Po neustálých přestřelkách kolem brexitu a „tvrdé linii“ Bruselu vůči Londýnu se stále jasněji ukazuje, že projekt EU není konstruován na „špatné počasí“, natož na „klimatickou změnu“.
Patřil jsem v roce našeho vstupu do EU k přesvědčeným zastáncům vstupu a logicky jsem v referendu hlasoval pro něj. Ještě v čase schvalování Lisabonské smlouvy, k němuž došlo nedlouho poté, jsem tuto smlouvu považoval za něco „technicistního“, co nijak v zásadě nemění naši pozici v EU. Končil rok 2007 a měli jsme vládu „volebního patu“ z roku 2006 a za největšího „padoucha“ byl Jiří Paroubek. Ukázalo se, jak moc jsem se v projektu EU zmýlil.
Nastoupila světová finanční krize a po ní přišel už dlouho nevídaný ekonomický pokles na Západě. Americkým prezidentem se stal první Afroameričan, Barack Obama, a v EU se začalo pomalu smrákat nad Řeckem. Následovalo „arabské jaro“, které rozbilo desetiletí trvající monopol řady vládců v arabském světě, NATO pod vedením USA zničilo libyjský režim diktátora Muammara Kaddáfíhoa začala občanská válka v Sýrii. Naše země si prošla „dvojitou recesí“, tj. po krátkém období růstu HDP po prvním propadu HDP přišel jeho další propad a pravicová vláda Petra Nečase přistoupila k naprosto výjimečnému kroku, zvýšila DPH i zdanění práce. Nakonec zafungovala „čtvrtá komora parlamentu“, a to policie, která prostřednictvím ÚOOZ vedeného Robertem Šlachtou „zasáhla“ na Úřadu vlády a Nečas zakrátko potom rezignoval. V Česku se k moci dostala levice a v koalici s hnutím ANO Andreje Babiše a KDU-ČSL zrušila téměř vše, co předchozí pravicové vlády schválily, zejména poplatky u lékaře a důchodovou reformu.
Finanční a ekonomická krize způsobila krach řecké ekonomiky a na jaře 2015 se „tvrdě“ vyjednávalo o řeckém dluhu. EU, respektive státy eurozóny schválily další ohromné půjčky Řecku a oddálily tak bankrot Řecka. Mezitím se vyhrotila občanská válka v Sýrii a do okolních států (Turecko, Jordánsko) uteklo několik milionů Syřanů. Na jaře a v létě roku 2015 pak zesílila migrace takzvanou „balkánskou trasou“ a do Německa se vydaly statisíce lidí. Německá vláda pak v druhé polovině roku 2015 přijala mimořádné opatření a otevřela pro uprchlíky ze Sýrie své hranice. Pak se sice ukázalo, že Syřanů do Německa přišla asi třetina a dvě třetiny byly občané jiných zemí, zejména Afghánistánu a Iráku, nicméně téměř milion lidí Německo skutečně přijalo, další statisíce běženců skončily ve Švédsku a dalších státech západní Evropy.
Následně či paralelně k imigraci se uskutečnila řada islamistických teroristických útoků, zejména ve Francii a v Německu. Zahynuly desítky osob, celkem zřejmě více jak sto lidí, jedna z obětí byla dokonce původem Češka žijící v Berlíně. Jestliže odvrácení bankrotu Řecka byla jakoby záležitost států platících eurem, tj. eurozóny, imigrace se pak promítla do politiky všech států EU. Prvním státem, který se rozhodl skoncovat s tolerancí ilegální migrace (faktický stav migrace lidí bez dokladů a bez víz opravňujících je ke vstupu do Schengenského prostoru), bylo Maďarsko. Viktor Orbán, který posléze v Maďarsku opět vyhrál s nadpoloviční většinou se svou stranu FIDESZ volby, přistoupil k vybudování plotu na jižní hranici Maďarska a tím „balkánskou trasu“ ukončil. Počty migrantů přes Balkán dramaticky klesly a dnes se pohybují řádově v tisících osob za rok. Částečně se na tomto „uklidnění“ projevila i dohoda EU s Tureckem, ale zásadní obrat provedl skutečně Orbán. Řecko, které na ostrahu své schengenské hranice úplně rezignovalo, pak bylo Orbánovým krokem konečně donuceno zabývat se migranty na svém území a přistoupilo k tomu, že vytvořilo záchytné tábory na řeckých ostrovech a už nebylo zdaleka tak snadné se dostat na řeckou pevninu.
Pak nastoupila trasa přes Libyi. Od svržení Kaddáfího vlastně až do současnosti nemá Libye jasnou vládu, která by ovládala celé libyjské území. Uzavření balkánské trasy tak způsobilo zájem o trasu přes Libyi a přes Středozemní moře, kde dopravu migrantů do Itálii obstarávaly (a ještě obstarávají!) lodě neziskových organizací. Tímto způsobem přišlo do Itálie do roku 2018 asi dvě stě tisíc osob. Parlamentní volby v Itálii roku 2018 vynesly do popředí dvě nové strany, Hnutí pěti hvězd a Ligu. Ty vytvořily novou vládu, která v poslanecké sněmovně nechala schválit přísné protimigrační zákony. Ministr vnitra Matteo Salvini z Ligy na protimigračním postoji založil svou politiku a jeho strana je dnes v průzkumech favorizována. Salvini chtěl využít tuto situaci a donutil k rezignaci premiéra podporovaného Hnutím pěti hvězd. To se spojilo s Demokratickou stranou (levicí) a Salviniho vyšachovalo. Již jsem zaregistroval náznaky toho, že by mohly být protimigrační zákony zmírněny. Nic lepšího by si zřejmě Salvini ani nemohl přát.
