Spojené státy pod dohledem NKVD/KGB a GRU
Přes polovina neodhalených
Rosenbergova skupina nebyla jediným zdrojem informací o atomové bombě.
Z Kanady posílali do Moskvy své zprávy Ital Bruno Pontecorvo, Angličan Alan Nunn May, Newyorčan Theodore Hall a mnozí další. Nelegál George Kovalskij, který vystupoval pod krycím jménem „Dmitrij Delmar“, dokonce pronikl do atomové továrny v Hanfordu.
V letech 1942–1949 poslali sovětští agenti z Anglie a USA do Moskvy na 300 zpráv o atomových zbraních, které se vyvíjely v laboratořích v Los Alamos, v továrnách v Oak Ridge a Hanford, rovněž na chicagské univerzitě a na některých pracovištích v Kanadě.
Přesto zůstalo mnoho sovětských špionů nedotčeno. FBI odhalila „polovinu, možná méně než polovinu“ mé sítě v USA – tvrdil plukovník KGB Anatolij Jackov v roce 1992 Michaeli Dobbsovi z deníku Washington Post. Jackov jako vicekonzul Jakovlev-„Alexej“ řídil v New Yorku velké množství agentů.
Všechny vyzvědače, kteří vyzvídali americká a britská atomová tajemství, odměnili až ruští prezidenti Boris Jelcin a Vladimír Putin hvězdami hrdiny Ruska. Některé posmrtně, jiné zastihli ještě živé.
Legenda jménem „Rudolf Abel“
Začátkem padesátých let vyslala Moskva do Severní Ameriky několik nelegálů, ale všichni selhali – jeden ztroskotal na milostném dobrodružství, další ztratil peníze, třetí se přiznal kanadské policii, čtvrtému ukradli falešné doklady.
Jedině William Fisher, který se osvědčil před válkou i v jejím průběhu, nezklamal. Přes Prahu a Karlovy Vary přešel v říjnu 1948 do západního Německa, odkud odplul lodí do kanadského Quebecku.
Odtud odjel do New Yorku, kde mu nelegál Josef Grigulevič, který působil v Latinské Americe, předal dokumenty na jméno Emil Robert Goldfus a tisíc dolarů. Podle rodného listu se narodil v tomto městě v srpnu 1902, skutečný Goldfus však zemřel jako kojenec.
Fisher-Goldfus byl šikovný malíř, a proto si otevřel v New Yorku ateliér, kde skrýval vysílačku. Postupně zapadl mezi newyorské výtvarníky a fotografy. NKVD ho i nadále podporoval pěti sty dolary měsíčně.
Od jednoho agenta se Fisher dověděl, že USA chystají založení Severoatlantické aliance (NATO). Moskva se obávala vypuknutí války, a proto vyhlásila poplach.
Koncem roku 1949 se sešel s osvědčenými vyzvědači manželi Morrisem a Lonou Cohenovými, kteří za války získávali zprávy o atomové bombě. Manželé přemlouvali některé vědce, od nichž dostávali informace, aby je dál zásobovali tajnými zprávami – všichni odmítli s poukazem, že válka skončila. Když FBI zahájila zatýkání atomových špionů v čele s Rosenbergovými, Cohenovi přes Mexiko utekli do Moskvy.
Fisher tuhle těžkou dobu přežil bez úhony. Jeho agenti mu předávali zprávy politické a vojenské, snad i o výrobě vodíkové bomby, nicméně ke strategickým zdrojům se nedostal. Kvůli spoustě práce žádal Moskvu o vyslání pomocníka. Reino Hayhanen připlul s doklady na jméno Eugene Nikolai Maki v říjnu 1952.
Na rozdíl od pečlivého a tichého šéfa nebyl tento asistent nenápadný. Často popíjel se svou finskou manželkou a hádal se s ní, úkoly plnil ledabyle.
