HISTORIE: „Ve čtyřstupech přímo v nebe…“

„… šli obránci Westerplatte.“ Tento kus polské patriotické básně mi uvízl v hlavě, aniž bych si už pamatoval, kde jsem jej četl. Nyní je tomu právě osmdesát let, co první bitva druhé světové války začala.

Westerplatte je malý jazýček písčité země, který vybíhá do Baltského moře hned vedle starého hansovního města Gdaňsku. Svižným krokem jej přejdete za pár minut. Roste tu hodně stromů, ale jinak není moc kde se skrýt.

V roce 1939 se tu nacházel polský opěrný bod – několik skladů munice a kasárna pro vojáky, kteří je střežili. Území samotné ale Polsku nepatřilo, i když bylo pod faktickou kontrolou polské armády. Westerplatte bylo součástí politické anomálie zvané Svobodné město Gdaňsk (Freie Stadt Danzig).

Městský stát, který kromě Gdaňsku samotného zahrnoval ještě blízké Sopoty a několik okolních vesnic, byl převážně německojazyčný, Poláků a Kašubů zde žilo jen několik procent. Vznikl na základě versailleské mírové smlouvy roku 1920 a měl obnovenému Polsku sloužit jako hlavní obchodní přístav. Z toho důvodu také tvořil s Polskem celní unii a Polsko přebralo zodpovědnost za jeho zahraniční vztahy.

„Polský koridor“ a Svobodný stát Gdaňsk roku 1939, autor: Ziegelbrenner, Wikipedia, CC BY-SA 3.0

Poláci však nechtěli být odkázáni jen na Gdaňsk a začali si brzy budovat vlastní přístav v nedaleké Gdyni, na maličkém kousku pobřeží, který Polákům připadl přímo. Tomuto výběžku se říkalo „Polský koridor“ a Němcům jeho existence dost vadila, protože fyzicky rozděloval Německo na dvě části (hlavní část říše a podstatně menší Východní Prusko). V prvních poválečných letech s tím však nemohli nic dělat.

Gdyňská konkurence byla Gdaňsku pochopitelně nepříjemná, zejména když začátkem 30. let přišla hospodářská krize a ve městě zavládla vysoká nezaměstnanost. Vztahy mezi Gdaňskem a jeho nominální ochrannou mocností, Polskem, se zhoršily už předtím, než tu říšský Němec Albert Forster začal úspěšně budovat místní pobočku NSDAP. (Po válce Forstera ve Varšavě popravili za zločiny napáchané vůči polskému a židovskému obyvatelstvu.) Město tak nějakou chvíli hrálo roli kopacího míče mezi Německem a Polskem. Ze začátku se však konflikty odehrávaly jen na byrokratické úrovni.

(Příklad za všechny: polská pošta udržovala v Gdaňsku svoji pobočku. To bylo zakotveno ve smlouvách. Když však polští pošťáci rozmístili po městě deset schránek, vznikl z toho mezinárodní spor, který musela řešit Společnost národů. Její dobrozdání stanovilo přesný rozsah území, ve kterém si Poláci schránky vyvěšovat smějí, a kde už nikoliv.)

*****************************

Ke stavbě vojenských objektů na Westerplatte měli Poláci právo, i když ve značně omezeném rozsahu. Jak už to bývá v časech, kdy nikdo nikomu nevěří, trochu si jej „přiohnuli“ a jednotlivé budovy opevnili více, než vlastně směli. Rovněž posádka byla potají posílena na dvojnásobek počtu stanoveného Společností národů. I tak byla ovšem slabá: jen asi 200 mužů, a to včetně civilních zaměstnanců. Polské plány počítaly s tím, že Westerplatte se případnému německému útoku dokáže bránit šest až dvanáct hodin.

(Vojenské údaje jsem z větší části čerpal z polského článku na Wikipedii, v menší míře z osobní návštěvy místa před třemi lety.)

