Slibujme Ukrajině jen to, za co můžeme ručit
Jeden by řekl, že solidarita s Ukrajinou překonává vše, co by si ještě loni dokázal představit. Jak u nás, tak v celé Evropě. Spatří-li na tramvaji ukrajinské vlaječky, poslouchá-li rázný projev prezidenta Zemana, sleduje-li masové solidární akce na Václavském náměstí, všímá-li si změny v politice Německa a úsilí o pomoc v celé EU, řekne si, že je to skvělé. Ale pak ho může napadnout provokativní myšlenka. Má ta rituálně prováděná solidarita nějaké meze? Lze aspoň zhruba odhadnout hranici mezi tím, kde pomáhá Ukrajině, a tím, kde spíše jen naplňuje potřebu vlastního projevu dobra?
Je těžké to posoudit, není-li člověk expert. Třeba takový požadavek vyhlášení bezletové zóny nad Ukrajinou. Ale může ji autorizovat Rada bezpečnosti OSN, má-li v ní právo veta Rusko? A kdyby se RB obešla, nebralo by to Rusko jako vyhlášení války?
Nebo přání, aby se Ukrajina stala členem či aspoň kandidátem Evropské unie. Odhlasovala to drtivá většina poslanců Evropského parlamentu, což odráží solidaritu s Ukrajinou, ale v praxi jde spíše o rituální krok. EU je přísná a dost byrokratická organizace trvající na plnění norem a pravidel. Je těžké je splnit a ještě těžší je stát se plnoprávným členem. A byť si Ukrajina zaslouží všestrannou pomoc (vojenskou, politickou, lidskou), co by teď konkrétně změnilo její přijetí do EU „na základě zásluh“, jak to chce EP? Jak by to posílilo možnosti její obrany? Jak by to oslabilo útočnost Moskvy? Pokud by takový krok žádný vliv na neblahou válečnou situaci neměl, naplňuje spíš definici rituálu než účinné solidarity.
Takové úvahy mohou znít někomu defétisticky. Jako by jejich autor lámal nad Ukrajinou hůl a fandil Putinovi. Ale je tu i jiný pohled: čím víc se nabízejí v praxi nesplnitelné sliby (v roce 2008 možnost členství Ukrajiny v NATO, nyní v EU), tím větší zklamání pak jejich selhání přinese. Dobře to shrnul německý komentátor Jacques Schuster: „Slibujte jen to, za co jste schopni ručit, ba ochotni bojovat.“
LN, 3.3.2022