A to zase není až tak špatné. Prakticky každému občanovi, kterého neminula zpráva o Řecku, je jasné, že ať už jsou detailní důvody řeckého pádu jakékoliv, ten podstatný je zřejmý. Je jím život na dluh a navíc dluh získaný podvodným účetnictvím státu. Na dobré se lehko zvyká, na bezpracné si zvykne každý obratem. Není divu, že řecké odbory stávkují a stávkují, ale nakonec se řecký bankrot blíží stále více a více. Ostatně byly to řecké odbory, velké, silné a mocné, které trvale vyžadovaly, aby podíl řecké ekonomiky byl složen především ze státních podniků, a bránily privatizaci ze všech sil. Nepřekvapí, kolik stoprocentně státních podniků v Řecku působí. Energetické, telekomunikační, dopravní… Každý český občan ví, jak vypadaly státní podniky za socialismu. Jejich zbytky, které stále představuji 30% české ekonomiky, může rovněž posoudit. Někde to jde, ale většinově to spíše nejde. Stejně jako v Řecku, kde to nešlo skoro vůbec nikde.
Řekové už při vstupu do eurozóny zfalšovali, co se dalo, a trvale podváděli. Podváděli pak ještě několik následných let, aby nakonec podvod dosáhl rozměrů katastrofálních. Naordinovaná záchranná opatření pak měla být tato:
Privatizace státní ekonomiky. Výsledek? Nesplněno, pouze bylo privatizováno 40% státní telekomunikační firmy, ostatní se pro údajně "malou" výnosnost odkládá. Výnos z privatizace je proto hluboko pod očekáváním.
Propuštění státních zaměstnanců. Výsledek? Nedosáhlo se požadovaného stupně.
Omezení mezd státních zaměstnanců a prodloužení věku do důchodu z 61 na 64 let. Výsledek? Důchod sice prodloužen bude, ale omezení státních mezd je nedostatečné.
Zvýšení daní, především daně z nemovitostí. Tedy z daně, před kterou nelze tzv. utéci. Výsledek? Nesplněno, výnos nedostatečný. Zvýšení státního daňového příjmu pak propadá ve všech ukazatelích.
Řekové na své neplnění reagují požadavkem na další půjčky. Aby asi neplnili dál. Jaký to má tedy vůbec smysl? Nositel Nobelovy ceny za ekonomii Joseph Eugene Stiglitz tvrdí, že Řekové krizi zvládají na jedničku. Trvalým neplněním skoro ničeho?
Německo a Francie, jejichž banky mají nejvíce řeckých nebonitních půjček, záchranným fondem zabránili další bankovní krizi, možná větší, než byla to v roce 2008. Opatření ale bylo jen dočasné. Následné hromadné úprky německý finančních expertů z tábora kancléřky Merkelové proto nevěstí nic dobrého. Porážka francouzského prezidenta Sarkozyho ve volbách se v průzkumech už bere pomalu jako jistota. Nakolik mu ublížilo řecké zadlužení, to nechť zhodnotí politologové.
Eurozóna, ale i celá Evropská unie očekávala rozhodné kroky. Přijetí opatření a poskytnutí půjček Řecku by akceptovala, kdyby se ukázalo toto řešení jako dobré. Ale pokud sami Řekové navrhovaná ozdravná opatření neplní, někdy doslova i sabotují, pak další půjčky nejsou pro většinu obyvatel Evropské unie smysluplné. Řecko nakonec stejně skončí v řízené insolvenci a politické poškození eurozóny může devalvovat proces integrace na mnoho dlouhých let.
K ekonomickým opatřením se měla přidat opatření právní. Článek č. 50 Smlouvy o evropské unii (SEU) a článek č. 218 Smlouvy o fungování evropské unie (SFEU) umožňuje členskému státu vystoupení (pozn.: posledním, kdo vystoupil, bylo v roce 1980 Grónsko, autonomní oblast Dánska). Evropská unie ale nemá žádná právní ustanovení, kterým by bylo možné členský stát vyloučit. Navíc přistoupení podle článku č. 52 SEU a článku č. 355 SEFU schvalují sice všechny státy, vystoupení ale už probíhá jen na úrovni Evropské komise a dobrovolně vystupujícího státu. Řecká zkušenost ukazuje, že navzdory všem proklamacím činovníků EU o celistvosti eurozóny, je tato vážně narušena. Především finanční svět těmto proklamacím nevěří. Institut vyloučení státu z Evropské unie nebo alespoň eurozóny je proto k uvážení a zavedení.
Požadovat po členských zemích EU, dokonce i na těch, co euro jako měnu nepoužívají, aby se zaručovaly za dluhy země, která sama pokračuje ve svých švindlech a obstrukcích, je požadavek možná ekonomicky zdůvodnitelný, ale morálně neobhajitelný. Pokud Evropská unie, podle guvernéra Evropské centrální banky Jean-Clauda Tricheta, čelí své největší krizi, pak je nutné rozdělit ji na krizi ekonomickou a krizi morální. Ta druhá, se jeví jako nebezpečnější.
Vypůjčím si proto z portálu Jana Šinágla text skotského právník a historika, Sira Alexe Frasera Tytlera (1747- 1813), který napsal:
"Demokracie nemůže existovat jako permanentní forma vlád. Demokracie může trvat pouze tak dlouho, nežli voliči zjistí, že si mohu dovolit odhlasovat velkorysé výhody na účet státní pokladny. Od této chvíle hlasuje většina vždy pro ty kandidáty, kteří jí slibují nejvíce požitků z veřejných financí. Proto demokracie vždy zkolabuje kvůli nedostatku finanční odpovědnosti. Průměrná doba trvání vrcholu velkých světových civilizací byla přibližně dvě století a všechny postupně procházely těmito stádii: od otroctví k víře, od víry k odvaze, od odvahy ke svobodě, od svobody k hojnosti, od hojnosti k sobectví, od sobectví k sebeuspokojení, od sebeuspokojení k apatii, od apatie k závislosti, od závislosti zpět k otroctví."