IZRAEL: Levice na dně
Zprávy ve sdělovacích prostředcích si všímají patové situace mezi dvěma soupeřícími bloky v izraelských volbách, ale pomíjejí další zajímavé aspekty. Letos uplynulo přesně 70 let od prvních voleb do izraelského parlamentu (Kneset) a poprvé za celou existenci izraelského státu letos hrozilo, že žádná levicová strana nepřekoná současnou hranici 3,25 % odevzdaných hlasů pro vstup do parlamentu, odpovídající čtyřem ze 120 poslanců Knesetu. Připomeňme si výsledky prvních parlamentních voleb z roku 1949: 46 mandátů ze 120 tehdy získala socialistická strana (Mapai), 19 mandátů marxistická strana (Mapam) a 4 mandáty komunistická strana (Maki), nemluvě o dalších mírně levicových stranách. Židovská komunistická strana dávno zanikla, a dnešní Strana práce a strana Merec, představující neduživé potomky slavných stran Mapai a Mapam, získaly v nedávných volbách jednotlivě 6 a 5 hlasů a do poslední chvíle nebylo jasné, zda hranici čtyř mandátů překonají.
Izrael je asi jedinou zemí, kde obliba levicových stran systematicky klesá. Když zemřel Stalin, mnozí lidé na telavivských ulicích se zastavovali a propukali v pláč. Sionismus patřil mezi socialistická hnutí a mnohými byl vnímán jako židovská cesta ke komunismu. Ale spíše než jako malý spojenec měl Izrael pro sovětské vůdce cenu jako velký nepřítel. Stalinem byl sionismus vytýčen jako jeden z hlavních satanů, podobně jako „nepřítel režimu Goldstein“ v Orwellově knize 1984. Sovětský svaz se aktivně podílel na arabských válkách a na teroru proti Izraeli a sovětská démonizace Izraele vyvrcholila v roce 1975, kdy OSN odhlasovala rezoluci, která rozhodla, že sionismus je formou rasismu; ze 139 hlasujících států se tehdy jen 35 postavilo proti. Izraelci sice inklinovali k levici, ale chtěli přežít, a tak se ve volbách pod evolučním tlakem pomalu sunuli napravo, jak ukazuje graf, v němž jsem vynesl procento voličů dávající hlas levicovým stranám v izraelských parlamentních volbách.
Otázky bezpečnosti a touha po míru vždy stály na předních místech u izraelských voličů. Největší negativní odchylce od čáry na grafu odpovídají volby v roce 1977, kdy voliči odměnili pravicového Menachema Begina za mírové dohody s Egyptem, a největší pozitivní odchylce odpovídají volby v roce 1992, kdy voliči doufali, že levicový Jicchak Rabin dosáhne míru s Palestinci. Vedle nesplněných tužeb po míru, to byly i snahy po vyšší životní úrovni, které daly čáře na grafu její negativní směrnici.
Levice za Ben Guriona, zakladatele izraelského státu a šéfa strany Mapai, se ovšem lišila od dnešní levice. Více než s arabským terorem si dnešní izraelská levice dělá starosti s tím, co říkají arabští politikové nebo evropský soud v Haagu, a její jednání se pohybuje často na hranici velezrady, zatímco Ben Gurion razil heslo: „Není důležité, co nežidé (ve světě) říkají, ale co Židé (v Izraeli) dělají.“ Proto se od tradičních levicových stran voliči odvracejí; kolem roku 1980 se začaly objevovat centristické strany, lákající voliče jmény jako Změna, Třetí cesta, Strana středu, Kupředu, Budoucnost atp., ale většinou vydržely jen na několik sezón. Tváří tvář arabské neoblomnosti nepravicové strany opouštějí mírotvornou rétoriku a ve snaze udržet se nad vodou, napodobují program pravice. Tradiční Strana práce dokonce změnila pro volby v roce 2015 svůj název na „Sionistický tábor“, aby se připodobnila vládnoucímu pravicovému Likudu, který si říká „Národní tábor“. Slovo „levicový“ se stalo nadávkou, a centristé se brání nařčení z levicovosti.
