Zažíváme déja vu? Velkou migrační vlnu – či krizi, chcete-li – z let 2015/16? Pohled na turecko-řeckou hranici by mohl naznačit, že ano. Ale je několik důvodů, proč se ta vlna/krize opakovat nebude.
Řecko. V letech 2015–19 v zemi vládl premiér Tsipras z radikální levice, která měla na překračování hranic cizinci benevolentnější pohled než současná pravicová vláda premiéra Mitsotakise, jež má větší vůli hranice chránit. Existuje hypotéza, kterou vyslovil například Radek Sikorski, bývalý polský ministr zahraničí a nyní poslanec Evropského parlamentu, podle které Tsiprasova vláda pouštěla přes Řecko migranty schválně, aby je vůči bohatým státům EU používala jako vyjednávací páku: „... nedáte-li nám další půjčky a neodpustíte dluhy minulé, podívejte, jak vám můžeme zatopit...“ A pak se to všem vymklo z rukou.
Ve prospěch této hypotézy svědčí i fakt, jak byla „balkánská cesta“ na jaře 2016 uzavřena: tehdejší rakouský ministr zahraničí a dnešní kancléř Sebastian Kurz domluvil mezinárodní pomoc Bulharsku a Severní Makedonii, jež své jižní hranice striktně kontrolovaly. Čímž si Kurz získal popularitu (nejen) v Rakousku a následně dvakrát vyhrál volby.
My to zvládneme
Německo. Velká migrační vlna/krize z přelomu let 2015/16 odhalila příkop mezi elitami a lidem. Evropské politické a mediální elity ve své většině myšlenku i realitu přijímání imigrantů vnímaly blahosklonně a kladně, většina lidí ve většině zemí však spíše s obavami a záporně. Nejednalo se jen o obavu z příchodu velkého množství mladých mužů z cizí civilizace, o jejichž postojích k nám se vědělo jen málo, ale i o obavu, že ztrácíme kontrolu nad budoucností, že ztrácíme své země, o nichž už budeme rozhodovat méně my a více cizinci.
Kancléřka Merkelová v pozdním létě 2015 rozhodla, že ona i Německo „to zvládnou“. Dle názoru mnohých to byla hrubá politická chyba, byť ona to nepřizná. Ví však, že její rozhodnutí mělo potenciál politicky destabilizovat zemi její, a ještě víc celou Evropskou unii. Proto nic takové už nechce zopakovat a ani nezopakuje. Obává se nárůstu toho, čemu se říká krajní pravice či pravicový extremismus.
Rusko. Zájmem Ruska je rozeštvávat Evropu. Rozeštvávat jednotlivé země proti sobě i každou zemi uvnitř, občany každé země proti sobě navzájem. K tomu mu velká migrační vlna/krize přelomu let 2015/16 velice napomohla. Nezapomínejme, že byla důsledkem i zintenzivnění útoků ruských a také ruského spojence Bašára Asada v syrské občanské válce včetně bombardování měst. To podnítilo nárůst uprchlické vlny ze Sýrie do Turecka a následně z Turecka do Evropy. Zda zintenzivnění bojů bylo vedeno snahou migrační vlnu vyvolat, anebo až v jejím důsledku si Rusko uvědomilo rozvratný potenciál masové migrace do Evropy a na Evropu, na tom teď už nesejde. Rusko však podporuje v EU síly krajní levice i krajní pravice, vše s cílem oslabit loajalitu obyvatel vůči ústavnímu řádu. A toho, co se označuje za krajní pravici – tj. vypjatého nacionalismu, až šovinismu – se nejvíc bojí kancléřka Merkelová a většina elit.
Mimochodem, označovat xenofobní nacionalismus za krajní pravici je úzus, který jen tak nezmizí, byť nedává smysl. Radikální pravicí by logicky měla být spíše určitá kombinace monarchismu, libertarianismu a hodnotového absolutismu; nacionalistický šovinismus je formou kolektivismu, hodnotového relativismu a etatismu, tedy alternativní podobou levice.
Výpalné pro rádoby sultána
Nynějšímu tureckému „otevření hranic“ pro migranty do Evropy předcházel útok Asadových sil na turecké jednotky v Idlibu – a turecký prezident Erdogan měl dojem, že ho jako EU i NATO podporujeme málo. Proto ta snaha nám imigranty „zatopit“. Dovolil by si však Asad zaútočit na Turky bez ruského souhlasu? Nebo tak naopak učinil přímo na ruské přání? Chce Rusko spustit novou migrační vlnu/krizi a „zatopit“ Evropě? Nedivil bych se.
Turecko. „Kdo vleze do postele s ďáblem, nemůže se pak divit, že se ráno probudí v pekle,“ řekl prý jeden nejmenovaný diplomat o dohodě Evropské unie s Tureckem v roce 2016; dohodě, podle níž Turecko už nebude do Evropy migranty pouštět, obdrží šest miliard eur pro migranty na svém území a pro sebe, ale dohodě, která jaksi přestává platit tím, že Erdogan migranty zase do Evropy „pouští“.
Dohoda s Tureckem byla při té nejlepší a nejvelkorysejší interpretaci koupením času, čtyř let času na vlastní zajištění vnějších hranic. Při té interpretaci nejhorší a nejkritičtější byla placením výpalného neootomanskému rádoby sultánovi. „Hmm, krásnou restauraci (Evropu) tady máte, jaká by to jen byla škoda, kdyby vám vyhořela, lehla popelem (imigrační vlna/krize ji rozvrátila)...“
Erdogan si evidentně myslí, že když jsme platili tehdy, budeme platit, a možná více, i teď. To jen ukazuje, že „outsourcing“ ochrany vnějších hranic někomu třetímu může fungovat jen krátkodobě, ale už střednědobě je pošetilý a nefunkční. A taky hloupý.
Chránit své hranice je primární povinností každé politické společnosti. Bez ochrany jasně stanovených hranic politická společnost (ať už národní stát, nebo unie států a občanů) buď vůbec neexistuje, anebo pak rychle kolabuje, coby politická společnost anihiluje a je nahrazována politickými společnostmi novými. Jen se podívejte na dějiny Západořímské říše v 1. polovině 5. století.
A co Erdoganova stížnost, že mu jako NATO dostatečně nepomáháme v Sýrii? Turecko je spojeneckou zemí, ale na svém území napadeno nebylo. Erdoganovo avanturistické angažmá v Sýrii se nás netýká a neměli bychom se do něj nechat zatáhnout. V tomto mu pomáhat nemusíme. A taky jeho oportunistický vztah k Rusku žádnou důvěru v něj nevzbuzuje: nejdřív jsou nepřátelé a v Sýrii po sobě střílejí, pak jsou to ti nejlepší přátelé – a nyní zase spojenec, vlastně klient Ruska na Turky útočí… „Kdo chce kam, pomozme mu tam.“ Ale doprovázet ho na té cestě nemusíme.
Ochrana a obrana vnějších hranic jsou však conditio sine qua non – a zdá se, že současný řecký premiér Mitsotakis to na rozdíl od expremiéra Tsiprase chápe. Chápou to i elity, které to kdysi nechápaly. Lid to chápal vždy.
LN, 7.3.2020
Autor je ředitel Občanského institutu