Určitě znáte také tu malou knížečku francouzského spisovatele Jeana Gioma. I tu nevelkou postavu Elzéara Bouffiera. Osamělého muže, žijícího na rozhraní Provence a oblasti Alp. Píše se rok 1913. Děj je popisován pohledem mladého muže, který do této oblasti zabloudil a později se sem postupně vracel až do poválečného období po roce 1945.
Poprvé přichází zbloudilý cestovatel do nehostinné, opuštěné, kopcovité krajiny, zarostlé ostrou trávou, která uživí pouze ovce. Obyvatelé odešli, jejich domy zpustly. Mezi nimi je ale jeden, který si osamělý Bouffier opravil a který má dokonce studnu. Každé ráno odchází pastevec se svým stádem na pastvu. Mladík jde s ním. Ale pastevec nechodí jen tak bezmyšlenkovitě krajinou, po kapsách nosí duběnky a bukvice, v ruce hůl. Holí vykutá jamku a do ní vloží semeno. To dělá každý den stokrát, roky a roky, mnoho let. Výsledek jeho každodenní činnosti? Stovky kilometrů vzrostlého lesa, oživená krajina a nově příchozí obyvatelé.
Děj je tak jednoduchý, že se může zdát, proč tu krátkou prózu vlastně autor psal. Je to knížka symbolická a psal ji ten, kdo tento kraj znal a měl rád. Autor se narodil, žil a zemřel v městečku Manosque, nedaleko Aix-en-Provence. V oblasti, do které dnes, po stu let, v sezóně proudí množství turistů. V zimě na lyže, v létě za poli levandulí.
Ta knížka se také stala v určité době ikonickou knížkou hnutí Zelených. Právem? Nemyslím si to. Je v ní totiž něco, co je hnutí Zelených velmi cizí: je v ní každodenní, dlouhodobá, systematická práce, která nikdy nekončí a za kterou pak po zásluze vidíme výsledek. Nejsou to chytlavá hesla, výkřiky výčitek, požadavky, nařízení a ultimáta, to vše v záři reflektorů.
Na tuto knížku jsem si vzpomněla, když začaly aktivity Pátků pro budoucnost, když studenti začali odmítat chodit do školy, protože vidí černě svoji budoucnost a začali z ní trpět úzkostmi a depresemi.
Znovu mi ji připomněly výsledky jednání lídrů států EU z 12. prosince t.r., kde byl přijat Nový zelený úděl. Z úst pohledné, světlovlasé předsedkyně jako samozřejmost létala slova, kterým by Elzéard Bouffier vůbec nerozuměl. Její slova nebyla totiž o práci a o obnovené a oživené krajině. Byla o penězích a ve svém důsledku znamenala, že země EU zaplatí stovky milionů eur. Za co? Krásná slova říkala, že za „smíření našeho hospodářství s planetou“. Za uhlíkovou neutralitu, podpořenou „zeleným bankovnictvím“. Jenom Poláci si zachovali zdravý rozum a alespoň ten „veliký, strategický plán“, kde nikdo nezná postupné kroky, pro svoji zemi odsunuli.
Francouzští následovníci toho obyčejného Elzéara Bouffiera už platí za počínající přístup k Zelenému údělu zvyšováním cen pohonných hmot. O Žlutých vestách jsme toho viděli a slyšeli hodně.
U nás, v ČR, jsou to zatím „jenom“ čtyři stovky měsíčně navíc na každého z nás v platbách za elektřinu z obnovitelných zdrojů. Ohavné větrníky a pole zastavěná solárními panely nejsou započítána. Žlutá řepková pole a povinné přimíchávání metylesteru do benzinu, to byl jen prolog, který ale už EU odvolává jako neúčinný - přeložme si do češtiny: škodlivý - způsob ochrany ovzduší. Kolik ten omyl stál, dnes už těžko někdo spočítá. A kolik těch omylů ještě bude? Nový zelený úděl k nim bude také patřit? Kdo to zaplatí, se nemusíme ptát. Budou to všichni unijní Bouffierové, kteří budou postupně chudší a chudší. My s nimi samozřejmě také.
Navrátit se do doby Elzéara Bouffiera, malého, skromného, pracovitého, venkovského člověka, který opravil dům, pásl ovce a sázel stromy, by asi nikdo nechtěl. Žádný takový návrat není možný. Ale s našimi zkušenostmi s dobou, která teprve před třiceti roky skončila, bychom neměli chtít ani návrat do nového, bezprávného období, pro tentokrát přemalovaného na zeleno.