V České republice bychom měli zbystřit ještě z jiného důvodu, který se týká i nás. S vytrháváním historických událostí z kontextu a jejich politickým zneužíváním máme totiž vlastní zkušenost. Před vstupem do EU jsme byli tlačeni ke zrušení části bývalé československé denacifikační legislativy známé jako „Benešovy dekrety“. Nyní, v souvislosti s francouzským zákonem, napíše jeden publicista, známý svou posedlostí tématem odsunu, tento dosti neuvěřitelný komentář: „Je zajímavé, že masakry německého civilního obyvatelstva po skončení druhé světové války Francouzům při přijímání ČR do EU těžkou hlavu nedělaly.“ Není to náhoda. Na kontroverzní berlínské výstavě „Spolku vyhnanců“ je zařazeno téma osudu Arménů v osmanské říši hned vedle odsunu německého obyvatelstva z Československa coby příkladů etnické čistky. Letos také začaly opět zaznívat – byť ojediněle – názory zastánců tvrdé protičeské linie v Německu a Rakousku, kteří se domáhají toho, aby i poválečný odsun byl označen za „genocidu“.
Česká zahraniční politika proto musí jasně říci následující: stojíme o sbližování a strategické partnerství s Tureckem, nikoliv o opak. Nepodporujeme neblahý trend účelového, politicky motivovaného pohrávání si s minulostí, protože na evropském kontinentě to jen kazí ovzduší. Nebudeme přispívat k relativizaci hrůz holocaustu inflací termínu „genocida“. Z těchto důvodů svrchu uvedené tendence odmítáme.
LN, 18.10.2006
europoslanec za ODS