Níže uvedený text je reakcí na článek Františka Novotného Jeden z nejtvrdošíjnějších bludů historie, jenž považuji za velmi inspirativní. Má reakce tedy není polemikou, nýbrž snahou doplnit k danému tématu další informace a úhly pohledu. Vzhledem k šíři tématu a povaze textu je toto doplnění ve formě několika poznámek
1. Otázka vlivu německého námořního zbrojení
Autor správně zmiňuje velký dopad, jaké mělo zavedení nového typu bitevní lodi (dreadnoughtu) na poměr sil na moři i na další výstavbu válečných lodí (podrobněji a velmi čtivě toto téma popisuje ve své knize Veleobři oceánů). Mimo jiné došlo ke znehodnocení starších lodí, což bylo výhodou pro nově budované německé loďstvo, které autor interpretuje jako „hození rukavice“ Německem do tváře Velké Británii, tj. jako německý zájem jít do konfrontace s Brity. Správně však uvádí, že původní koncepce (Risikoflotte) byla jiná a že se fakticky „zvrhla“, jelikož výstavba válečných lodí byla větší, než bylo původně zamýšleno, což vedlo nikoli k větším pozitivním výsledkům, nýbrž naopak k negativním. Jasně to ukazuje údaj obsažený v článku – 33 moderních britských lodí, proti 22 německým v roce 1914. Tedy tento závod ve zbrojení Velká Británie jednoznačně vyhrála a dokazuje to i průběh války, kdy se německé lodi většinu času skrývaly ve svých přístavech a, pokud došlo ke konfrontaci, měla obvykle formu „hry na kočku a na myš“, přičemž Němci byli v pozici oné „myši“.
Tento výsledek není nijak překvapivý. Vezmeme-li v úvahu, že Velká Británie a Německo byly hospodářsky srovnatelně silné a že Velká Británie se v přípravě na válečné konflikty primárně soustředila na své námořnictvo, zatímco pro Německo byla hlavním bojovým nástrojem jeho pozemní armáda, je překvapením spíše rozsah německých chyb v alokaci dostupných zdrojů. Pro Velkou Británii byla „vláda nad vlnami“ (viz text písně „Rule Britannia!“) historicky zásadním strategickým cílem. Ovšem pro nově vzniklé Německo byla nástrojem k jeho vzestupu a i k jeho následnému udržení pozemní armáda a hlavní nepřítel se nenacházel kdesi v zámoří, nýbrž hned za francouzsko-německou hranicí. A navzdory tomu Německo z povrchních prestižních důvodů vyplýtvalo značné zdroje v závodu, který nemohlo vyhrát a který navíc byl jedním z důvodů vedoucích ke sblížení Velké Británie s jejím tradičním (a aktuálním německým) nepřítelem – s Francií.
Určitou paralelu s tímto soustředěním se na povrchní krátkodobý efekt v neprospěch dlouhodobého strategického cíle pak představuje i následující německé experimentování s neomezenou ponorkovou válkou, kdy sice působivé, ale krátkodobé úspěchy byly zcela znehodnoceny vstupem (nebo alespoň jeho urychlením) USA do války a následnou porážkou Německa. To je však již téma na jiný článek.
2. Bagdádská železnice a vypuknutí války
Nepovažuji se za odborníka na téma Bagdádské železnice a sdílím názor, že její výstavba byla v předvečer války ve Velké Británii vnímána negativně. Nicméně z pozice laika se nedokážu ubránit otázce, zda tento negativní postoj by byl tak silný, že by sám o sobě nevyhnutelně vedl k válce, natož pak k jejímu ofenzivnímu vyhlášení ze strany Velké Británie, jak článek nepřímo naznačuje. Souhlasím, že v britské vládě se nacházeli jedinci, kteří z mocenských důvodů preferovali válku s Německem. Ovšem jejich pozice zdaleka nebyla dominantní, získání většiny nebylo jisté a naopak k tomu výrazně přispělo teprve využití dalších záminek poskytnutých Německem (podrobněji o tom píše například britský historik Niall Ferguson). Pokud by se německý generální štáb ve svém plánování nenechal vlákat do jednosměrné pasti Schlieffenova plánu a Německo by při své podpoře Rakouska-Uherska nepřistoupilo k vyhlášení války Francii, nebo alespoň pokud by neporušilo neutralitu Belgie, opravdu by se Velká Británie ze své iniciativy přímo zapojila do konfliktu po boku Francie a Ruska?
