Tvář moderního Izraele
První dubnový víkend přinesl začátek oslav stých narozenin Tel Avivu zrovna v době židovského svátku pesach, kdy mnoho sekulárních Izraelců do “hříšného” Tel Avivu utíká, aby jedli nečisté jídlo – což v případě pesachu znamená potraviny obsahující kvas. I letošní Den nezávislosti státu Izrael bude oslavován pod heslem “100 let prvního hebrejského města – Tel Aviv/Jafa”. “V Jeruzalémě se modlí, v Haifě pracuje a v Tel Avivu oslavuje – a sice nepřetržitě,” to se říká o třech největších izraelských městech. Tel Aviv má pověst “města, které nikdy neodpočívá”.
Tel Aviv je pravým opakem Jeruzaléma. Šedesát kilometrů, které je od sebe dělí, by mohlo stejně dobře být vzdáleností mezi dvěma planetami. Jeruzalém je “svaté město”, město modliteb a náboženských učení, město rabínů, papežů a imámů. Tel Aviv je naproti tomu městem “hebrejsky mluvících pohanů”. Tato dvě města mají jen jedno společné: obě se považují za ztělesnění “skutečného” Izraele.
To, čeho byl svědkem apoštol Petr na střeše domu Šimona koželuha v přístavním městě Jaffo, bylo prostě nechutné: „Velká plachta spouštěná za čtyři cípy se snášela z nebe. V ní byly všechny možné druhy čtyřnožců, plazů a ptáků.“ A pak zazněl hlas přicházející odnikud: „Vstaň. Petře, zabíjej a jez!“ Následovala jediná myslitelná odpověď, jakou může dát ortodoxní Žid: „To ne, Pane, ještě nikdy jsem nejedl nic co poskvrňuje a znečišťuje!“
Petr nebyl nucen jíst, co mu bylo ukázáno ve vidění na středomořském pobřeží. Ale musel se naučit, jak překonat hranici a vykročit mimo židovský svět (Skutky 10). Prorok Jonáš byl dalším kandidátem, který rád utíkal. Také byl Bohem poslán k pohanům. Pro něj byla Jafa branou do velkého světa, možností útěku od Boha Hebrejů (viz kniha Jonáš). Město Tel Aviv-Jafa se skutečně může ohlížet s hrdostí na 4000 let své historie.
Pro poutníky 19. století bylo toto malé, ošuntělé přístavní město branou do svaté země. V roce 1820 se v Jafě usadil první židovský cestovatel z Konstantinopole. V dalších letech se tu usídlilo vice sefardských i aškenázských Židů. Navzdory osmanským úřadům začali Židé v okolí městečka kupovat pozemky.
11. dubna 1909 se setkala skupina židovských průkopníků na pláži, několik set metrů severně od Jafy, aby vykolíkovali pozemky pro novou osadu. Měla se jmenovat “Achuzat Bait”, což znamená prostě „pozemek domu“. V následujících letech se vedly mnohé diskuze o jménech pro nově založené židovského město moderní doby: V úvahu přicházely: Nová Jafa, Neve Jafo, Nof Jafo, Aviva, Krása, Odpočinutí, Ivríja a dokonce Herzelija, podle zakladatele moderního sionismu, Teodora Herzla.
Jméno Tel Aviv se poprvé objevilo 21. května 1910. Nachum Sokolov použil toto jméno jako titul pro překlad Herzlovy programové knihy „Altneuland“ (Staronová země). Pro Sokolova byla důležitá kobinace slov „Tel“ a „Aviv“, spojení „starého“ a „nového“. „Tel“ je hromada trosek, na které bylo v průběhu staletí postaveno a opět zničeno několik měst. „Aviv“ znamená „jaro“ — a označuje tak nový počátek, rozkvět po dlouhém, neúrodném období sucha.
Tak přišlo první moderní hebrejské město ke svému jménu “Jarní pahorek”. “Tel Aviv” se ve skutečnosti objevuje i v Bibli. V souvislosti se svým povoláním do prorocké služby píše prorok Ezechiel: “Tak jsem přišel do Tel Abíbu k přesídlencům usazeným u průplavu Kebaru, k těm totiž, kteří tam byli usazeni, a seděl jsem tam po sedm dní a vzbuzoval mezi nimi úděs.” (Ezechiel 3,15)
Během první světové války osmanští vládci z Jafy Židy vypudili. Většina Židů se ale z Jafy do Tel Avivu přestěhovala až po arabských povstáních v roce 1921. Když koncem čtyřicátých let vypukla izraelská válka za nezávislost, dostal se Tel Aviv do palby arabských jednotek z Jafy. Židovská obranná jednotka “Hagana” Jafu dobyla. Většina ze 100 000 arabských obyvatel pak z Jafy uprchla. V roce 1949 byly Tel Aviv a Jafa spojeny.
