V květnu 2019 diskutoval na vídeňské konferenci s rakouským premiérem Sebastianem Kurzem izraelský profesor historie a autor bestsellerů „Sapiens: od zvířete k božskému jedinci“ (2014), „Homo deus: stručné dějiny zítřka“ (2016) a „21 lekcí pro 21. století“ (2018) Yuval Noah Harari (1976), který zde na úvod také přednesl svoji prezentaci „Budoucnost Evropy“.
Budoucnost Evropy
Děkuji vám všem, že jste sem přišli. Chci s vámi dnes hovořit o budoucnosti Evropy a o budoucnosti světa jako celku, protože dnes tyto dvě věci opravdu nemůžete oddělit. Každý ví, že starý řád má potíže, ale ví někdo, jak by nový řád měl vypadat? Jaký nový řád bude dominovat světu? Víte, jaký je nový příběh světa?
Abychom na tuto otázku odpověděli, začněme krátkým prohlédnutím několika starých příběhů. Během 20. století se tři velké příběhy pokusily vysvětlit celou historii lidstva a nabídnout vizi pro budoucnost Evropy a pro budoucnost světa jako celku. Jednalo se o fašistický, komunistický a liberální příběh.
Fašistický příběh říkal, že historie je bojem mezi různými národy, a fašismus si představoval svět ovládaný jednou lidskou skupinou, která násilně podmaňuje všechny ostatní. Komunistický příběh vysvětlil, že historie není bojem mezi národy, ale spíše bojem mezi třídami, a komunismus představoval svět, ve kterém jsou všechny lidské skupiny spojeny centralizovaným sociálním systémem, který zajišťuje rovnost i za cenu svobody. Liberální příběh vysvětlil, že historie není bojem mezi národy a ani mezi třídami, ale spíše bojem mezi svobodou a tyranií. A liberalismus si představoval svět, ve kterém všichni lidé svobodně a pokojně spolupracují s minimální centrální kontrolou, a to i za cenu nějaké nerovnosti.
Nyní, jak všichni víme, druhá světová válka a studená válka vyřadily fašistické a komunistické příběhy a v posledních několika desetiletích byl svět řízen globálním liberálním řádem. Tento řád je založen na porozumění, že všichni lidé sdílejí určité klíčové zkušenosti a zájmy, že všichni podléháme stejným univerzálním hodnotám a že žádná lidská skupina není ve své podstatě nadřazená ostatním. Spolupráce je proto mnohem rozumnější než konflikty.
Všichni lidé by měli spolupracovat na ochraně našich společných hodnot a prosazování našich společných zájmů. To řekl liberalismus. A na podporu takové spolupráce nám liberalismus doporučil posílit mezinárodní zákony a organizace a ulehčit pohyb myšlenek, zboží a lidí po celém světě.
Nyní, ačkoli měl globální liberální řád mnoho chyb a problémů, ukázal se nadřazený všem alternativám. Liberální svět na počátku 21. století je prosperující, zdravější a mírumilovnější než kdykoli předtím. Poprvé v historii lidstva pravděpodobně zemřete spíše na obezitu než hlady. Poprvé v historii máte větší pravděpodobnost, že zemřete stářím než na mor, a pravděpodobněji zemřete nehodou než lidským násilím.
Liberální zázrak lze shrnout do myšlenky, že liberalismus vytvořil svět, ve kterém je cukr nebezpečnější než střelný prach. Průměrný Rakušan dnes mnohem pravděpodobněji zemře na to, že sní příliš mnoho čokolády, než na to, že ho vyhodí do vzduchu Al-Káida nebo nějaká jiná organizace. To je úžasný liberální zázrak.
Pokud si myslíte, že bychom se měli vrátit do nějakého před-liberálního zlatého věku, který kdysi existoval, rád bych věděl, jaký rok myslíte. Ten rok, kdy bylo lidstvo v lepší kondici než na počátku 21. století. Byl to rok 1919 nebo 1219 nebo sníte o tom, že se vrátíte ještě dále?
Lidé v Evropě a v mnoha dalších částech světa však nyní ztrácejí víru v liberální řád. Nacionalisté a náboženské názory, které upřednostňují jednu lidskou skupinu nad všemi ostatními, jsou opět v módě. Vlády stále více omezují tok myšlenek, zboží a lidí a podkopávají mezinárodní zákony a mezinárodní organizace. Zdi se objevují všude: na zemi, v kyberprostoru a zejména uvnitř myslí; stěny začínají znovu vyrůstat. Pokud se liberální řád z jakéhokoli důvodu skutečně hroutí, velkou otázkou je, jaký nový druh globálního řádu by jej mohl nahradit?
