Neviditelný pes

ESEJ: Svět je malej

25.8.2015

Jsem dříve narozený a po celoživotním pozorování dění na planetě Zemi se ze mě pozvolna stal xenofob, rasista a šovinista. Dříve, v době, kdy jsem žil v rodné kotlince a s jinými lidmi než ze svého okolí jsem neměl možnost se setkávat, jsem nebyl ani jedno ani druhé, ba ani to třetí. Po opuštění socialistické klece, před 45 lety, jsem měl zmíněné možnosti setkávání měrou vrchovatou. Za ta léta jsem poznal lidi snad všech ras a národností. Poznal jsem, jak se mohou od sebe dalece lišit i ti, co pocházejí z Evropy. Například Nor, Rakušák a Řek. Každý z jiné planety. Oproti tomu, překvapivě, jedinec z mé rodné kolébky a Japonec, i když každý jiný, mají hodně společného. Nevím, třeba to je tím, že Japonci nežijí v kontinentální Asii, protože o ostatních Asiatech to už je jiná a značně pestrá, podle toho odkud který.

Velice brzy po přibytí na kontinent klokanů jsem pracoval jako pomocný dělník ve fabrice s Araby a pak později ve velkokuchyni s Řeky. Morální kvality těch prvních byly snad z pekla, byli to ti nejhorší z nejhorších, s kterými jsem měl tu čest anebo neštěstí se setkat. Ti druzí za nimi moc pozadu nebyli. Obě tyto národnostní skupiny byly prolhané, práce se štítící, podvádějící a mafiím podobná uskupení vytvářející. Už tehdy. Později sem přibylo v tomto směru ještě mnohem více a mnohem horších jedinců těchto národů. Oproti tomu se Švýcary, Němci, Holanďany, Skandinávci a podobně jsme vycházeli báječně. Tito zrovna jako my nevytvářeli etnická ghetta a rozplynuli se do většinové společnosti. Asimilovali se. Tím nechci říct, že se mezi sebou nestýkali nebo nevytvářeli různé spolky, jako třeba Čechoslováci Sokol, Country Club a podobně. Ostatně i to stačilo, aby se mezi sebou rozhádali. Ani nemuseli bydlet v etnickém ghettu.

Po 45 letech zkušeností s různými četnými etniky zastávám nyní názor, že národnosti, rasy, kultury a náboženství, či přesvědčení anebo světonázor by se neměly míchat. Prostě to nedělá dobrotu. Ano, jsou výjimky, které potvrzují pravidlo, ale ve své většině to je průšvih. Ještě větší průšvih je, když se pomíchají dva lidé různých ras, kultur a přesvědčení dohromady, jak se v dnešním světě čím dál častěji děje.

Například když se dá dohromady bílý protestant z města v UK a černá z Ugandy, vyrostlá v džungli, která ještě věří v duchy svých předků. Opravdu nestačí, že jsou oba členy té stejné politické partaje a v posteli si vzájemně rozumí. Z 98 % případů je jejich vzájemný vztah určen k brzkému zániku. To by taková tragedie nebyla, ale ve většině případů takový pár zplodí potomka a to už je větší problém. V drtivé většině případů se takto snižuje kvalita genofondu společnosti, v které k tomuto dojde. Statistiky nelžou.

Může vyvstat otázka, zda se dají lidé té či oné rasy, kultury nebo přesvědčení takto jednoduše a plošně hodnotit, když jsou na světě vlastně jen dva druhy lidí. Lidé dobří a lidé zlí. Ano, takoví jsou v každé lidské společnosti, ale tato úvaha je o něčem jiném. Tím myslím, co je v jedné většinové společnosti bráno jako slušné, obvyklé a tradiční, to ve společnosti jiné může být bráno jako pravý opak. A o to zde jde. To, co například Evropan pokládá za přednost, pokládá Arab nebo cikán za slabost. Pracovitost je v Evropě a potažmo v angloamerické kultuře pokládána za vlastnost kladnou. Ne tak mezi cikány, Araby a podobně. Jen slabí a blbí se živí prací. Zrovna tak to je se lhaním, podváděním, podplácením a podobně, jenže naopak. V Evropě vlastnosti zavrženíhodné, ve zmíněných etnikách a většině Asie zcela normální a k dokonalosti dovedené.

