Vzestup Itamara Ben-Gvira bylo a je jedním z hlavních témat pátého izraelského volebního cyklu za poslední tři roky. Popularita tohoto politického nadšence z pravého křídla izraelského politického spektra prudce stoupla a jeho Náboženský sionistický blok získal 14 křesel ze 120 křesel v Knesetu.
Tím se Náboženská sionistická strana stala třetí nejsilnější stranou v Knesetu (po Likudu Benjamina Netanjahua a Jesh Atid Yaira Lapida) a větší než Strana národní jednoty, kterou zatím vede stávající ministr obrany a bývalý Netanjahuův vyzyvatel Benny Gantz.
Tento blok je kombinací tří relativně malých pravicových stran. Strany se spojily, aby kandidovaly v technickém bloku, a zajistily tak, že žádná ze tří stran neklesne pod hranici 3,25 procenta hlasů pro vstup do parlamentu. Náboženský sionistický blok vede bývalý ministr dopravy a dlouholetý poslanec Bezalel Smotrich. Na prvních dvaceti místech kandidátní listiny byly čtyři ženy, včetně Orit Strook, která se stala poslankyní.
Izraelské nacionalistické pravicové strany málokdy dosáhnou tak vysokého počtu poslanců. Ben-Gvir, druhý na kandidátce náboženských sionistů a šéf malé frakce Otzmah Yehudit (Židovská síla), se však v této volební kampani svezl na nynější populistické vlně, a to z velké části proto, že z něj izraelská levicová média udělala hlavní téma. Ben-Gvir se stal pravidelným hostem izraelských politických zpravodajských pořadů.
Současně s tím, jak ho média zvala, aby své názory sděloval v přímém televizním přenosu, většina izraelských levicových sdělovacích prostředků hlavního proudu (spolu s politiky vystupujícími proti Netanjahuovi) označila Ben-Gvira za „rasistu“.
V rozhovoru pro JNS Ben-Gvir řekl: „Naše Tanach nás učí, že jsme odtud, že jsme se vrátili do své země. Nejsem rasista, nenávidím teroristy, ne Araby“.
Obvinění proti němu vycházejí z postojů, které Ben-Gvir zastával v době svého raného dospívání a mládí, tedy před desítkami let. Ben-Gvir byl tehdy horlivým stoupencem učení a zásad bývalého člena Knesetu Meira Kahaneho, jehož politická strana byla později kvůli svým protiarabským postojům z parlamentu vyloučena. Jako Kahaneho stoupenec měl Ben-Gvir zakázáno sloužit v izraelských obranných silách.
Přesto tvrdí, že se mediální mainstream snaží zdvojnásobit nařčení, že je rasista, „aby zastřelila posla, místo aby umožnila diskusi o závažných otázkách, kterým židovský stát čelí. Máme velký problém s džihádem na mnoha úrovních, který naši političtí představitelé a bezpečnostní experti odmítají řešit přímo“.
Dodal: „Jsem kandidát, který říká, že císař nemá šaty a že máme vážné problémy. Chtějí se mého poselství - a vlastně celého izraelského nacionalismu - zbavit, a tak mě nazývají rasistou.“
Přestože Ben-Gvir nesloužil v armádě, kandiduje na platformě posílení bezpečnosti izraelských občanů.
Tento náboženský nacionalista vyrostl na jeruzalémském předměstí Mevaseret a byl vychován v převážně sekulární, ale tradiční rodině. Od té doby se Ben-Gvir stal praktikujícím Židem, oženil se a je otcem šesti dětí, žije v židovské osadě v Hebronu, kde se nachází biblická Jeskyně patriarchů, kde jsou pohřbeni židovští praotcové Abraham, Izák a Jákob a jejich ženy, židovské pramatky Sára, Rebeka a Lea.
Pro JNS vysvětlil svou minulost: „Nyní mám šest dětí. Je mi 46 let. Pocházím z radikálnější tradice, ale od té doby jsem dospěl. Dospěl jsem k tomu, že lépe rozumím přesným problémům, které se snažím řešit. Problémem je džihádismus, což je neonacistické hnutí nebezpečných extremistických nepřátel v našem středu. Ve skutečnosti je to džihádismus, který utlačuje běžné Araby žijící u nás. I oni očekávají, že Izrael toto hnutí porazí a zajistí jim větší bezpečnost“.
Ben-Gvir je dnes velmi úspěšným advokátem v oblasti občanských práv, který vedl řadu soudních sporů a několik jich vyhrál u izraelského Nejvyššího soudu. Bojoval v případech policejní brutality vůči židovským civilistům a při obhajobě vojáků, kterým hrozilo vězení za zásah proti teroristům a kteří byli neprávem obviněni z porušení přísných armádních pravidel nasazení.