Při zkoumání toho, kam se hlasy během 70 let přesunuly, jsem dospěl po zaokrouhlení čísel a po určitém zjednodušení překryvů a dalších faktorů, k následujícím číslům: levice klesla z 60% na 10%, centristické strany vzrostly z 0% na 30%, náboženské strany vzrostly z 10% na 20% a arabské strany vzrostly z 0% na 10%. Doplněk do 100% činí 30% jak na počátku, tak na konci a zhruba odpovídá nenáboženské pravici, která si udržela konstantní počet asi 30% voličů, zatímco levicové hlasy přešly především do politického středu a pak též k náboženským židovským stranám a k arabským stranám.
Benjamin Bibi Netanijahu přispěl ve funkci předsedy vlády, kterou zastával třináct let v rozmezí dvaceti tří let, k posunu Izraele z rozvojového státu mezi dvacet nejrozvinutějších států světa. Nejen silná armáda ale i silná ekonomika přispěly k tomu, že Izraelci žijí déle a lépe, cestují po celém světě, zakládají startupy a sbírají Nobelovy ceny a navzdory občasným raketám a sirénám žijí v relativním bezpečí a hojnosti, přičemž jejich arabští spoluobčané a i mnozí Arabové v Palestinské autonomii, Jordánsku i jinde z této hojnosti těží. Jak je obvyklé, méně přemýšliví měšťáci, volící „střed“, se začínají nudit, protože je to údajně pořád stejné, a jejich hlavním heslem se stalo „jen ne Bibi“. Nejvíce hlasů, 33, tak dostala strana středu „Modrá a bílá“ (barvy izraelské vlajky), v jejímž čele stojí generálové Ganz, Ajalon a Aškenazy a bojovník proti náboženství Lapid, zatímco Bibi získal 31 mandátů.
Patová situace tedy panuje mezi pravicí a středem. Náboženské strany přirozeně inklinují k pravici a protináboženský střed by byl ochoten se opřít o Araby. Arabští politikové však zcela ostentativně podporují nenávist k Izraeli u svých voličů a často vyjadřují podporu islámskému teroru a největším problémem pro levicové a centristické politiky je to, že státem placení arabští členové Knesetu neskrývají ani svou nenávist k nim. Takže pravý blok Likudu a náboženských stran má 55 mandátů a střed s levicí má 44 mandátů – samozřejmě jde o vítězství pravice, i když to izraelské sdělovací prostředky prezentovaly jako porážku šéfa Likudu Bibiho a vítězství levice. Když se podaří středu připojit i arabské mandáty, bude mít 57, což ale nestačí na většinu ve 120členném Knesetu.
Rozhodující mandáty má Avigdor Lieberman, šéf strany ruských přistěhovalců „Izrael je náš domov“. Tato strana byla až do voleb v roce 2015 součástí pravého bloku. Její předseda byl tiskem označován za fašistu pro své hlasité protiarabské výpady. Z důvodů, které nejsou nikomu jasné, svou nenávist přesunul z Arabů na náboženské Židy; způsobil pád pravicové vlády v 2018 a předčasné volby na jaře 2019, jeho odmítnutí jít po volbách s pravicí způsobilo druhé volby v tomto roce. Jeho jednání se vysvětluje jeho velkým egem a odporem k náboženství, ale pravděpodobnějším důvodem je jeho vydíratelnost; po příchodu ze Sovětského svazu absolvoval nepochopitelně rychlou politickou kariéru, přičemž obdržel milióny dolarů od rakouského miliardáře Martina Schlaffa, bývalého agenta Stasi. Lieberman byl dlouhá léta v Izraeli vyšetřován a jeho případ byl uzavřen bez obvinění; není vyloučeno, že izraelské levicové elity Liebermana využily pro své cíle, kterých v demokratických volbách dosáhnout nemohly; ve volbách je levice na dně, ale v tisku, soudech a bezpečnostním aparátu má stále většinu.