Cvi Blumenfrucht roztržitě listuje zažloutlými papíry na svých kolenou. Je to ročník starých výtisků novin “Žid“. “Jsou staré víc než 109 let — vycházely v Krakově“ — to je pro tohoto starého pána velmi důležité. Blumenfrucht kdysi dostal tuto knihu od svého učitele a přítele, profesora Martina Bubera. Dnes mu tento historický poklad pomáhá snít o jeho navždy ztracené staré vlasti.
Poté, co přežil vyhlazovací tábor v Osvětimi a nekonečné pochody smrti po Evropě, dorazil v roce 1946 do Tel Avivu. „Spousty písku, spousty prachu, nekonečné plantáže, spousta slunce a malárie… to byl Tel Aviv,“ vzpomíná Cvi Blumenfrucht, „a byl to úplně nový svět: židovské město, kde žijí jen Židé. Výhradně pro Židy!“
„Z mnoha mladých lidí tu vyzařovala radost a hrdost. Přišli budovat skutečně první sionistické město,“ nepřestává Cvi zdůrazňovat: „židovské město, výhradně židovské město!“ „Každý den jste se vracel ze směny na ubytovnu a prostě jste věděl: něčeho jsme dosáhli! Něco jsme udělali! Něco jsme postavili!“
Při vyprávění je znát z tohoto křehkého starého muže přirozená skromnost, odrážející odstup východoevropského Žida, který vyrostl v polském štetlu. Stydí se za hrdost, dokonce používá slovo “fašistický”, když popisuje postoj mladých lidí té doby. Připomíná město, které v Palestině vybudovali Němci, Naharíju. Tam byla atmosféra úplně jiná: “Prosím, pane profesore, děkuji vám, pane doktore... Ti, kdo přišli ve třicátých letech z Německa, byli všichni doktoři a inženýři. Byli kulturní a zdvořilí – a všichni mluvili německy. Byl to jediný jazyk, který znali.”
Cvi Blumenfrucht vzpomíná na velkou komunitní kuchyni na Bennerstrasse 14 v Tel Avivu. „Měli jsme tam spoustu pity a chumusu (cizrnové pomazánky) a každý den velkou rybu.“ Starý novinář, který celý život strávil psaním pro jidiš noviny, vykresluje barvitě podobu Tel Avivu před založením Státu Izrael. Byl tam velký transparent s nápisem „Zde se mluví jen hebrejsky!“ V Naharíji bychom byli vystačili s němčinou. Ale v Tel Avivu jste se bez hebrejštiny nedostal nikam.
„Možná jsem přecitlivělý,“ přemýšlí Blumenfrucht, „nebo si možná jen ty věci pamatuji moc dobře, ale připomínalo mi to nápis, který jsem jako dítě viděl v lodžském ghettu. Dali ho tam nacisté: ‚Zde se mluví pouze německy!‘ Nějak jsem se s těmihle věcmi nemohl ztotožnit. Byl v tom slovní šovinismus — tam i tady,“ uvažuje, „ale možná to bylo logické pro lidi, kteří přišli přímo z Evropy, z vyhlazovacích táborů a pochodů smrti, aby tu vzdorovali odporu Britů a Arabů?“
„Kvůli této pýše jsem Tel Aviv nikdy nemiloval,“ vysvětluje Cvi Blumenfrucht, který dnes žije se svou manželkou Hanou v Bat Jam jižně od Jafy. „Nemám rád ten sebedůvěřivý hluk, který Tel Aviv dělá. Mám rád klid…“ Najednou mu dojde, že se svých vzpomínkách a posuzování města, kterému by vlastně měl blahopřát ke stým narozeninám, trochu zapletl. Uvědomuje si, jak by jeho volba slov mohla být politicky zneužita a spontánně dodává: „Já nejsem člověk myslící politicky. Když lidé mluví o politice, jsem zticha. Nic z toho, co jsem v životě napsal, nemá nic společného s politikou.“
A pak nostalgicky vzpomíná na staré sionistické písně, tance hora, starověkou hebrejštinu, která byla opět probuzena k životu… „Mám rád tržnici ‚Šuk Ha- Karmel‘. Proč? Vlastně nevím. Vůně čerstvého ovoce. Tlačenice lidí — každý se dotýká každého.“ Blumenfrucht si tře rukáv a naznačuje tlačenici. „A mám rád pach ryb na trhu, vůni masa, kebabů, co se pečou okolo cesty…“
Atmosféru dnešního Tel Avivu už naprosto nelze srovnat se vzpomínkami muže, který zažil zrození státu Izrael. Dnešní Tel Aviv není ničím víc než velkým městem se všemi jeho radostmi i nevýhodami: s prosperující burzou diamantů i s bídou ilegálních zahraničních dělníků. Jsou tu světově uznávané university a výzkumné ústavy, ale i organizovaný zločin a prostituce. Tel Aviv je samozřejmě známý svými písečnými plážemi přímo u hotelů, se zaručeným slunečním svitem. Nedávno se ovšem tyto pláže dostaly do povědomí večejnosti kvůli poruchám kanalizačního systému. První letošní horké víkendy visely na stanovištích plavčíků černé vlajky, varující návštěvníky: „Koupání zakázáno“.
