Prosinec nám letos nepřinesl jen začátek adventu, ale i dva předčasné vánoční dárky od Evropské unie. Popravdě řečeno, nebyly ty dárky moc překvapivé.
Dne 3. prosince Soudní dvůr EU zamítl českou žalobu proti směrnici omezující držení zbraní.
Překvapení to určitě nebylo. Tato instituce má za úkol zajistit, aby bylo právo EU vykládáno a uplatňováno stejným způsobem ve všech zemích EU, a zajistit, aby země a orgány EU dodržovaly právní předpisy unie. V případě sporu mezi unií a členským státem to dělá tradičně tak, že potvrdí stanovisko Evropské komise.
Je to prostě takový vrchní razítkovací úřad, a my tak už tak dnes předem víme, jak to dopadne s žalobou na nedodržené kvóty migrantů, kterou na nás podala pro změnu zase Evropská komise.
Dne 2. prosince potvrdil mluvčí Evropské komise, že audit řešící střet zájmů předsedy vlády České republiky je konečný. Ani to nebylo překvapení. Andrej Babiš sice naplnil požadavky českého práva, ale Brusel je Brusel a legislativa národních států jeho auditory nezajímá.
Jak výše uvedeno, nestalo se nic překvapivého, věci dál půjdou svou cestou, která se nám tady v Čechách asi líbit nebude…
To, co stojí za pozornost, je reakce premiéra.
Ke zbraňové směrnici řekl: „Je to škoda, protože český stát chtěl pro svoje občany uhájit liberálnější přístup k držení a přechovávání zbraní. Bohužel Soudní dvůr EU naši argumentaci podporovanou Maďarskem a Polskem nepřijal a žalobu zamítl, což musíme v této fázi plně respektovat.“
Když si to přeložíme do lidštiny, tak premiér prostě kapituloval a pravil: „Buď, Brusele, vůle tvá.“ Jak bude ta vůle naplněna, se pozná - obecně se očekává, že legislativci ministerstva vnitra a posléze poslanecká sněmovna evropskou normu vykostí, co to dá.
Co na to Brusel, se uvidí. Určitě se to potáhne léta - už proto, že dnes sice v Bruselu tvrdí, že chtějí můj třicetiranný zásobník, ale ve skutečnosti by rádi dostali moji pušku. A budou to zkoušet znova a znova.
Pokud bylo stanovisko Andreje Babiše k zamítnutí žaloby rezignované - jeden by skoro řekl defétistické -, pak stanovisko k auditu byla hodně jiná káva. Premiér novinářům doslova řekl: „Proč si myslíte, že Evropská komise má patent na rozum?“ A pokračoval konstatováním, že Evropská komise není autoritou, která by měla vykládat české právo.
Celé je to viditelně o košili a kabátu. Lidsky chápu, že premiéra moje puška zas až tak nebere, ale dotace pro Agrofert se ho dotýkají osobně - a to jak majetkově, tak politicky.
Buď jak buď by bylo dobré, kdyby byl Andrej Babiš ve vztahu k evropské vrchnosti konzistentní. Pokud je Česká republika stále ještě suverénní stát - což bohužel není tak úplně jisté -, potom výklad českého práva náleží českým soudům.
Pokud jde o ten zmíněný patent na rozum, je evidentní, že bruselské orgány spíš než radu moudrých připomínají posádku lodě bláznů.
Pomineme-li obskurní normování tvarů zeleniny, ke kterému se dnes unie raději moc nehlásí, pak je to jasně patrné minimálně od časů lisabonské strategie. V té si EU v březnu 2000 vytkla za cíl vytvořit z Evropské unie do roku 2010 nejdynamičtější a nejkonkurenceschopnější ekonomiku světa založenou na znalostech, schopnou udržitelného hospodářského růstu, vytváření více kvalitních pracovních příležitostí a zachovávající sociální soudržnost.
Uvedený ráj na zemi měl nastat v roce 2010. Pokud ho snad bylo dosaženo, zapomněli nám to představitelé unie sdělit. Zatím ekonomická statistika ukazuje, že ekonomika unie jako celku a měnové unie zvlášť je čím dál rigidnější a viditelně ztrácí konkurenceschopnost.
S uhlíkovou neutralitou EU, která má nastat do roku 2050, to dopadne stejně. Trvat to bude ovšem třikrát déle a z okna se při tom vyhodí řádově více peněz.
Pro ty, kteří nás momentálně tím cílem hodným stalinských pětiletek krmí, má definice cíle za třicet let jednu výhodu. Vzhledem k jejich věku nebude v roce 2050 už koho povolat k politické zodpovědnosti za rozvrácené ekonomiky.
Pokud by dotyční opravdu trpěli obsedantním puzením ke snižování uhlíkové stopy, třeba by k jejich ukojení stačilo, kdyby se dali postmortem zkompostovat. Je to prý uhlíkově nejméně náročný způsob, jak se zbavit těla, a mohlo by se to klidně realizovat i na unijní náklady.