Ti, kdo zpochybňují liberální řád, tak to dosud dělají hlavně na národní úrovni. Mají mnoho nápadů, jak prosazovat zájmy své vlastní země, ale nenabízejí životaschopnou vizi toho, jak by měl fungovat svět jako celek. Například ruský nacionalismus může být rozumným vodítkem pro správu věcí Ruska, ale ruský nacionalismus nemá pro zbytek lidstva žádný plán. Pokud se ovšem nacionalismus nemění na imperialismus a nevyžaduje, aby jeden národ násilně dobyl a ovládl celý svět. Před sto lety mnoho nacionalistů skutečně mělo takové imperialistické fantazie, ale dnešní nacionalisté, ať už v Rusku, Turecku, Itálii nebo v Číně, zatím neobhajují globální dobývání.
Jaká je tedy jejich vize světa? Místo násilného založení globální říše někteří nacionalisté jako Viktor Orbán v Maďarsku, jako italská Lega, jako britští podporovatelé brexitu sní o mírové nacionalistické internacionále. Tvrdí, že všechny národy dnes čelí stejným nepřátelům. Strašidla globalizace, multikulturalismu a imigrace hrozí zničením tradic a identit všech národů. Proto říkají, že by nacionalisté po celém světě měli dělat společnou věc v boji proti těmto globalistickým silám. Maďaři, Italové a Britové by měli stavět zdi, ničit mosty a zpomalovat pohyb lidí, zboží a nápadů.
Svět bude poté rozdělen do odlišných národních států, z nichž každý má své vlastní posvátné identity a tradice, a na základě vzájemného respektu k těmto odlišným identitám by všechny národní státy dokázaly pokojně koexistovat. Maďarsko bude maďarské, Itálie bude italská, Británie bude britská a každý bude vědět, kdo jsou a jaké je jejich správné místo ve světě. Bude to svět bez imigrace, bez univerzálních hodnot, bez multikulturalismu a bez globální elity, ale s mírumilovnými mezinárodními vztahy a určitým obchodem.
Jedním slovem, nacionalistická internacionála si představuje svět jako síť ohrazených, ale přátelských pevností. Klíčovým problémem této vize je, že ohrazené pevnosti jsou zřídka přátelské. Každá národní pevnost obvykle chce o něco více půdy, trochu větší bezpečnost a trochu větší prosperitu pro sebe na úkor sousedů. A bez pomoci univerzálních hodnot a globálních organizací se soupeřící pevnosti nemohou dohodnout na žádných společných pravidlech.
Všechny předchozí pokusy o rozdělení světa na jednoznačné národy vyústily v historii ve válku a genocidu. Ale můžete říci, že když náhodou žiji uvnitř zvlášť silného národa, silné pevnosti, jako jsou USA nebo Velká Británie, nebo Německo či Rusko, proč by mi na tom mělo záležet? Někteří nacionalisté skutečně zaujímají extrémnější izolacionistický postoj. Proč bych se měl starat?
Nevěří v globální říši, ale také nevěří v globální síť pevností. Místo toho popírají nutnost mít jakýkoli globální řád. Říkají, že naše pevnost by měla jen zvednout padací mosty a zbytek světa může jít do pekla. Měli bychom odmítnout vstup cizím lidem, cizímu zboží a cizím myšlenkám, a pokud jsou naše zdi silné a stráže loajální, koho zajímá, co se stane s cizinci?
Takový extrémní izolacionismus je však zcela oddělen od ekonomické reality. Bez globální obchodní sítě se zhroutí všechny stávající národní ekonomiky, včetně Severní Koreje. Mnoho zemí se bez globálního obchodu nedokáže ani uživit. Nacionalističtí vůdci proto někdy mohou poukazovat na hromadu zneužívání globální obchodní sítě, ale nikdo nemyslí vážně, že by svou zemi úplně vyřadil z globální sítě, a my prostě nemůžeme mít globální obchodní síť bez nějakého globálního řádu, který stanoví pravidla hry.
Ještě důležitější je, ať už se to lidem líbí nebo ne, že v dnešní době se lidstvo potýká se třemi bezprecedentními společnými problémy, které překračují státní hranice a lze je vyřešit pouze globální spoluprací. Jedná se o jadernou válku, změnu klimatu a technologický disruptivní pokrok. Proti jaderné zimě nemůžete postavit zeď. Proti globálnímu oteplování nemůžete postavit zeď. A žádný národ nemůže sám regulovat umělou inteligenci a bioinženýrství, protože žádná vláda nekontroluje všechny vědce a inženýry na světě.