Setkání sovětských a německých vojáků u Brestu Litevského, 20. září 1939. Obě mocnosti si Polsko rozdělily. Bundesarchiv Bild 101I-121-0008-25, CC BY-SA 3.0 de

Hitler původně chtěl zaútočit na Polsko 26. srpna. Německým ozbrojeným silám byly už s předstihem vydány patřičné rozkazy. Do Gdaňsku se na „čistě přátelskou“ návštěvu vydala bitevní loď Schleswig-Holstein, která potajmu přivážela i početný kontingent pěchoty; jejich cílem bylo Westerplatte. Nečekaný vývoj na mezinárodní scéně ale Němce přiměl k odložení invaze na 1. září.

(Ne všechny německé jednotky se o změně plánů dozvěděly včas. Na polském Těšínsku, teprve před rokem získaném od Československa, rozjel jedno takový neinformovaný útvar akci, které se dnes říká Jablunkovský incident. Po počátečním úspěchu dostali útočníci trapný rozkaz propustit všechny zajatce, omluvit se jim a stáhnout se zpátky do Čadce. Šaráda takzvaného míru měla trvat ještě dalších pět dní. Článek v armádním časopise, PDF.)

A právě Schleswig-Holstein začal ráno 1. září 1939 ostřelovat posádku Westerplatte:

*****************************

Malá polská jednotka, izolovaná ode všech spřátelených sil, se proti německé přesile dokázala udržet týden. Bráněné objekty byly opevněny lépe, než Němci tušili. Palba děl ze Schleswiga-Holsteina tím pádem neměla tak ničivý účinek a původní časový plán útočníků, podle nějž mělo být Westerplatte dobyto hned první den, vzal zasvé.

Zbytky strážnice číslo 5 po zásahu leteckou pumou, foceno asi 1940.

Horší než lodní bombardování se ukázaly nálety Luftwaffe. Při jednom z nich byla 2. září zničena strážnice číslo 5, kde našlo smrt šest polských obránců. Celkově však ztráty Poláků nebyly dramatické: za celou dobu obléhání přišlo o život zhruba dvacet vojáků. Útočící Němci, jejichž pokusy o obsazení poloostrova byly několikrát odraženy, na tom byli hůře, jejich celkové ztráty šly do stovek.

(Jsem si vědom toho, že některé české zdroje uvádějí na polské straně přesně 15 padlých. Polská armáda to ale s takovou jistotou netvrdí. Osud sedmi členů posádky je dodnes neznámý a po válce byla na Westerplatte nalezena neidentifikovaná těla; mohli to být někteří z pohřešovaných, nebo také ne. DNA testování ostatků tehdy ještě neexistovalo ani náznakem. Ponaučení: ve válce mlčí nejen múzy, ale i přesné statistiky.)

Němci měli proti Polákům dvacetinásobnou početní přesilu. Kapitán Franciszek Dąbrowski, potomek starého šlechtického rodu, prosazoval i přesto obranu do posledního náboje a posledního muže. Jeho velitel major Henryk Sucharski naopak uvažoval o kapitulaci už od ničivého náletu 2. září. Dnes už ani není úplně jasné, jestli obraně fakticky velel Sucharski (který při náletu utrpěl nervový otřes) nebo Dąbrowski.

Po šesti dnech bojů už byla situace obránců neudržitelná, zejména kvůli nedostatku munice. Rovněž bylo čím dál jasnější, že zvenčí žádná pomoc nedorazí – ani z Polska samotného, ani od západních spojenců, kteří sice 3. září vyhlásili Německu válku, ale k žádné ofenzivní akci proti Hitlerově říši nebyli v daný moment buď schopni, nebo ochotni. Vznikla tak podivná polostudená válka, zvaná Angličany Phoney War a Němci Sitzkrieg.

(Viz také: Zapomenuté příběhy 2, úvodní kapitola Papíry, které nechtěly shořet.)