Otázka ovšem je, co dál. Bruselský tlak na centralizaci a unifikaci je očividný a narůstající. Stejně očividná je snaha unijních orgánů disciplinovat neposlušné - a nejneposlušnější mezi neposlušnými je Visegrádská čtyřka. Tahle skupina středoevropských zlobilů si dovolila svůj odpor dokonce institucionalizovat.
To se neodpouští a politické špičky V4 musí být připraveny na to, že po nich unie půjde přímo osobně. Andrej Babiš se o tom už jasně přesvědčil.
Český premiér samozřejmě ve střetu zájmů je už od roku 2011, kdy se poprvé přímo otřel o politiku. Slušný oligarcha do politiky osobně nechodí - na to má lidi. Pokud oligarcha zafunguje jako Andrej Babiš, je to poněkud chucpe.
Ironické je, že Andreje Babiše vynesla do vrcholné politiky slavná „protikorupční revoluce“ - fakticky ty samé síly, které mu dnes jdou po krku.
Pokud si na to už nepamatujete, pak vrcholem byl 13. června 2013 zásah policie na úřadu vlády a následný pád Nečasovy vlády. Mělo to celé dlouhou předehru, během které jsme byli už někdy od jara 2011 přesvědčováni, že korupce v Čechách je na úrovni orientální despocie z časů děje románu Hrabě Monte Christo.
Kolorováno to bylo válkou policistů, kdy se navzájem zatýkali příslušníci jednotlivých útvarů...
Z hlediska trestního práva je ovšem dodnes výsledek kde nic, tu nic. Zato tu zůstaly náležitě vzkypělé animozity a vášně.
Tenhle barvitý tanec vynesl nahoru miliardáře, který má dost, a nepotřebuje tedy krást a uvede celý ten chaos do pořádku, neb bude stát řídit jako firmu.
To, že by ten ideální miliardář mohl mít ve skříni nějaké kostlivce z časů předchozího podnikání, se idealisticky nepředpokládalo. To, že jsou firmy toho ideálního člověka masivním příjemcem dotací jak českých, tak unijních, to se tak nějak překročilo.
Nejspíš se vycházelo z předchozí zkušenosti s jistým knížetem. Na něj a na jeho podnikání nikdo nic podstatného nerozmázl. Ono by se sice také našlo minimálně na mediální aféru, ale kníže nikdy nezlobil. Kosovo uznal jako stát. Jezdil do Kyjeva na Majdan vyprávět o krásách EU. Syrské sirotky by přijal, i kdyby neměli být ze Sýrie. Inu aristokracie má úctu k autoritě v genech. To není jako ten vzpurný hornouherský plebs.
Jak známo, revoluce s oblibou požírají své děti a teď se právě snaží ta protikorupční sežrat Andreje Babiše. Tak trochu jí při tom nedochází, že je v cizích službách - nebo pokud ano, tak tu máme dost rozvětvenou cizí agenturu.
A co na to premiér? Postavení Andreje Babiše i ANO jsou zatím silné. Pokud bruselský tlak nevydrží sociální demokracie, jsou tu pořád ještě okamurovci, kteří ho nenechají padnout. Už jen ta možnost ho ale bude tlačit víc a víc do pozice nacionalistického politika tak, jak to vidíme v Polsku, v Maďarsku, méně vyhraněně na Slovensku, ale také v Itálii.
Mrzet ho to nemusí - s Bruselem už nikdy kamarád nebude, unijní struktury neposlušným neodpouští.
A co na to unie?
Inu, jak řekl premiér, Evropská komise nemá patent na rozum. Nemají ho ani všechny unijní orgány dohromady. Andreje Babiše v dohledné době nezlomí, jen ho dotlačí do otevřené protiunijní pozice.
Nebude v tom sám. Minulá komise udělala všechno pro to, aby dostala do opozice Polsko, Maďarsko, Itálii, Rumunsko… Dá se očekávat, že tato komise v tom bude pokračovat. Použije na to jistou Věru Jourovou – je to báječný tah, jak zkusit rozhádat V4 zevnitř.
A co bude v době nedohledné? Tam naštěstí nedohlédneme, ale dá se čekat, že až se potká ekologické běsnění nové Evropské komise s ekonomickou krizí, začne ta unijní loď bláznů fatálně nabírat vodu. Smutné na tom je, že v té době budeme ještě pořád na palubě.
Komu ta plavba nakonec zlomí vaz a koho vynese na kapitánský můstek, se odhadnout nedá. Mohou to být lidé a hnutí, o kterých ještě ani nevíme, že tu jsou.
A k tomu patentu na rozum – ten nemá nikdy nikdo. A kdo funguje, jako by ho měl, tomu je lépe se vyhnout.