Nejhorší pro EU však bylo zcela jistě referendum ve Velké Británii, kde voliči rozhodli o vystoupení Británie z Unie. Dohoda, kterou s Bruselem vyjednala bývalá premiérka Theresa Mayová, však byla britskou Dolní sněmovnou několikrát odmítnuta a Mayová dovedla svou stranu k drtivé volební porážce ve volbách do europarlamentu. Nový britský premiér Boris Johnson vsadil naopak na kartu odchodu z EU a snaží se, aby stávající datum odchodu z EU na konci října bylo definitivní. Dolní sněmovna mu sice odmítla bianco šek na odchod bez dohody, ale opoziční labouristé se bojí přistoupit na předčasné volby, protože je jejich strana pod vedením Jeremyho Corbyna nemá šanci přesvědčivě vyhrát. Corbynova politika „odchodu jen s dohodou“ je kromě toho pokrytecká - stačilo, aby labouristé souhlasili s dohodou vyjednanou Mayovou, a bylo rozhodnuto.
Ekonomické problémy států EU (nejen Řecka, ale i Itálie, Francie a Španělska), ilegální migrace, kterou některé státy ochotně tolerují (zejména Německo) a brexit jsou tři pilíře současné politicko-ekonomické krize EU. Žádná „jednotná politika“, pro kterou horuje tolik států Unie včetně našeho, de facto neexistuje. Dělící linie probíhá jednak mezi státy eurozóny a státy, které eurem ještě neplatí. Druhá linie pak dělí státy na ty, jež vystupují ostře proti ilegální migraci, a na ty, které o žádné „ilegální migraci“ nechtějí slyšet a migrace je pro ně v souladu s paktem OSN o migraci „základní lidské právo“. Konečně snaha „uvěznit“ Británii EU „tvrdým postojem“ k takzvané irské pojistce je další hra s ohněm, tentokrát na půdě europarlamentu. Tam totiž ještě stále vystupuje frakce Brexit Party Nigela Farage a čím déle současná situace potrvá, tím hůře hlavně pro EU. Poslanci této strany jsou totiž schopni natolik „otrávit“ jednání europarlamentu, že se jich budou i ti největší zastánci Británie v EU chtít co nejrychleji zbavit. Ostatně i lidé, kteří jsou na odpovědných funkcích v české vládní administrativě, připouštějí, že Británie z EU odejde a že žádná cesta zpátky nevede.
Posledních deset let počínaje roky 2008/09 je tak jasným svědectvím toho, že evropská politika, tj. politika Evropské unie jako sdružení států západní, střední a východní Evropy, prochází permanentními krizovými momenty. Postavení EU v geopolitice je naprosto marginální, neboť USA, Rusko a Čína umně využívají neshod uvnitř unie k svému prospěchu. Projevilo se to znatelně i při anexi Krymu a válce na Donbasu. Tehdejší americký prezident vymyslel ekonomické sankce, kterých se EU chytila, ale ty na ruské politice nedokázaly nic změnit. Jestliže se po pádu SSSR a rozpadu „tábora míru a socialismu“ zdálo, že Západ vyhrál na celé čáře, dnes je zřejmé, že radost byla předčasná. Rusko se nakonec vrátilo ke své tradiční velmocenské politice, Čína zvýšila úroveň své ekonomiky i vojenské síly na nebývalou míru a EU není ochotná jako celek spojit se s „ďáblem Trumpem“ a vymýšlí hlouposti (evropskou armádu zvláště).
Nedělám si žádné iluze, že nová Evropská komise dokáže s krizí EU cokoli podniknout. Spíše to vypadá na další pomalý rozklad kvůli protichůdným zájmům států EU jak v politické, tak v ekonomické i vojenské oblasti. Z minulosti ostatně známe příklady mezistátních dohod v Evropě, které měly podobné ambice společné politiky a ekonomiky. Známá je Skandinávská měnová unie , zahrnující Dánsko, Švédsko a Norsko, která zanikla během první světové války. V každém případě, největší rozšíření EU po rozpadu sovětského bloku v roce 2004 proběhlo v období relativního klidu, kdy se vše jakoby vyvíjelo pozitivně. Finanční, migrační a brexitová krize zcela změnily rámec politiky EU i jejích členských států. Brexit je výraznou známkou odstředivých tendencí v politice členských států EU a samotná EU propásla šanci na oboustranně výhodnou dohodu s Británií. Tlak na trvalé „uvěznění“ Británie v celní unii takzvanou irskou pojistkou nic dobrého nepřinesl a ani nepřinese.
Bude-li tlak na unifikaci EU dále pokračovat (vícerychlostní EU!), budou se zvyšovat i odstředivé tendence v členských státech. Žádná „mocnost Evropa“ tak zřejmě nevznikne.
Převzato se svolením autora z JanBarton.blog.idnes.cz