Sedmého září 1939 v 10.15 Westerplatte konečně kapitulovalo. Němci vzali přeživší polské vojáky do zajetí a Sucharskému vrátili na znamení úcty jeho oficírskou šavli (došlo prý však k omylu a šavle, kterou major dostal, byla původně kapitána Dąbrowského). Projevená rytířskost se ovšem nevztahovala na radiotelegrafistu Kazimierze Rasińského, který odmítl vítězům prozradit klíče k polským šifrám a byl předán Gestapu, z jehož rukou už se živý nedostal.

Zajatí obránci Westerplatte, 7. září 1939

*****************************

Podstatně hůře dopadli v nedalekém Gdaňsku obránci oné výše zmíněné polské pošty, jediného bodu ve městě, který kladl odpor Němcům. Z pětapadesáti se jich dostalo do zajetí vítězů živých celkem 38, všichni byli postaveni před polní soud a coby neuniformovaní partyzáni odsouzeni k trestu smrti. Jen čtyřem obráncům se podařilo uniknout a přežít.

Kurt Bode, soudce, který rozsudek vynesl, udělal po válce solidní kariéru v justici města Brém. V roce 1960 odešel do důchodu a zemřel roku 1979 jako netrestaný občan. Všechna vyšetřování vedená proti němu byla zastavena.

Rozsudek samotný byl zrušen až roku 1998 zemským soudem v Lübecku coby „ohýbání práva“ (i neuniformovaní partyzáni mají za určitých okolností právo na ochranu podle ženevské konvence). Německo vyplatilo o dva roky později 53 příbuzným tehdy popravených po 5000 markách (necelých 90 tisíc Kč) finančního odškodnění.

Shodou okolností to byla zhruba výše měsíčního důchodu, který až do své smrti pobíral Kurt Bode, doktor práv.

*****************************

Westerplatte jsem navštívil v květnu 2016. Bylo zrovna proměnlivé počasí, chvílemi svítilo slunce, chvílemi bičoval zemi i moře zuřivý déšť, který bychom u nás asi označili za přívalový. U studeného Baltu prý je to standard.

Les se zbytky bunkrů je i ve slunci trochu stísněný, za deště přímo strašidelný. Noc bych tady strávit nechtěl – ani v míru.

Trosky Westerplatte se staly památníkem polského patriotismu, který často navštěvují školní výpravy. Z rozstřílených objektů toho zase tak moc nezbylo, hlavně sklepy, ale dnešní generace je na ně patřičně hrdá a nezapomíná na ně.

Nezávidím Polákům jejich strašlivé ztráty v druhé světové válce. Počítáno na zmařené životy a zničená města, dopadli jsme my Češi daleko, daleko lépe. (Mimochodem, tehdejší Slovenský štát se na agresi vůči Polsku podílel, kvůli nevyřízeným účtům na Oravě a Spiši.) Ten patriotismus jim ale trochu závidím, i když se nám může jevit patetický a i když je někdy dovedl k sebezničujícím rozhodnutím.

Možná se to od sebe nedá oddělit.

*****************************

Hudební epilog
Co jiného než válečně znějící hymna. Poláci nemají iluze o tom, co se stane národům, které nechají tu šavli zreznout, nebo ji dokonce překovají na nože a vidličky. Paradoxně zrovna dnešní Německo vězí v téhle iluzi až po krk.
Dąbrowski, o kterém je řeč v textu hymny, nebyl příbuzným kapitána Franciszka Dąbrowského z Westerplatte. Polská szlachta byla dost početná (skoro 8 procent národa) a různých příjmení je jen omezené množství. K rozlišení rodů tak sloužil hlavně erb.

****************************************
ZAPOMENUTÉ PŘÍBĚHY 2
Když je něco zapomenutého, je dobře se ptát, jak se to stalo. Zapomnělo se proto, že se něco dostalo za horizont času a zájmu, anebo proto, že se nějak někomu zapomenout chtělo? Autor v této knížce nahlíží do událostí zas tak ne moc vzdálených.
Objednat si ji můžete na této adrese.

Převzato z Kechlibar.net se souhlasem autora