HISTORIE: Trestanci na ostrově Sarah (1)
Ostrov Sarah se nachází u západního pobřeží mnohem většího ostrova dnes zvaného Tasmánie, který se ale až někdy do poloviny 19. století zval Van Diemen’s Land. Má zhruba jen pouhých osm hektarů. Celkově měří necelých sedm set metrů na délku a něco málo přes dvě stě metrů v nejširším místě. Tento nepatrný ostrůvek ale zaujímá velice důležité místo v dějinách Austrálie, daleko větší než by se u tak malé hrudky země dalo očekávat. Téměř úplně uzavřený asi 40 km dlouhý záliv u západního pobřeží Tasmánie se nazývá Macquarie Harbour, a ostrov Sarah se v něm skoro úplně ztrácí. Do zálivu vede na mapě stěží viditelný úzký průliv, který původní osadníci a hlavně trestanci pojmenovali Hell’s Gate neboli Brána do pekla. Tímto nesnadným průlivem musely na počátku 19. století proplout plachetnice cestující do skutečného pekla, na ostrov Sarah, kam tehdejší Anglie posílala trestance do své nově kolonizované země, budoucí Austrálie.
Téměř 1200 trestanců, většinou mužů, ale také asi třicet žen, se vystřídalo na ostrově Sarah během desetiletí, kdy byl trestanecký tábor v provozu, zhruba mezi lety 1822 až 1833. Vězňové se zde zabývali většinou kácením stromů, zejména tzv. huon pine, což je vzácný druh smrku rostoucího jen na Tasmánii a užívaného v té době hojně ke stavbě lodí, k čemuž byl velice vhodný. V dnešní době jsou tyto stromy, které se mohou dožít i více ne 2000 let, ještě vzácnější, a jsou proto přísně chráněné. Někteří z trestanců byli natolik řemeslně zdatní, že jim mohla být svěřována stavba lodí. Záliv s veškerou svou zelení, která jej ze všech stran obklopuje, vypadá na první pohled spíš jako ráj na zemi než nějaké peklo, a rájem svým způsobem asi i byl, nikoliv ale pro trestance. Osadníci žijící tehdy i nyní v městečku Strahan (necelých tisíc stálých obyvatel) se podle pomníků na místním hřbitově (kam rovnou vždycky zamířím, jakmile se dostanu do nějakého nového místa, protože tam se toho nejvíc o něm dozvím) dožívali téměř všichni vysokého věku. Často i kolem stovky, což bývalo na tehdejší dobu opravdu hodně. Co má na tom největší podíl těžko říci; snad čistý vzduch – v dnešní době prý nejčistší, jaký lze nalézt v obydlených oblastech světa – a možná i nedostatek stresu. To první se sice týkalo nebohých trestanců, to druhé asi stěží, protože kdo se dostal sem, pro toho nebyla prakticky žádná naděje. Utéci odtud bylo skoro nemožné a těch několik, jimž se povedlo uniknout strážím a doplavat k pobřeží, se muselo dlouhé dny prodírat nehostinnou džunglí plnou různých nebezpečných tvorů a bodavého hmyzu, chtěli-li se dostat do trochu víc civilizovaných krajů na východě Tasmánie. Což by pro uprchlé trestance nebylo právě to nejvhodnější místo.
Sarah
Útěk ze Sarahu nebyl snadný už proto, že všude kolem je voda a těch, kteří by uměli dobře plavat, mnoho v té době nebylo. K prvním útěku či pokusu o útěk přesto došlo jen asi dva měsíce poté, kdy byl tábor otevřen. Co se stalo se dvěma tehdejšími uprchlíky, se nikdo nedozvěděl, nejspíš se utopili. Nebo se nějak dostali do civilizovaných krajů, kde se třeba i uchytili, splynuli se společností, možné je leccos. Spíš ale nepřežili. O několik dní po nich zmizelo dalších šest trestanců, o jejichž osudu se také nic neví; nejspíš se potkali se stejným osudem. Během prvních šesti let bylo zaznamenáno celkem 156 pokusů o útěk. Když uvážíme, že táborem prošlo za celou dobu jeho existence necelých dvanáct set trestanců, zhruba asi každý osmý se pokusil o únik.
Víc než polovina utečenců nepřežila, v nehostinných podmínkách i z různých jiných důvodů. Tu a tam se někomu poštěstilo na své odvaze (nebo to spíš bylo zoufalství?) vydělat. James Goodwin a Thomas Connell si potají v kládě z huon pine vyhloubili kanoi. V ní se pustili proti proudu řeky Gordon a do ní se vlévající řeky Franklin, až je zastavil vodopád, který překonat nedokázali. Pokračovali dál pěšky a dostali se přes krajně nehostinný terén až asi do poloviny ostrova, kudy žádní běloši ještě do té doby nejspíš neprošli. Cestou se dvojice rozdělila a o Connellově dalším osudu se už neví. Goodwin byl ale znovu zajat, nicméně se mu dostalo milosti a dokonce skončil jako stálý zaměstnanec úřadu vrchního zeměměřiče, protože jeho vědomosti o tasmánské divočině se koloniálním úředníkům náramně hodily.
Sarah - Strahan
Pierce byl jediným z osmi uniklých vězňů na ostrově Sarah. Podařilo se mu dostat až do vzdálených osídlených oblastí. Tam byl ale odhalen jako uprchlý trestanec a byl poslán zpět do přístavu Maquarie. Později se přiznal k tomu, že s ním přežil ještě jeden muž, jménem Bob Greenhill, kterého prý Pierce zabil, když tentýž zcela vyčerpaný usnul. Živil se potom nějaký čas jeho masem. Protože žádné důkazy neexistovaly, příliš se mu nevěřilo. Pierce nebyl proto souzen pro vraždu a byl znovu poslán na ostrov Sarah. Odtud opět uprchl jen za několik týdnů a společníka, kterého s sebou vzal, také zavraždil a částečně snědl. Znovu byl chycen a tentokrát se důkazy u něho našly, takže byl souzen pro vraždu i kanibalismus. Popraven byl v Hobartu 19. července 1824.
Matthew Brady spolu se čtrnácti jinými trestanci ukradli loď, s níž se jim podařilo dostat se až na opačné, východní pobřeží Tasmánie, kde se z nich stali „bushrangers”, psanci, loupežníci. Moc jiného jim toho nezbývalo. Asi po dva roky vedl potom Brady jednu z nejproslulejších loupežných tlup. Stal se tak z něho takový australský Jánošík, který bohatým bral a chudým dával. Získal si proto své přívržence, pro které byl lidovým hrdinou, galantním mužem který se vyhýbal, kde mohl, užití násilí a který se chopil jakékoliv příležitosti, jen aby byl viděn jako ochránce žen. Měl ale i spoustu nepřátel. Na jeho hlavu byla vládou vypsána odměna 25 guineí, což byla nemalá částka. Brady na to reagoval tím, že drze vyhlásil odměnu 20 galonů rumu za zajetí tehdejšího guvernéra Arthura Phillipa, po němž je pojmenován nejznámější trestanecký tábor v zemi. I v drsné Austrálii ale peníze přece jen platily víc než rum – Bradyho zajali nakonec osadníci vedení Johnem Batmanem, mužem, který za čas nato založil Port Phillip, přístav, z něhož se vyvinulo město Melbourne. Brady byl oběšen v Hobartu 4. května 1826; před popravou byla prý jeho kobka plná květin, které mu zaslaly některé z jeho obdivovatelek.
Dokončení zítra.
Autorovy stránky:
http://www.vkoreis.com/
http://www.vojen.com/