Zvažte například provádění experimentů genetického inženýrství na lidech. Každá země řekne: nechceme provádět takové experimenty; jsme ti dobří! Jak ale víme, že to naši soupeři nedělají? Nemůžeme jim věřit a nemůžeme jim dovolit, aby byli před námi, takže to musíme udělat, než to udělají oni. Nemůžeme jim věřit a nemůžeme jim dovolit, aby byli před námi, takže to musíme udělat, než to udělají oni.
Nebo podobně zvažte vývoj autonomních zbraňových systémů - zabijáckých robotů. Každá země znovu řekne: jedná se o velmi nebezpečnou technologii a měla by být pečlivě regulována. Ale nemůžeme věřit svým soupeřům, že to regulují, takže to musíme nejprve vyvinout. To bude ta bezpečná věc co dělat. Necháme-li rozvíjet takové závody ve zbrojení v umělé inteligenci nebo genetické závody ve zbrojení, nezáleží na tom, kdo závod ve zbrojení vyhraje; poraženým bude lidstvo.
A jedinou věcí, která může zabránit takovým destruktivním závodům ve zbrojení, není budování zdí mezi zeměmi, ale spíše budování důvěry mezi zeměmi - což není nemožné pokud například dnes Němci nepřijdou k Francouzům a neřeknou jim: věřte nám, nevyvíjíme zabijácké roboty v nějaké tajné laboratoři pod bavorskými Alpami, Francouzi s velkou pravděpodobností Němcům budou důvěřovat, navzdory hrozné historii mezi těmito dvěma zeměmi.
Musíme se alespoň pokusit vybudovat takovou důvěru globálně. Musíme dosáhnout bodu, kdy si Američané a Číňané mohou navzájem důvěřovat jako Francouzi a Němci. Podobně musíme vytvořit globální bezpečnostní síť na ochranu všech lidí před ekonomickými šoky, které umělá inteligence pravděpodobně spustí. Automatizace vytvoří obrovské nové bohatství v high-tech centrech, jako je Silicon Valley a východní Čína. Nejhorší dopady však pocítí rozvojové země, jejichž ekonomiky závisí na levné manuální pracovní síle. V Kalifornii bude mnohem více pracovních míst pro softwarové inženýry, ale méně pracovních míst pro mexické řidiče nákladních vozidel a tovární dělníky. Pokud nenajdeme řešení této krize na globální úrovni, pak by se mohly zhroutit celé země a výsledný chaos, násilí a imigrační vlny destabilizují celý svět.
Myslím si, že toto je ta vhodná a správná perspektiva pro pohled na nedávný vývoj v Evropě, jako je krize Evropské unie a brexit. Brexit sám o sobě nemusí být nutně tak špatný nápad, ale skutečnou otázkou je: na co by se teď měly Británie a EU zaměřit? Jak brexit pomáhá předcházet jaderné válce? Jak brexit pomáhá předcházet změně klimatu? Jak brexit pomáhá regulovat umělou inteligenci a bioinženýrství?
Je zřejmé, že místo ulehčení brexit ve skutečnosti ztěžuje řešení všech těchto problémů. A každá minuta, kterou EU a Spojené království spotřebují na brexit, je o minutu méně na řešení změny klimatu nebo krize umělé inteligence. Pokud se nám za 20 let nepodařilo zabránit změně klimatu a regulovat umělou inteligenci, naše děti se ohlédnou a zeptají se nás: proč jste to neudělali včas? Co na to řekneme? Litujeme děti, s brexitem jsme byli příliš zaneprázdněni, takže jsme na tyto menší záležitosti neměli čas.
Aby Evropa a lidstvo jako celek přežily a vzkvétaly v 21. století, potřebují lepší globální spolupráci. A nacionalismus potřebuje neprokázat nějakou nemožnou bariéru pro takovou spolupráci. Vím, že někteří politici, jako je Donald Trump, tvrdí, že existuje vrozený rozpor mezi nacionalismem a globalismem a že bychom měli odmítnout globalismus a zvolit si nacionalismus. Myslím si však, že se jedná o zásadní chybu: mezi nacionalismem a globalismem není rozpor. V nacionalismu nejde o nenávist k cizincům. Nacionalismus je o péči o své krajany.
A v 21. století musíte v zájmu ochrany bezpečnosti a prosperity svých krajanů spolupracovat s cizinci. Takže si myslím, že dobří nacionalisté by dnes měli být také globalisty, není tam žádný rozpor. A globalismus neznamená opuštění všech národních loajalit a tradic a neznamená otevření hranice neomezenému přistěhovalectví. Také v Rakousku existuje konspirační teorie, že globalisté chtějí zrušit všechna imigrační omezení a zaplavit Evropu desítkami milionů cizinců.