3. Alternativy k námořnímu zbrojení
V článku je uvedeno: „Zmocňovat se kolonií a stavět bitevní lodě se sice ze strany Německa zdálo být spolehlivou cestou k vehnání Britů do konfliktu, ale nezmocnit se kolonií a lodě nestavět by bylo podle německého názoru cestou do obklíčení, v nejlepší případě by vedlo k odříznutí od světového trhu, v tom nejhorším k válce na dvou frontách.“ Tyto věty shrnují chyby ve strategické koncepci Německa. Před rokem 1914 bylo zmocňování se kolonií pro Německo nerentabilní (viz do té doby získané německé kolonie a jejich podíl na německém obchodu a ekonomice) a poté nereálné (viz výše o britské námořní převaze). Takže tento postup vedl přesně k výsledku, jemuž měl zabránit, tj. k obklíčení, odříznutí od světového trhu a k válce na více frontách.
Při zpětném pohledu, jenž přirozeně nebyl k dispozici, je zřejmé, jak mylný byl tento německý pocit „odjíždějícího vlaku“. Při trpělivějším přístupu by dříve či později došlo k dekolonizaci, která by oslabila pozici Velké Británie i Francie, ale Německa neopírajícího se o zámořské kolonie by se nedotkla a jeho relativní síla by tak vzrostla. I bez nějaké celní unie by samo Německé císařství (tj. dnešní Německo plus nejprůmyslovější část Polska a plus nejprůmyslovější část Francie) představovalo hlavní sílu na kontinentu. A pokud by došlo k rozpadu Rakouska-Uherska bez světové války, připojení rakouských zemí k Německu by bylo logickým a pravděpodobným krokem. Přirozeně je otázkou názoru a individuálních preferencí, zda by tento vývoj byl lepší či horší než ta verze 20. století, k níž nakonec došlo. Ovšem v zájmu objektivity je nutno připomenout, že evropský blok vzniklý kolem Německého císařství by byl jiný než blok vzniklý kolem Hitlerovy Třetí říše a také jiný než EU vzniklá kolem Německa zmítajícího se mezi „historickou vinou“ a světospasitelským komplexem.
4. Střídání velmocí tehdy a teď
Autor v článku připomíná proslulou Thukydidovu past, kdy dochází ke konfliktu mezi současnou hlavní (ale eventuálně upadající) velmocí a jejím nastupujícím a rostoucím konkurentem, a naznačuje podobu se situací před 110 lety mezi Velkou Británií a Německem a současností. V této souvislosti souhlasím, že Evropa, zejména pokud bude dále vynakládat své síly na „boj s klimatem“, bude v této konfrontaci marginálním přihlížejícím, nebo dokonce jen pasivním objektem a že rozhodnutí padne mezi USA a Čínou. Nicméně v této paralele stojí zato připomenout některé dílčí faktory.
Zatímco Německo tehdy bylo mladé a demograficky rostoucí, již před pár lety začal být průměrný Číňan starší než průměrný Američan. A při srovnání věkových pyramid obyvatelstva Číny a USA je vidět, že tento rozdíl se bude zvětšovat. Hospodářský růst Číny v uplynulých desetiletích byl jistě impozantní a, jelikož nejsem ekonom, netroufám si hodnotit, na jak pevných či nepevných stojí základech. Ale v určitých obdobích bývá nutno volit mezi hospodářským růstem, anebo politickou stabilitou a z historie i ze současného chování Číny se zdá, že stabilita je tam vnímána jako důležitější. Rovněž lze srovnávat hustotu osídlení, kvalitu zemědělské půdy a míru soběstačnosti, tj. závislost na dovozu potravin či surovin a závislost na odbytištích v zahraničí.
Autor správně připomíná, že USA vytvořily a udržovaly globální pořádek, jenž přispěl též k vzestupu Číny. Ovšem je nutno zdůraznit, že Američané jej vytvořili za Studené války proto, aby na svou stranu získali spojence proti SSSR, tj. ne proto, že by jej potřebovali z ekonomických důvodů. Tato válka již skončila a USA jsou méně závislé na globálním obchodu než Německo nebo Čína. A minulých letech padla i další konstanta – dovoz ropy. USA jsou nyní díky frakování energeticky soběstačné, takže mají o to méně důvodů investovat do udržování globálního pořádku. Ke konfliktu s Čínou patrně v nějaké formě dojde, ale na základě výše naznačeného je však otázkou, která ze zúčastněných stran do něj půjde s pocitem, že jí „ujíždí vlak“, a jak moc bude tento pocit oprávněný. A to je stále ta lepší varianta. V té horší Amerika začne opět flirtovat s izolacionismem a zbytku světa začnou „zajímavé časy“, jejichž ultimátní verzi popisuje František Novotný ve své knize Křižník Thor.