálních kruzích pojem „každodenní rasismus“ .
Kdo očekává, že se jeho vláda bude primárně starat o blahobyt místního obyvatelstva a bude jej chránit před mezinárodní dumpingovou konkurencí a dalšími negativními důsledky globalizace - princip, který byl mezi tradiční levicí považován za samozřejmost - je nyní považován za národně-sociálního, ne-li přímo za národně-socialistického. A každý, kdo si myslí, že je špatné přenášet stále více pravomocí z volených parlamentů a vlád na neprůhlednou bruselskou lobbistickou byrokracii, je nepochybně protievropský.
Místo, abychom si položili otázku, zda je společnost, ve které žijeme, skutečně správně popsána jako otevřená společnost a demokracie, se levice seskupuje za poselstvím: ‚Musíme bránit naši otevřenou společnost a naši demokracii proti pravici.‘ ...
Není divu, že taková politická nabídka není příliš atraktivní pro všechny lidi, kteří kdysi volili levicové strany, protože slibovali zlepšení jejich často obtížných životních podmínek a větší bezpečnost a ochranu. Pracovníci v průmyslu, zaměstnanci s nižšími mzdami, samostatně výdělečně činní a nezaměstnaní se tak stále více vyhýbají akcím Lifestyle-levice. A také se stále více vytrácejí i jako členové a voliči příslušných levicových stran.“
.....
...pozoruhodná a překvapivá slova a myšlenky od přední dámy německé levice. Lze jen doufat, že nebude podrobená stejně bezuzdné štvanici jako Thilo Sarrazin.
Pramen: t-online.
Mnichov