Evropou obchází strašidlo. Strašidlo chudoby
New Green Deal (NGD) je sice odsouhlasen, jeho prováděcí předpisy Fit for Fifty Five dosud nezačaly platit, Německo ještě neuzavřelo všechny své jaderné elektrárny (zbývají tři), ale ceny energií už podněcují prudký růst inflace. Ne všichni však sdílejí nadšení bruselských byrokratů z nutné záchrany planety i za cenu pádu kontinentu do energetické, a tím i všeobecné chudoby. Ostatně, i místopředseda Evropské komise Franz Timmermans odhaduje, že v důsledku přijímaných dekarbonizačních opatření může do energetické chudoby spadnout na sto milionů Evropanů. Také nová česká vláda již připravuje sociální podpory pro tyto rodiny, protože s ohledem na nižší příjmy obyvatel postkomunistických zemí dopadne energetická (i obecná) chudoba zvláště na jejich obyvatele.
Premiéru Petru Fialovi je vyčítáno, že není k NGD dostatečně kritický, ale je potřeba vnímat, že vždy dodává, „že plnění klimatických závazků (které v Bruselu podepsal Andrej Babiš) nesmí ohrozit ekonomickou situaci občanů a hospodářství ČR“. Jedno vylučuje druhé, ale kdo četl některou z desítek knih Petra Fialy, ví, že mu jsou zájmy občanů a naší země mnohem přednější než nějaká bruselská bláznivina. Ostatně, podmínku vyčíslení sociálních dopadů NGD obsahuje i programové prohlášení Fialovy vlády.
A to stále mluvíme o současnosti, kdy jsou energie sice drahé, ale jsou trvale a v potřebném množství, i s nutnou rezervou, k dispozici. Protagonisté NGD, propagující elektřinu jen ze slunce a větru, otevřeně mluví o „řízení spotřeby elektřiny“, což znamená, že ji občané a zejména podniky budou moci používat tehdy, když bude k dispozici. A profesionálové z České energetické přenosové soustavy (ČEPS) dodávají, že „již v roce 2025 budeme muset dovážet více než 10 procent spotřeby elektřiny“. Co z analýzy ČEPS vyplývá: ze současného exportéra (cca 15 % z celkové produkce) se tak Česko stane státem závislým na dovozu naprosto základní komodity, pokud se skutečně budou zavírat stabilní uhelné zdroje. V následujících letech budou všechny okolní středoevropské země potřebovat elektřinu dovážet a nastane opravdu velký problém odkud. Podle zákonů trhu nedostatek jakékoli žádané komodity znamená současně růst její ceny.
A nezůstane u „řízení spotřeby“ elektřiny, tedy u tvrdé regulace. Jak se to mohlo stát, že jsme se v EU dostali do situace, kdy jsou národní státy nuceny vyjednávat s bruselskou administrativou, zda můžeme vytápět plynem či uhlím, zda můžeme stavět jaderné elektrárny či vyrábět auta s moderními spalovacími motory? A již se diskutuje o nutnosti snížit spotřebu hovězího masa, omezit mobilitu obyvatel, létání letadly, nestavět tolik rodinných domů atd. Velmi jsme se vzdálili od té Unie, která garantovala volný pohyb práce, kapitálu, zboží a služeb, do které jsme v roce 2004 vstupovali.
Za vším stojí alarmistická snaha o záchranu planety před oteplováním, která zachvátila Evropskou unii a zejména Německo. V bohaté a rozmařilé společnosti ji pomohli vytvořit alarmističtí vědci, politické neziskovky, média hledající senzace, internetoví žurnalisté placení od počtu kliknutí a sociální sítě. Jde o mnohovrstevný boj za záchranu klimatu, předsedkyní Evropské komise počínaje až po bizarní typy Grety Thunbergové či postavy z hnutí „Rebelie proti vyhynutí“.
Záchrana planety je v mnoha směrech ideálním materiálem pro výrobu ultimátní totality. Je neměřitelná, tj. neověřitelná a díky obrovské komplexnosti klimatického systému až abstraktní. Přitom se zaštiťuje racionalitou a empirií, zaštiťuje se vědeckostí. Je morálně nadřazená, stojí nad jakýmikoli zájmy jednotlivců a má absolutní prioritu. Ospravedlňuje jakákoli opatření, žádná oběť není příliš velká. Je neosobní, nehovoří jménem nějakých utlačovaných, ale jménem přírody či planety, takže téma nepodléhá společenským změnám. Je to přesně tato směs vědeckosti a náboženství, která jí dává uniknout všem jednoduchým protiargumentům a dělá z ní potenciálně nejnebezpečnější, resp. nejhůře porazitelnou dosud známou totalitní ideologii (cit. T. Hraj).
Tato zelená ideologie přináší snůšku do nebe volajících nesmyslů, které nemohou vůbec fungovat a někdy připomínají dokonce perpetuum mobile. Zelené bláznění jde tak daleko, že některé ženy odmítají rodit děti, aby nezvyšovaly svou uhlíkovou stopu. A přitom Evropská komise, dnes motor boje za záchranu planety, nikdy nezodpověděla základní otázku: Z čeho budeme mít dostatek elektřiny 24 hodin denně? Je potřeba neustále opakovat, že všechen CO2, který za cenu obrovských (námi placených) nákladů ušetříme, navýší Čína a Indie každoročně více než 50x. Osmdesát procent obyvatel planety bojuje denně s chudobou, nedostatkem energie a potravin a evropské bláznění, které je návratem k chudobě, jim musí připadat více než absurdní.
Situaci, ve které se nacházíme, velmi trefně vystihuje bloger T. Houška, když říká, že mluvit o Green Dealu jako o příležitosti je jako říkat, že uříznout si nohy na cirkulárce je výborná příležitost k tomu naučit se jezdit na invalidním vozíku.
Právo, 3.2.2022