Izraelci si ještě mohou koupit poslední poštovní známky s portrétem Reuvena Rivlina. Tento politik ale právě svou sedmiletou dráhu prezidenta ukončil. Naprostá většina společnosti se shoduje na tom, že se mu podařilo nelehkou úlohu plnit s podivnou lehkostí. Rivlin vlastně dával svému okolí nenápadnou, ale neustálou lekci ve státnictví. To je zajímavé i z českého hlediska.
Postavení izraelského prezidenta je dost podobné tomu českému. I v Izraeli se od prezidenta čeká politická zkušenost a současně distance od každodenní politiky. A k tomu všemu důstojnost člověka, který přijal svou poslední veřejnou misi a dobrovolně se zřekl úzce osobních zájmů.
Rivlin měl smůlu, že se stal prezidentem v období premiéra Benjamina Netanjahua. Oba muži pocházejí ze stejného politického tábora, strany Likud, dokonce se kdysi přátelily jejich matky. Jenže Rivlin a Netanjahu jsou lidé velmi odlišného temperamentu i politického založení.
Netanjahu byl před sedmi lety otevřeně proti tomu, aby se jeho politický souputník stal prezidentem, podle znalců politického zákulisí se mu Rivlin zdál moc nezávislý. Premiér pak po celou dobu na prezidenta útočil, nespolupracoval s ním, ani ho nepověřoval delikátními úkoly třeba v zahraniční politice, jak bylo v minulosti zvykem.
Rivlin nezahořkl, nevracel údery. Místo toho využil omezený prostor pro misi, kterou si sám vybral. Ta spočívala v opačném přístupu k politice, než byl ten Netanjahuův. Zatímco dosavadní premiér využíval rozdílů ve společnosti a zdůrazňoval je, Rivlin se soustředil na zacelování společenských trhlin. Ještě desítky let se bude citovat jeho projev z roku 2015, v němž s obavou mluvil o čtyřech kmenech izraelské společnosti.
Rivlin navíc, opět na rozdíl od Netanjahua, působí velmi lidsky a uvolněně a jeho mimopolitická mise působila naprosto důvěryhodně. Mnozí Izraelci budou asi dlouho vzpomínat, jak během covidové uzávěry četl přes internet dětem pohádky.
Snažil se společnost nejen spojovat, ale také pozdvihovat. Ostře odsoudil žhářský útok židovských radikálů namířený proti arabské rodině, odmítl omilostnit vojáka, který zastřelil již zpacifikovaného teroristu, aktivně vyhledával kontakty s menšinami, ať už izraelskými Araby, ultraortodoxní komunitou nebo Izraelci černé pleti.
Současně dbal úzkostlivě na to, aby nevybočil z již etablované úlohy hlavy státu. Za sedm let zažil více voleb než kterýkoli z jeho předchůdců. A vždy, kdy to vyplývalo z tradice, pověřil sestavením vlády Netanjahua, i když přiznával, že s těžkým srdcem. Nepsaná pravidla a vážnost svěřeného úřadu nadřazoval svým pocitům i zájmům, přestože naposledy, letos v dubnu, už ani nedokázal být s Netanjahuem v jedné místnosti.
Ve středu v sídle izraelských prezidentů podle tradice odhalili jeho bustu, ta je opatřena jeho výrokem: „Bez schopnosti naslouchat není možné se poučit. A bez schopnosti se učit není možné věci napravovat.“
Rivlin nebyl světec, byl prostě člověk, který si ve funkci uchoval lidský i státnický rozměr. Skoro jsme zapomněli, že prezident parlamentní republiky může mít takové dekorum.
Autor je komentátor Českého rozhlasu
Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus