Ve dnech předcházejících svému poslednímu letošnímu summitu zažívala Evropská unie obvyklý rituál. Každé vrcholné schůzce předchází napětí a vzrušené dohady, zda se podaří najít shodu, a až na velice vzácné výjimky to dopadá tak, že se onu žádoucí shodu podaří přinejmenším předvést.
Namístě je proto zákonitě otázka: Proč, když se o tomto obvyklém rituálu obecně ví, právě skončenému summitu v Bruselu předcházelo tolik napětí a vzrušení?
Odpověď najdeme v jiné zkušenosti. Při každé schůzce šéfů států a vlád je něco podstatného v sázce a dokud není partie dohrána až do konce, nelze se spolehnout na její výsledek. Takřka každý z účastníků by mohl potvrdit, že i tady platí zkušenost z oboru, který je politice v mnohém ohledu blízký, ze šachové hry. I při nich hráči často zažívají, že podle všech učebnic je ta či ona situace ve hře a zvláště její koncovka zcela čitelná, ale až na každém provedeném tahu záleží, zda se partie neodchýlí od teorie.
Co bylo v sázce, když se ve čtvrtek vpodvečer v Bruselu sešlo sedmadvacet evropských politiků? V prvé řadě museli najít dohodu, jak ustavit trvalý záchranný mechanismus pro ty členy eurozóny, kterým vinou vlastního zadlužení hrozí bankrot. Ten mechanismus už byl letos zkonstruován a díky němu se Řecko a Irsko vysmekly z finanční oprátky. Ten mechanismus má však jednu konstrukční vadu: žádný z nyní platných unijních dokumentů, včetně dlouho projednávané a pracně schvalované Lisabonské smlouvy, se o něčem takovém nezmiňuje. To byl ostatně také hlavní důvod, proč ústavní soud Spolkové republiky Německo sice nad záchranným mechanismem přimhouřil oko, ale zároveň bouchl do stolu s tím, že pokud vláda v Berlíně chce s něčím podobným do budoucna počítat, musí zařídit, aby se evropské smlouvy změnily.
Vzkaz soudců z Karslruhe nebylo těžké pochopit. Ale každému evropskému politikovi, který se ještě dnes ošívá při pomyšlení, jak dlouho a pracně se vyjednávala a schvalovala Lisabonská smlouva, která začala platit počátkem letošního roku, naskakovala husí kůže při představě, že by měl podstoupit třebas jen riziko reprízy této únavné procedury.
Všechno napětí a vzrušení před právě skončeným summitem vyvolávaly dohady, zda se podaří najít kouzelnou formulaci, která by vyhověla dvěma nárokům. Poopravená Lisabonská smlouva má napříště umožnit zřídit záchranný fond na pomoc zadluženým zemím, ale zároveň to musí být taková změna, aby k jejímu schválení stačily souhlasy národních parlamentů a ne třeba referend, jako tomu bylo například v Irsku.
Když je ve hře politika a peníze, je nasnadě, že každé slovo či slovní obrat anebo třebas jen krátká věta mohou mít zcela zásadní důsledky. Proto kancléřka Merkelová tolik usilovala, aby věta měnící Lisabonskou smlouvu popisovala záchranný mechanismus zadluženým zemím až jako nástroj poslední instance. Tlak Německa byl pochopitelný, obává se, aby se schválením záchranného mechanismu neotevřely dveře pro neomezené a neobhajitelné odčerpávání peněz z daní občanů Spolkové republiky
Angela Merkelová nakonec prosadila svou tím, že schválená změna Lisabonské smlouvy výslovně spojuje využití záchranného finančního mechanismu se striktními podmínkami. Jak budou tyto striktní podmínky definovány, o tom se bude tvrdě diskutovat v následujících týdnech. Tady je vidět, že evropská a zvláště unijní politika se podobá řetězové reakci, kdy jeden posun vyvolává další. Žádný z nich by žádná země nynější sedmadvacítky neměla přehlédnout.
Nynější summit tady nabídl důkaz jako hrom. Během jednání v Bruselu začala kolovat zpráva, že Britové napsali dopis, ve kterém požadují, aby se unijní rozpočet po roce 2013 zvyšoval nanejvýš v tempu inflace a ne podle hospodářského růstu. Rozdíl postřehnou pouze odborníci, ale jedno je jisté: David Cameron by tuze rád snížil celkové výdaje Evropské unie. V době stále ještě nepřekonané hospodářské krize musí takový nápad mnoha uším lahodit. Jedna věc je totiž dohoda omezit unijní výdaje a zcela jinou věcí je dohoda, ve kterých položkách unijního rozpočtu by se mělo škrtat. Země střední a východní Evropy, které do unie vstoupily zcela nedávno a které v těchto letech dokázaly díky unijním fondům dohánět své zpoždění, tady musí být na pozoru.
Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6