Neviditelný Pes

EVROPA: Řecko a EU

23.7.2015

Neomarxistická cesta ke všeobecné bídě a společenskému marasmu

Řecký problém v naší domovině vygradoval do své tradiční mediální hystericko-afektované podoby. Mladá fronta i-dnes dokonce píše o hrdé zemi, která se otočila k Evropě zády, socialističtí ekonomové se předhánějí ve výčtu zvěrstev globálního kapitálu, jenž položil zemi nějakým záhadným způsobem přinucenou nakupovat německé a francouzské zbraně, množí se fotografie zoufalých řeckých padesátiletých důchodců před kolabujícími bankomaty.

Socialisté všech zemí vyděšeně pozorují zkázu, kterou na Balkánský poloostrov přinesla jejich populistická politika státního dirigismu a masivního přerozdělování, doufajíce ještě v aplikaci zásadní ekonomické teze jejich ideologických „Titánů“ o dluzích, které se přece neplatí, a hledají cestu jak nepřiznat totální kolaps a selhání cesty k eurosocialismu. Mají strach z jediné věci, že zametením řeckého problému pod koberec, začarováním dluhů a dotiskem potřebné hotovosti, tak jak jsou zvyklí, by však, v tomto poněkud již těžce kontrolovaném případě, mohlo dojít k procitnutí hrubě nastolicovaného obyvatelstva a bumerangově dominovému efektu, který by je mohl zbavit vládních a mocenských prebend.

Kdybychom se na Řecko podívali pohledem „obyčejného člověka“ či snad dokonce třídního nepřítele „parazita živnostníka“, věc se jeví jako poměrně jasná. Falšování účetnictví, úvěrový podvod, korupce, nekonání s péčí řádného hospodáře. Kdyby se tedy normovaný euroobčan choval jako řecký stát, obdržel by za svoje aktivity mnohaletý kriminál. Byl by na tom lépe, kdyby se choval jako EU? Dle platných zákonů také ne. Lichva, vydírání, využití slabosti klienta v životní a ekonomické tísni a samozřejmě také korupce. Opět několik let vězení. Jak je možné, že politické špičky, již několik let „řešící“ řeckou krizi, stále ještě o něčem rozhodují, místo aby seděly ve vyšetřovacích vazbách?

Protože socialismus a jeho společenské a ekonomické standardy jsou zavlečené do naší současné společnosti neomarxistickými vládci Evropské unie. Snaha některých z nich svalovat veškerou vinu za řeckou agónii na mezinárodní bankstery je řev zlodějů za chycení zloděje. Vždyť oni jsou strůjci tohoto systému ničím nekrytých, všelijak se potulujících peněz, tohoto systému, kde se na lidské naivitě a hloupé důvěře v „investiční byznys“ zadělává na velké bohatství erární mafie vyvolených. Systému, který se hroutí, a nějaká ta Řecka, Španělska, Portugalska či Itálie se ještě budou hodit na vysání posledních „drobků“.

Nicméně je naprosto jasné, že Řekové jsou učebnicovým příkladem cesty do socialistických demokratických pekel. Většinově si vždy zvolili ty největší populisty, kteří jim slíbili ten nejpohodlnější život za „státní“ peníze, ať už dostali mediální nálepku pravice či levice. Vždy se s velkým volebním humbukem kráčelo kupředu, levá, k sociálnímu státu, který za cizí peníze, neboť „zdroje jsou“, povede spořádaného euroobčana od kolébky do hrobu.

Výsledkem spojení těchto dvou proudů socialistických politik, globální evropské a místní „urvicomůžeš“, je nynější pláč vystresovaných obyvatel Řecka, že nemají pomalu ani na jídlo. Řešení však opět, dle výsledku referenda, nevidí ve vypráskání neomarxistických populistů z vládních kanceláří, ale naivně se demokraticky většinově domnívají, že se stane zázrak,když vystrčí holou zadnici na frau Merkel. Aniž by pochopili, že v nastaveném systému státního socialismu jim nepomůže ani to.

Údajným řešením problému, nad kterým vážně debatují všechny možné veřejnoprávní mluvící hlavy, je prý návrat k drachmě. Co se však reálně tímto krokem dosáhne, pokud se nezmění komunistický přerozdělovací systém likvidující produktivní část společnosti? Natisknou se miliardy bezcenných „bankovek“, jejichž hodnota, stejně jako dnes již u eura, je tak maximálně cena toho potištěného papíru. Systém dostane nějaký čas na další záchvat smrtelných křečí … a za pár měsíců budou bankomaty opět hlásit fatální error. Ano, to je eurosocialismus ve své krystalické podobě, jehož o něco ranější fází procházíme i v naší domovině.

Kolik máme ještě času? Pochopíme někdy, že zdroje byly postupně zlikvidovány a už nejsou? Nebo budeme také potřebovat lekci, kdy nebudeme mít ani na jídlo?

Psáno pro a více na: pravyprostor.cz

Převzato z Kriz.blog.idnes.cz se svolením autora



zpět na článek