V lednu 1957 nařídila centrála Hayhanenovi, aby se vrátil. V Paříži zatelefonoval na americké velvyslanectví: „Jsem podplukovník KGB a pracoval jsem pět let ve Spojených státech.“
Když se Hayhanen ztratil, dostal Fisher rozkaz: „Okamžitě se sbal a pomocí jiných osobních dokladů opusť Spojené státy.“ Nelegální rezident si nedal říct, chtěl dokončit některé rozdělané operace, a proto se stáhl na Floridu. Když se nic nedělo, vrátil se s doklady na jméno Collins do New Yorku, ale do hotelu.
Agenti FBI našli Fisherův ateliér prázdný, nikdo tam nebydlel. Přesto instalovali v protějším domě pozorovatelnu. Když se tam po několika týdnech večer rozsvítilo světlo, sledovali dalekohledy muže, který vešel, a po odchodu z domu se na něj navěsili. Vzápětí našli v bytě tajnou schránku s ofotografovanými spisy. Ráno 21. června 1957 neznámého člověka v hotelu Latham zatkli.
Až po několika dnech se přiznal, že je Rus. Jak se jmenujete? Fisher si vzpomněl na zesnulého kolegu z NKVD-KGB: „Rudolf Abel.“
Centrála rozvědky netušila, kam se Fisher propadl. Teprve když se jako „Abel“ objevil koncem října 1957 před soudem, zjistila, že je to ztracený nelegál.
Soudce poslal čtyřiapadesátiletého vyzvědače na třicet let do vězení. Američané ho obdivovali – napsal ve svých memoárech jeho obhájce James B. Donovan. Kromě angličtiny uměl pět jazyků, vyznal se v elektronice, chemii a atomové fyzice, matematice, četl si Einsteinovy vědecké spisy, maloval.
Fisher si odpykal čtyři a půl roku. Dne 10. února 1962 ho Američané v Berlíně vyměnili za pilota Garyho Powerse, sestřeleného nad Uralem ve špionážním letadle U-2.
Chvalozpěvy Donovana a amerického tisku na „Abela“ se Sovětům hodily. To je člověk, z něhož můžeme udělat nového hrdinu studené války! Ale titul hrdiny SSSR dostat nemohl. Přítel z NKVD-KGB to vysvětlil jeho manželce jednoduše: „Měl židovské jméno, a oznámení v novinách by proto nevypadalo dobře.“ Fisher zemřel v listopadu 1971 ve věku osmašedesáti let.
Plukovník KGB z Moravy
Moskevská centrála neustávala ve snaze vytvořit v USA několik rezidentur nelegální rozvědky. Opět narážela na nejrůznější problémy – Rusové neuměli na Západě obchodovat, ani žít, manželské páry nelegálů se rozváděly.
Lépe si vedl Dalibor Valoušek, mladý komunista z jižní Moravy. KGB, jak se NKVD přejmenovala, ho vyslala do Kanady v roce 1962 pod jménem Rudolf Herrmann. V centru Toronta si s manželkou, rovněž vyzvědačkou, otevřel lahůdkářství – přesto mu Moskva musela vypomoci 10 tisíci dolary. Potom se přeškolil na fotografa a přestěhoval se do USA.
K žádnému zajímavému zdroji informací se nedostal. Chybělo mu vysokoškolské vzdělání a styky na vyšší úrovni. Plnil tedy drobné úkoly, které dostával z Moskvy. A řídil agenta Hugha Humbletona, který neprošel bezpečnostní prověrkou u NATO, ale dostal se jako profesor ekonomie na vysokou školu v Quebecku.
V květnu 1977 FBI zadržela oba manžele a současně hlídala jejich dva syny. Dostali na vybranou: buď spolupráci proti Moskvě, anebo soud a děti do internátu. Hermann-Valoušek zvolil spolupráci. Trvala dva roky. Potom celou rodinu odvezli američtí policisté do Nového Mexika a dali jí novou identitu.