Obvykle články společensko-hospodářsko-politického zaměření záměrně nepíšu. Ano, někdy mě svrbí prsty, ale nestojí to za to. Když už to jednou nevydržím a napíšu něco podobného jako v této úvaze, tak potom obvykle nejvíce křičí ti, kteří sotva vystrčili nos z české kotliny a když už, tak jako turisti na 14 dnů a pak rozdávají rozumy a jsou “experti“. Za humna však daleko nedohlédnou, i když mnohdy mají nějaký ten akademický titul. On mnohdy na podobnou zkušenost nestačí ani rok či dva. Takové chytrolíny bych vsadil mezi nějaké to zmíněné etnikum a nechal je tam jako řadové občany prožít nejméně 5 let. Třeba by pak změnili názor, i když někteří by možná splynuli s okolím. I v naší společnosti máme dost jedinců, kteří zmíněnými „hodnotami“ oplývají.

Je to jakési české specifikum. „Lidi só iní,“ jak jistě dosvědčí každý, kdo žije delší dobu jinde, rozuměj, několik desítek let v kotlince nebyl a pak přijde do styku se současnými obyvateli kotlinky. Důvod je zřejmě mnohastranný a sahá hluboko do historie národa. Zbourání po staletí trvajících společenských, mravních, morálních a politických hodnot koncem devatenáctého a počátkem dvacátého století mělo na tomto jistě lví podíl, zrovna tak jako různé vlny emigrace výkvětu národa od dob Komenského až doposud. Celý tento průšvih naší moderní společnosti vlastně začal dobou osvíceneckou, kdy začaly padat bariéry společenské, kulturní, vědecké a hlavně morální, že ano.

Nepřikláním se k Hitlerovu názoru o čistotě rasy, ale pan Gregor Mendel, mnich z augustiniánského kláštera na Starém Brně a zakladatel genetiky, by mi asi dal za pravdu, když řeknu, že když z národa zmizí 5 % populace, nota bene té nejkvalitnější, tak celková kvalita klesá. Genetika prostě pracuje, i když ji soudruzi prohlásili za buržoazní pavědu. Ale to už věděli ve starověku a kdykoliv si chtěl nějaký vítěz pokořit národ, tak vyvraždil elitu. Nobilitu, učence, umělce a jiné, kteří národ povznášeli a udržovali. Zbytek se pak už dal lehce zmanipulovat. Konečně to pak dělali jak Stalin, tak Hitler, u nás Gottwald a jiní ve světě. Ten první zlikvidoval desetitisíce polských důstojníků, vědců, umělců a jiných kvalitních lidí, když koncem třicátých let dvacátého století Polsko za pomoci Hitlera převálcoval. O tom, co prováděl v Rusku, raději nemluvit, miliony obětí. Hitler prováděl to stejné jak s Židy, tam, kde měl moc, tak i s vědeckými, kulturními, vojenskými a politickými špičkami národů, které si pokořil. Náš domácí Kléma Gottwalduj se svými pohůnky byli jejich pilnými žáky.

Jedna z nejhorších vlastností v české společnosti je vzájemná závist a pak nenechavost, čili zlodějna. Tak to vidí naši australští kamarádi, kteří v kotlince nějaký čas, rozuměj několik let, pobyli. Ano, pěkná, kulturní krajina, nádherná architektura, výborné jídlo a pití, ale příšerná společenská kultura. Není komu věřit, na nikoho není spoleh. Lidi vědomě lžou a podvádějí. Prostě v takové zkažené společnosti se nedá natrvalo žít a nenakazit se, už vůbec ne vychovávat děti. To jsou prosím slova Australanů, nikoliv moje vlastní. Takto vidí společnost v kotlince cizinci. Takže hrdý na svoji kolébku nejsem ani omylem.