V posledních letech se Ben-Gvir snaží mírnit své výroky i svou image.
„Chtějí mě pohřbít, aby zasáhli židovský nacionalismus,“ řekl a dále pokračuje „A tak místo toho, aby voličům řekli, proti čemu skutečně jsou, obviňují mě z toho, že jsem proti homosexuálům, ženám, Arabům a všemu ostatnímu, co liberální svět představuje. Dělají ze mě svého strašáka, místo aby řekli, že jsou proti nacionalistickým principům a větší bezpečnosti izraelských občanů.“
Avšak pro mnoho voličů jsou jeho postoje výrazem zdravého rozumu, který v izraelském politickém a bezpečnostním diskursu chyběl.
Ben-Gvir řekl: „Mou vizí je hrdý a silný židovský stát. Nemám problém s našimi menšinami - za předpokladu, že jsou to občané dodržující zákony - ale mám problém s těmi, kteří zvedají ruku proti naší policii a vojákům.“
Mnohé Ben-Gvirovy názory na bezpečnost Izraele silně rezonují s občany, kteří v posledních letech zaznamenali nárůst rizik ohrožujících osobní bezpečnost. V posledních deseti letech byly do Izraele propašovány nebo na místě vyrobeny tisíce nelegálních střelných zbraní včetně automatických útočných pušek, které se dostaly do rukou Arabů žijících v Judeji a Samaří i v arabsko-izraelských městech. V posledních měsících prudce vzrostl počet vražd mezi Araby, zatímco během konfliktu v Gaze v květnu loňského roku Arabové napadali Židy ve smíšených městech, aniž by se dočkali tvrdé policejní reakce.
Ben-Gvir vysvětluje, že v severních a jižních okrajových částech země Izraelci často platí místním beduínům mafiánské poplatky za ochranu, aby se ujistili, že jejich domy, podniky a vybavení nebudou vykradeny nebo ještě hůře. Pravidla pro nasazení armády a policie se neustále zpřísňují a bezpečnostní pracovníci nemohou zahájit palbu na teroristy a to ani ve velmi nebezpečných situacích, pokud nejsou aktivně ostřelováni, čímž se vystavují velkému riziku vlastních životů.
A co hůř, říká, že mnozí z teroristů zajatých Izraelem sedí společně s dalšími arabskými vrahy - někteří si odpykávají doživotní tresty - ve vězeních „venkovského klubu“, kde mají k dispozici televizory a mobilní telefony, zatímco dostávají tituly z univerzit a stipendia od palestinské samosprávy. V minulosti byli vězni včetně odsouzených vrahů propuštěni v rámci „mírových“ gest vůči palestinské samosprávě.
Ben-Gvir a jeho strana zaujímají tvrdé postoje proti teroru a vyzývají k uvolnění přísných pravidel boje ve snaze obnovit slábnoucí odstrašení. Vyzývá k vyhoštění teroristů z Izraele a k zavedení trestu smrti pro ty, kteří byli usvědčeni z vraždy.
„Ti, kdo vraždí děti, by neměli spatřit denní světlo. Chci dodat sílu naší armádě a policii,“ řekl.
Doufá, že se v budoucí vládě stane ministrem veřejné bezpečnosti.
„Mým cílem je vrátit občanům Izraele bezpečnost, jako to udělal [bývalý starosta] Rudy Giuliani v New Yorku. Chci změnit pravidla boje, aby vojáci mohli střílet na každého, kdo hází zápalné lahve. Musí existovat imunita pro vojáky a policisty, kteří jsou v první linii,“ řekl.
„Musíme chránit občany a obyvatele a vrátit pocit bezpečí Židům i Arabům. Jediný způsob, jak toho můžeme dosáhnout, je silná armáda a policie a bezpečnost pro všechny obyvatele Izraele - bez ohledu na jejich víru nebo rasu.“
Ben-Gvirova strana získala několik křesel na úkor Netanjahuova umírněnějšího Likudu.
Nárůst popularity Ben Gvira je částečně způsobena pocitem mnoha pravicových voličů, že se „spálili“ svou volbou umírněných pravicových stran, které nakonec vytvořily koalice s levicovými partnery a odsunuly pravicové priority týkající se izraelské suverenity v Judeji a Samaří a dalších otázek na vedlejší kolej ve prospěch centristické nebo levicové politiky.
K takovým umírněným pravicovým stranám dříve patřila strana Yamina pod vedením Naftaliho Bennetta, který se vyhnul svému národnímu táboru a pro-Netanjahuovu pravicovému bloku ve prospěch dohody o rotaci na postu premiéra s Yairem Lapidem, šéfem progresivního křídla izraelské levice. Dohoda poslala většinu pravicového křídla do opozice a do koalice přivedla všechny členy izraelské levice a stranu spojenou s Muslimským bratrstvem.