Až ve druhé polovině osmdesátých let se rozhodlo vedení KGB činnost nelegálů v USA obnovit, a to ve velkém rozsahu. Začátkem devadesátých let přijeli do Spojených států první z nich, postupně i další, celkem jedenáct mužů a žen. Před osmi lety je začala FBI sledovat a nedávno je zadržela.
Tajné války pokračují. Nelegálové však nejsou tak absolutní zbraní, jak si ruští bolševici před devadesáti léty vysnili.
Dočasné oteplení
Když se rozpadl Sovětský svaz a skončila studená válka, zdálo se, že Rusko, stejně jako následnické státy SSSR, a Západ špionážní činnost vzájemně omezí. Vždyť americké tajné služby z příkazu prezidenta George Bushe st. výrazně přispěly k vítězství Borise Jelcina nad stalinistickými pučisty v létě 1991. Návštěvy šéfů těchto služeb v metropolích bývalých protivníků a dohody o spolupráci v boji s mezinárodním zločinem tomu nasvědčovaly. Šéf SVR, jak se nazývala nová ruská rozvědka, dokonce předal americkému velvyslanci v Moskvě plány na odposlech v rozestavěné budově ambasády. Ředitel CIA zase přivezl do ruské metropole film o slavnostním pohřbu těla sovětských námořníků vytažených z potopené ponorky.
Pohrobci KGB hlasitě roztrubovali do světa, že snižují počty svých pracovníků. Ruská tajná služba uzavřela v posledních dvou letech své rezidentury ve třiceti zemích – oznámil poradce ředitele SVR Vadim Kirpičenko 23. listopadu 1993. Nicméně nábor nových agentů pokračoval, zvláště pak mezi lidmi, kteří s postkomunistickým Ruskem sympatizují. Vždyť mnoho Rusů žijících v zahraničí „pociťuje ke své vlasti silné city a chce pro ni něco udělat“. Mluvčí SVR Jurij Kobaladze vzápětí řekl, že stav pracovníků centrály klesl o 40 procent a obsazení zahraničních pracovišť na polovinu.
Také přiopilý ruský prezident Boris Jelcin sliboval Billu Clintonovi a Tonymu Blairovi, že válečnou sekyru vůči Západu Moskva zakopala. Oba naivkové proto nařídili svým tajným službám, aby činnost proti Rusku omezily na minimum. Byla to však falešná hra.
Hlavní cíle se nezměnily
Šéfové civilní rozvědky SVR i vojenské GRU smýšleli jinak. Západní služby to zjistily až po několika letech. Potvrdil to i Sergej Treťjakov, plukovník SVR, který přešel v roce 2000 k Američanům. Zdůraznil, že strategické cíle Moskvy se nezměnily. Hlavní cíli číslo 1, 2 a 3 nadále zůstaly USA, NATO a Čína. „Rusko dnes dělá všechno pro to, aby Spojeným státům působily nesnáze,“ napsal Treťjakov, který vedl filiálku SVR v New Yorku. „Naše rezidentury v USA ve své aktivitě nepolevily, ale v mnoha směrech mnohem činorodější, než v dobách studené války.“
Už koncem roku 1997 naléhal kancléř Helmut Kohl na Jelcina, aby nařídil urychlený odchod ruských špionů, kteří se vystupovali jako diplomaté, novináři a obchodníci. Po tom, co východní Německo opustila sovětská armáda, se totiž jejich počet nesnížil, nýbrž naopak vzrostl. Německá kontrašpionáž jich napočítala na 160. A Tony Blair zase přátelsky upozornil Putina, že Angličané zaregistrovali zvýšenou aktivitu SVR.“
„V roce 2001 vyhostili Američané 50 našich diplomatů,“ napsali Andrej Soldatov a Irina Boroganová v deníku Ježedněvnyj žurnal. „Takový skandál proběhl naposled v roce 1985, kdy Velkou Británii muselo opustit 31 pracovníků velvyslanectví.“
Pokračování zítra.
Se svolením autora převzato z www.karelpacner.cz