I tyto nezáviděníhodné vlastnosti většinové společnosti v kotlince mají svoji historii a počátky. Ano, zloději jsou v každé společnosti, ale na jejím okraji, členové „galérky“. Za císaře pána každý slušný policajt svoje firmy znal a podle stylu zlodějny pak už šel na známou adresu najisto. Při rozpadu rakousko-uherské monarchie, po první světové válce, však začaslo kradení ve velkém a „legálně“. Začalo to tak zvanou „pozemkovou reformou“ ve fungl novém Československu, kdy za pakatel byli majetníci půdy donuceni přenechat svoje pozemky státu. Tehdy prostý lid poznal, že majetek není svatý, a podle úsloví „s jídlem roste chuť“ se národ snažil dále, lépe a radostněji. Při nacistické arizaci skončilo mnoho bývalých židovských majetků u jejich českých spoluobčanů. Potom následovala krádež veškerých majetků spoluobčanů německé národnosti, když tito byli „legálně“ vyhnáni jako zvěř, ba i hůře. Ti zodpovědní za tato zvěrstva dostali pak „požehnání“ od presidenta Beneše ve formě amnestijního zákona č. 115 z 8.6.1946. Co bylo podle platných zákonů trestné, se náhle stalo za zvláštních okolností legální a beztrestné. Nenasytný a drzejší se stává český občan a po roce 1948 neváhá svoje živnostníky okrást o jejich krámy a dílny, sedláky o jejich pole a hospodářství. Takže stávající zlodějna ve velkém s požehnáním ohebných zákonů. Sametové tunelování je jen známá, osvědčená a zdokonalená metoda jak se obohatit a nakrást co nejvíce.

Ať si to chceme přiznat nebo ne, tak společnost je tím vyspělejší, čím má více kvalitních jedinců, kteří se mezi sebou množí. Ano, opět jsou výjimky, ale statisticky zanedbatelné, i když mnohdy velmi hlasitě publikované. Ostatně na to přišli už v době předhistorické vůdci divokých kmenů. Nejsnadněji se dají podrobit a zmanipulovat protivníci tehdy, když jejich společnost zbavíme těch nejlepších. V dnešní době to znamená šlechty, kde která zbývá, akademiků, povšechně inteligence, umělců a podobně. Pak kvalita populace prudce klesne a ta se stane lehce ovladatelnou a oblbitelnou. Když zničíš, vyženeš a jakýmkoliv způsobem vyřadíš ze hry výkvět národa, pak s národem můžeš na dlouhou dobu, rozuměj několik generací, dělat co chceš.

Právě se mi mihla hlavou čistě akademická myšlenka. Jakpak by asi vypadal dnešní svět, kdyby se podle popsaného a osvědčeného receptu společnost zbavila současných politiků a právníků? Nebyl by výsledek opačný, když většina problémů společnosti vzniká z těchto zdrojů?

V historickém měřítku nedávno, zhruba před sto lety, ještě platily odvěké morální hodnoty. Privilegovaní, ať už urozeností, vzděláním, kumštem nebo majetkem, ve své většině cítili morální zodpovědnost a povinnost dávat společnosti za svoje privilegia něco zpět. Ať už jakoukoliv formou. Za tuto činnost byli váženi a chváleni. Byli také modelem jak svým potomkům, tak i těm, kteří měli ambice či aspirace v té které kategorii. Tehdejší pan doktor, inženýr nebo učitel, farář, kumštýř či podnikatel byl váženým členem společnosti a tento se snažil této společnosti podle svých sil svoje privilegia nějak vracet.

Od těch dob společností uznávané morální hodnoty doznaly velkých změn. V posledních padesáti letech absolvovali vysoké učení mnozí jedinci bez jakýchkoliv morálních zábran. Zrovna tak mnozí umělci či takzvané celebrity nebo úspěšní podnikatelé dosáhli svého zenitu jen díky tomu, že se neštítili brodit morálním bahnem. Tito jsou sice také vzorem ostatním, ale v tom nejhorším slova smyslu. Morální kvalita celé společnosti tak trpí a upadá. Celosvětově.

Příklady nemusíme hledat daleko. Stačí pohled na současnou politickou scénu v rodné kotlince a v jiných „vyvinutých“ zemích a z té hrůzy vám naskočí husí kůže. Kvalitní jedinci, kteří by byli ochotní společnost skutečně vést, prostě nejsou. Oproti tomu všehoschopných darebáků, grázlů, prospěchářů, zlodějů a hochštaplerů jsou čtyři přehršle. Ti slušného člověka mezi sebe nepustí, i kdyby snad omylem chtěl do politické scény zasáhnout. Buď se z něj musí stát jeden z nich, nebo je velice rychle a často nevybíravým způsobem vyřazen ze hry.