„Ale nesmíš zapomenout napsat o muzeích, která tu máme,“ zdůrazňuje Cvi Blumenfrucht. Výšková budova Kol-bo-šalom teď stojí na parcele, kde kdysi stávala jeho milovaná škola Tachkemoni. „Přístup — mám peníze, můžu cokoliv, to je to, co se mi na Tel Avivu nikdy nelíbilo,“ poznamenává a vrací k původnímu kritickému tónu. Na druhé straně, v budově Kol-bo-šalom sídlí i Rada přeživších holocaust. A odtud také manželé Blumenfruchtovi jako oběti holocaustu dostávají každé dva roky peníze na dovolenou.
„Dnes uslyšíte v Tel Avivu spoustu angličtiny a ruštiny.“ Cvi se v křesle pohodlně opře. „Co tu vůbec zbylo pro mě? Pro mě, malého Žida, který přišel budovat tenhle stát, místo aby emigroval do Ameriky? Můj strýc z Ameriky se mnou pro to po léta nemluvil. Ale když jdu dnes po Tel Avivu, těžko ho můžu nazývat hebrejským městem. Dnešní Tel Aviv nemá nic společného s tím, o čem snil Dizengoff - primátor, který jezdil po městě na koni a byl hrdý na to, co vybudoval.“
Stoletý Tel Aviv je pulzujícím ekonomickým střediskem východního pobřeží Středozemního moře, vyznačuje se mrakodrapy a známými značkami aut. Žije tu 400 000 lidí a pracuje jich tu více než milión. Stovky a tisíce lidí denně dojíždějí z obytných čtvrtí na předměstích do centra. Webové stránky Nadace Tel Avivu nešetří superlativy, popisujícími „ekonomické, kulturní a akademické hlavní město Izraele“. Ke svému stému výročí se město vyparádilo jako „tvář moderního Izraele“.
Propracovaný kulturní program nabízí mimo jiné přehlídku historických filmů, například známý „Big Dig” na motivy knihy Efraima Kišona. Konají se tu ale i vědecké konference, ekonomické a knižní veletrhy a také Mezinárodní konference o rozvoji měst. Studenti z Číny, Polska, Ruska, Rumunska, Řecka, Francie, Velké Británie, USA a Kanady dostali za úkol ztvárnit podobu Tel Avivu v roce 2059. Očekává se, že výsledky této soutěže přispějí k vývoji „čerstvých a futuristických vizí pro město“ a budou vystaveny na hlavním náměstí telavivského Centra múzických umění. Narozeniny prvního moderního hebrejského města se nebudou oslavovat jen v Izraeli, ale také v Paříži, New Yorku, Vídni, Kodani a San Diegu.
Pro sportovně založené je tu dále „Telavivský maratón“. Ale ani ve svém sportovním životě se ten „tak strašně sekulární“ Tel Aviv neobejde bez Bible. Aviv Stein, ředitel Izraelského maratónu, připomíná, že se už 500 let před bitvou u Marathonu odehrál dvaačtyřicetikilometrový závod, při kterém šlo o předání zprávy. „Muž z pokolení Benjamín utekl z bitvy a dorazil do Šíla tentýž den,“ říká 1. kniha Samuelova ve 4. kapitole, verši12., aby předal zprávu o výsledku bitvy v Afeku veleknězi Élímu. Na rozdíl od Marathonu ovšem izraelský posel — „typicky židovsky?“ — nepřinesl zprávu o vítězství, nýbrž o zdrcující porážce.
Kavárny a restaurace jsou dnes otevřené 24 hodin denně. Tel Aviv oslavuje nepřetržitě. Vyhlášené restaurace nabízejí vybrané lahůdky z celého světa. „Tenkrát jsme chodili spát v devět večer,“ vzpomíná Cvi Blumenfrucht s nostalgií na onen starý dobrý šovinistický hebrejský Tel Aviv, „nebo jsme šli na přednášku o tom, jak bychom měli vybudovat „jišuv“ — sionistickou osadu, a jak by měla vypadat v nejbližších deseti nebo patnácti letech.“
Ale Tel Aviv je dnes městem jako každé jiné. „Když procházím Mnichovem, připomíná mi Tel Aviv,“ poznamenává Cvi Blumenfrucht, který v posledních letech několikrát navštívil Německo, aby dnešní mládeži vyprávěl o svém mládí. „Co tu ti Němci mohou vidět?“ ptá se starý unavený pán – a sám si hned odpovídá. Během odpovědi automaticky přechází z hebrejštiny do jidiš: „Můžete tu vidět, čeho ten ‚ksindl’ – říkáte nám tak v Německu, že? – dosáhl! Víte, řeknou Němci, nakonec přece jen něco dokázali!“
© Johannes Gerloff, křesťanský mediální svaz KEP
Překlad –ms-
Oficiální stránky stého výročí Tel Avivu: www.tlv100.co.il