Češi chtějí od Unie zejména bezpečnost. Ta je koneckonců důvodem, pro který Unie vznikla. 11. září 2001 znovu potvrdilo, že to nejdražší, bez čeho se vyspělé společnosti neobejdou, není blahobyt a sociální stabilita, ale bezpečnost. Myšlenka evropské federace se po desetiletích hospodářského boomu vrací ke své podstatě.
Reformní smlouva říká: Evropa, Unie je právnickou osobou. Uzavírá mezinárodní smlouvy, zastupuje členské státy navenek. K fungování její zahraniční politiky je potřeba jednomyslnosti členských států. Šéf evropské diplomacie, která konečně vzniká a které mají národní státy být ku pomoci, bude Unii reprezentovat na jednání Rady bezpečnosti OSN.
Zahraniční politika Unie je postavena na hodnotách demokracie a rovnosti. Její významnou složkou je obranná Unie. Státy budou povinny Unii poskytnout své mírové a obranné síly. Unie se bude účastnit vojenských akcí až po bojové operace v rámci prosazování míru. Základním pilířem obrany Unie je NATO.
Dávno ale víme, že dnešní bezpečnost není bezpečností vojenskou ani bezpečností vnitřní. Klíč k bezpečnosti leží na švech států, mezi vnitřní a vnější bezpečností. Jedině federace, která dovolí spojit vnitřní a vnější bezpečnost, umožní společnou migrační, azylovou, vízovou politiku spolu se sdílením rozsudků trestních i občanských, včetně mimosoudních rozhodnutí, která pomůže sdílet evropskou ochranu svědků, minimální policejní spolupráci a konečné sblížení evropského trestního a občanského práva nakonec bude chránit Evropany účinněji než národní státy. Všechna tato ustanovení jsou obsažena v reformním balíčku.
Stále ale není vyhráno. Evropa, slovy expremiéra Špidly, stojí někde přesně uprostřed. Jsme v období tvrdého boje o politickou moc mezi národními státy a národními politickými lídry a mezi Evropany a evropskými elitami, mezi konfederací a federací. V tomto kole členské státy a jejich politické elity vyhrály. Dovolily totiž profesionálním právníkům vytvořit skvělý obsah nových smluv, který opravdu posunuje kupředu to, co Evropané potřebují: bezpečnost, ekologii, boj s terorismem, imigraci, demografickou situaci. Tedy funkce EU.
Naopak unijní vlajka, hvězdičky, prezident, hymna, ministr zahraničí, to vše je pryč. Podle hesla: nevadí, jen když to bude funkční, co je nám do symbolů. Kdyby to tak bylo, tak by politici národních států s klidem tyto drobnosti ve smlouvě nechali. Jejich křečovitá snaha je tam nenechat bohužel svědčí o opaku.
V mediální politice 21. století nejde skoro o nic víc než o symboly. O televizní záběry, o potřásání rukou, o fotografie před vlajkami. O prezidenty. Tomu rozumí všichni. A to si národní politické elity nedají vzít.
Nedovolí tak Unii, aby její nejsoučasnější obsah – zajištění společné zahraniční a obranné politiky spolu se společným evropským právem – mohl fungovat. Bez symbolů, které pomohou společnému evropskému právnímu vědomí, bez pochopeného a prožitého evropského občanství, bez ztotožnění s evropskou hymnou a vlajkou to lidsky ani mediálně nepůjde. Báječný obsah bude čekat na své naplnění velmi dlouho. Národní státy, které si ponechaly symboly moci, ztížily naplnění snu o společné evropské bezpečnosti. Pojďme k referendu a učiňme je odpovědnými.
Právo, 4.10.2007
Autorka je europoslankyně za SNK ED