A právě z těchto důvodů byla v různých společnostech různá tabu. V těch, v době kamenné, že si nesmíš vybrat ženu ve stejném kmeni a šel jsi na „lov“ k sousedům, i když tehdy o genetice nikdo nic nevěděl. Později že bílý nesměl mít ženu barevnou nebo šlechtic plebejku nebo naopak. Zde pak sice hrozilo příbuzenské křížení a degenerace, ale, opět, ve většině případech tomu tak nebylo. V některých společnostech byla tato tabu tak silná, že zůstala v jejím podvědomí dodnes. Například v Japonsku. Jejich společnost je ve svém koutě světa vysoce hegemonní. Pro cizince je však takřka nemožné stát se členem jejich společnosti. Pokud tam někdo zabloudí, tak je navždy přivandrovalec a cizinec. Není to však společnost prostá společenských problémů. Avšak jiných než ve většině vyspělého „západního“ světa, Evropě, Severní Americe, Austrálii a podobně. Rozhodně nemají problémy s přílivem nechtěných imigrantů. Ať už jakékoliv barvy pleti nebo vyznání. Třeba bychom se měli u nich něčemu přiučit.

Bývalá stratifikace společnosti, kdy přestoupit ze společenské vrstvy jedné do vrstvy druhé, nota bene vyšší, byla nesmírně obtížná, téměř vymizela. Říkejme si tomu liberalizace, demokratizace či blbnutí společnosti, ale poskytnout jisté výhody, například kvalitní a bezplatné vzdělání a zdravotní péči tomu, který společnost nenávidí a kde může, tam ji podkopává či rozkládá, nebo potřást rukou, poskytnout sociální výhody a ochraňovat toho, kdo se dostane do země nelegálně a je náš zapřisáhlý nepřítel, hraničí se sebevraždou společnosti a přinejlepším nic dobrého nevěstí.

Co shledávám zajímavým a uspokojivým, že většina potomků nás, co jsme do terra australis přibyli zhruba ve stejnou dobu, povšechně z Evropy, si našla partnery opět z Evropy nebo Austrálie, avšak potomky Evropanů. Ano jsou opět výjimky, ale nečetné. Zajímavé snad je, že zvláště pánové ve středním nebo starším věku, z manželství, která se zde rozpadla, si jako druhou, třetí, čtvrtou partnerku zvolili podstatně mladší ženskou, obvykle s přičmoudlou nebo tmavou pletí. U žen se to říct nedá. Následující příklad mě však naplňuje optimismem. Dcerka přátel si vzala Australana evropského původu. Jejich nejstarší syn má nyní ve svých dvacátých letech přítelkyni a to je vnučka našeho dalšího přítele, co sem dorazil ze zemí českých v roce 1948. Prostě se potkali, dříve se neznali a o sobě nevěděli. Korunu tomu však nasadilo, že tento mladík, doma už nebydlící, si pronajímá bydlení u maminky naší mladší snachy Edity. Svět je prostě malej.

Proč zrovna já, také přivandrovalec a utečenec žijící v zemi, kde jsem se nenarodil, píšu tuto úvahu? Asi proto, že země, do které jsem se uchýlil, která mě před 45 lety s otevřenou náručí přijala, kde jsem se cítil nadmíru dobře a spokojeně, prostě doma, už dobrých 20 let přestala být onou pohostinnou a spořádanou zemí na jižní polokouli, kterou tehdy bývala. Za tato léta se do země drze a nelegálně „vecpaly“ spousty jedinců, kteří prudce snižují kvalitu populace. Nevzdělaní, agresivní, bigotní, práce se štítící, nic neumějící, jako králíci se množící a etnická ghetta tvořící příslušníci uskupení nemínící nikdy přijmout morální hodnoty hostitelské země a právě naopak tuto zemi rozkládat a její společnost rozdělovat. Ve své většině se o tuto situaci zasloužili naši povedení politici a právní systém bez skrupulí ohýbaný právníky s morálkou hada.

Jedinou obranu proti této dekadenci bych spatřoval v tom zastavit příliv nechtěných etnik a od těch, co tu jsou, pod hrozbou vyhoštění požadovat asimilaci do zdejší společnosti se vším všudy. Tak jako jsme to kdysi učinili my. Dokud nám však vládnou stávající politici, tak toto nehrozí ani náhodou. Nově se utvářející moderní společnost optimisticky nevidím, ať se dívám, jak se dívám. A tak s politováním musím prohlásit, že su celkem rád, že patřím k těm dříve narozeným a, jak věřím, spatřím pouze počátky zániku zdejší slušné společnosti a potažmo naší civilizace, jak ji známe.

 7.11.2013 

P.S. Od doby, kdy jsem to psal, se zde změnila federální politická garnitura, pravice je nyní u vesla a zastavila příliv ilegálů do Klokánie.



zpět na článek