Jednou z dějových linií této vlády bylo, zda arabská strana Ra’am odvolá morální podporu Hamasu ve prospěch podpory izraelských vojenských akcí v Gaze nebo Judeji a Samaří.
Bennettova vláda se zhroutila sotva po roce, když jeho vlastní strana Yamina se pod tlakem svých pravicových voličů rozpadla. Bennett - nyní bez voličské základny - oznámil, že odstoupí z politiky. A v rámci spletité koaliční dohody to byl právě levicový Lapid, kdo nyní vykonával funkci prozatímního premiéra, přestože Izrael má velkou pravicovou volební většinu.
Ve snaze zajistit, aby se levice neudržela u moci, upínalo mnoho nacionalistických voličů své naděje k nejzazšímu pravicovému křídlu politického spektra, aby jejich hlasy nebyly opět kooptovány.
„Nacionalismus znamená víru v Boha. Znamená vlastenectví. Znamená partikularismus. A znamená silnou obranu. To jsou věci, proti kterým je izraelská levice. Jsou proti náboženskému, biblickému pohledu, jsou proti nacionalismu. A jsou proti skutečné obraně,“ prohlásil Ben-Gvir.
„Jednou z největších záhad světa je, proč se liberálové spojili s podporou džihádistů,“ vtipkoval.
Ben-Gvirův vzestup vyvolává otřesy v izraelském politickém systému i u blízkých pozorovatelů v zahraničí, z nichž mnozí se obávají, že bývalý Kahaneho stoupenec bude jmenován klíčovým ministrem, poté,. Co se premiérem znovu stane pravicový spojenec a vůdce strany Likud Benjamin Netanjahu.
Ben-Gvir a pravicoví voliči se ovšem před volbami obávali, že Netanjahu se může během koaličních jednání vyhnout svému přirozenému pravicovému spojenci a místo toho se rozhodne vládnout s levicovými partnery, kteří mohou být ochotni ustoupit z některých svých požadavků za možnost udržet Ben-Gvira mimo vládu.
„Likud potřebuje silnou stranu napravo, aby se udržel na pravici,“ řekl Ben-Gvir. „Mnoho voličů Likudu chce pravicovou vládu, která prosazuje židovské hodnoty. A to se může stát jedině společně s naší stranou.“
Několik amerických politiků, včetně senátora Roberta Menendeze a zástupce Brada Shermana - oba dlouholetí příznivci Izraele - varovalo Netanjahua před sestavením vlády s Ben-Gvirem, zatímco členové struktury americké židovské obce upozorňovali, že bude obtížné obhajovat izraelské postoje před Demokraty, pokud bude Ben-Gvir vysokým ministrem.
Mnozí se obávají, že Ben-Gvirův nástup způsobí Izraeli diplomatické škody a že jeho výroky a činy v roli ministra mohou zvýšit napětí v již tak napjatém regionu a potvrdit správnost obav z jeho populismu.
Tyto obavy jsou do značné míry živeny neustálými zprávami v médiích, že je Ben-Gvir rasista. Ale taková prohlášení mohou být sama o sobě škodlivá.
Izrael svádí neustálé boje o svou legitimitu na mnoha fórech, včetně mainstreamových a sociálních médií, univerzitních kampusech, státních zákonodárných sborů a v rámci velkých korporací. Snahy o bojkot Izraele vycházejí z falešného předpokladu, že Izrael je rasistický stát nebo dokonce stát apartheidu.
Pro mnohé, kteří o izraelské rozmanitosti a prosperující demokracii vědí jen málo, může příval článků obviňujících Ben-Gvira z rasismu kolovat mnohem šířeji než skutečné výroky jediného člena 120členného Knesetu, který mluví jen málo anglicky.
Navíc mnozí lidé, žijící mimo Izrael, jednoduše neznají rozdíl mezi Lapidem nebo některým z jeho levicových kolegů a pravicovým vlasteneckým křídlem. Jediné, co zpracovávají při rychlém procházení titulků ve svých zpravodajských kanálech, je, že v Izraeli se k moci dostávají pravicoví rasisté. Podrobnosti jsou pro ně bezvýznamné.
Pro antisemity nenávidějící Stát Izrael může být samotný koncept židovského státu označen za rasistický, přestože v Izraeli žije početná arabská populace, která má plná práva, občanské svobody a demokratické zastoupení.
Osočení Ben-Gvira z rasismu jsou nepodložená. Jedná se o široce vedenou protiizraelskou delegitimizační kampaň vedenou levicovými antisemity a závěrem lze podotknout jen to, že by všichni „spravedliví“ lidé z celého světa, kteří se tolik zaštiťují demokracií, měli respektovat výsledky demokratických voleb v Izraeli.