Patovost dnešní situace při sestavování vlády tkví v tom, že žádná strana nemůže přispět k vytvoření vlády, aniž by se zpronevěřila svým slibům; Bibi se zavázal jít s náboženskými, centristé se zavázali jít bez Bibiho a část z nich bez náboženských, a Lieberman nemůže jít s náboženskými ani s Araby. Aby se voliči nažrali a Izrael zůstal celý, museli by se centristé rozdělit a jejich tolerantnější část se spojit s Bibim a s náboženskými, bez Liebermana, bez protináboženských centristů a bez Arabů. Třetí volby v blízké budoucnosti tak nelze vyloučit.
Dalším zajímavým aspektem při hodnocení nedávných voleb je otázka zranitelnosti izraelské demokracie a demokratických systémů vůbec. Arabové a muslimové dosáhli v Izraeli vyšší životní úrovně než kdekoli jinde na světě, ať hodnotíme přístup k čisté vodě, úmrtnost dětí, kvalitu potravy, přístup ke zdravotní péči, délku života, úroveň vzdělání, možnost studovat a pracovat, příjmy a životní úroveň, možnost cestovat, zabezpečenost před zločinem a bezprávím a politické svobody. O rovnosti před zákonem jsem se nezmínil, neboť Arabové mají více práv než Židé. Pozitivní diskriminace zajišťuje Arabům nejen přednostní příjem na univerzity, ale i častou beztrestnost při porušování zákonů, jelikož policie má příkazy zbytečně se s nimi nepouštět do konfliktů, aby se neantagonizovali. Beduíni v Negevu například nezákonně staví domy a beztrestně zabírají tisíce hektarů, ale stát přivírá oči; mnozí mají více manželek, ale stát předstírá, že věří, že jde o svobodné matky, a vyplácí přídavky na děti i matky. Ale loajalitu Arabů si Izrael přesto nekoupil.
Arabské islamistické strany se sjednotily s komunisty pod vedením komunisty jménem Ajman Ode a stali se třetí nejsilnější stranou. Jak svět viděl na příkladu Islámského státu, přízeň těchto lidí si nelze koupit. Neizraelští Arabové konají atentáty, izraelští Arabové jim tleskají a za evropské a saúdské peníze stavějí stále více mešit, které v noci září po celém Izraeli zelenými neony a vyvolávají vražedná hesla chraplavými ampliony. Určitě je mnoho praktických Arabů, kteří by si přáli normální život západního stylu; je to vidět na tom, že několik procent z nich volí židovské strany a desítky procent se voleb neúčastní, ale na jejich pomoc v případě protižidovských pogromů se sotva lze spoléhat.
Islamisté získali v Knesetu 13 mandátů a paradoxně mají možnost rozhodnout, jak bude vypadat příští izraelská vláda. Ale i když půjdou do opozice, představují nebezpečí, neboť podle izraelských zákonů musí vláda informovat šéfa opozice o hlavních strategických rozhodnutích. Takže získají-li Arabové v opozici většinu, budou předávat arabským státům nejtajnější informace. S úlohou opozice se Arabové spokojit nemusí, neboť jejich počet roste (dnes již tvoří 21 % obyvatel), nejen porodností, ale i přivážením nevěst z okolních zemí. Například beduíni v Negevu představují nejrychleji se množící etnickou skupinu v historii lidstva, jejich počet se zdvojnásobuje každých 12 let – někteří mají 30 a více dětí.
Evropa i Severní Amerika dnes stojí před podobnými problémy jako Izrael. Roste tam procento neloajálních obyvatel, kteří neskrývají své nepřátelství a své plány, přičemž levice naivně usiluje o jejich legalizaci a jejich namnožení, protože v nich vidí jediný zdroj budoucího voličstva. Židé často představovali pověstného zkušebního kanárka, když si je temné síly vybraly jako první, než přešly na další nepřátele. Doufám, že v této zkoušce izraelský kanárek nechcípne a že se Evropa i Amerika ještě vzpamatují.