Ale to je opravdu nesmysl. Znám docela dost globalistů a nikdo z nich to nechce. Globalismus ve skutečnosti spíše znamená pár mnohem skromnějších a rozumnějších věcí: zaprvé, globalismus znamená závazek k některým globálním pravidlům. Tato pravidla nepopírají jedinečnost každého národa a loajalitu, kterou by lidé měli svému národu poskytovat. Globální pravidla spíše jen regulují vztahy mezi národy.
Dobrým způsobem, jak o tom přemýšlet, nebo dobrým vzorem pro svět, je mistrovství světa ve fotbale. Světový pohár je soutěž mezi národy a lidé často projevují pevnou loajalitu ke svému národnímu týmu. Světový fotbalový pohár je však zároveň úžasným projevem globální harmonie, ve které Francie nemůže hrát fotbal proti Chorvatsku, pokud se Francouzi a Chorvaté nejdříve nedohodnou na stejných pravidlech hry. Před tisíci lety, v 11. století, by bylo absolutně nemožné přivést lidi z Francie, Chorvatska, Japonska a Argentiny ke společným hrám v Rusku. I kdybyste logistický problém mohli nějak vyřešit a přivést je tam, nikdy by se nemohli shodnout na stejných pravidlech. Ale dnes to dokážeme - a to je globalismus v akci. Pokud máte rádi mistrovství světa ve fotbale, pak jste globalista.
Druhým principem globalismu je, že někdy je nutné upřednostňovat globální zájmy před zájmy národními. Ne vždy, ale někdy. Například na mistrovství světa ve fotbale všechny národní týmy souhlasí, že nebudou užívat zakázané drogy ke zvýšení výkonu svých sportovců. I když můžete vyhrát pohár nadrogováním svých fotbalistů, neměli byste to dělat, protože pokud to uděláte, další týmy brzy zkopírují váš příklad a světový fotbalový pohár se stane soutěží mezi biochemiky a ne mezi fotbalisty. Takže tím bude sport zničen.
Stejně jako ve fotbale, tak i v ekonomice. Musíme najít rovnováhu mezi národními a globálními zájmy. I v globalizovaném světě bude drtivá většina daní, které platíte, stále platit poskytování zdravotní péče a vzdělání lidem ve vaší zemi. Někdy se však národy dohodnou na zpomalení svého ekonomického rozvoje nebo technologického rozvoje, aby zabránily katastrofickým změnám klimatu a zabránily šíření nebezpečných technologií. Nejedná se tedy o výzvu k nastolení nějaké globální vlády, což je nějaká nereálná i nebezpečná vize.
Cílem by spíše měla být harmonie bez uniformity. Je to jako orchestr, ve kterém je každý nástroj jiný, ale přesto mohou všichni hrát v harmonicky. Pokud jsou všechny nástroje stejné, je to bez života. Pokud každý nástroj dělá svou vlastní melodii a zcela ignoruje ostatní, pak dostanete hrozný hluk. Musíme najít nějakou vyváženou střední cestu.
A EU byla dosud nejúspěšnějším experimentem v historii lidstva při hledání takové střední cesty a navázání účinné spolupráce mezi stovkami milionů lidí bez zavedení jednotnosti, bez zavedení jediné vlády, jednotného jazyka nebo jediné národnosti pro všechny. A velmi doufám, že tento experiment v harmonii bez uniformity může dát cestu vpřed pro lidstvo jako celek, pro Evropu, která bude sloužit jako vzor pro zbytek světa, a to je v podstatě moje vize pro Evropu. Že by Evropa měla učit svět, jak mírumilovně spolupracovat, aniž by všem vnucovala jediný vládnoucí systém nebo vládu.
Na závěr tedy. Co to všechno znamená v praxi, pokud jde o několik příštích měsíců, příštích let?
Řekl bych, že to znamená přikládat větší váhu globálním problémům a zájmům ve stávajícím rámci národních států. A blíží se volby. Volby do EU a později národní volby. A až přijdou příští volby, doporučil bych vám položit politikům čtyři otázky, když vás žádají, abyste pro ně hlasovali.
Měli byste jim položit čtyři otázky: Zaprvé, pokud budete zvoleni, jaké kroky podniknete, abyste snížili rizika jaderné války? Zadruhé, jaká opatření přijmete ke snížení rizik změny klimatu? Jaká opatření přijmete k regulaci disruptivních technologií, jako je umělá inteligence nebo bioinženýrství? A konečně, jak vidíte svět v roce 2050? Jaký je váš nejhorší scénář a jaká je vaše vize nejlepšího scénáře? Protože potřebujeme vize pro budoucnost. A pokud někteří politici těmto otázkám nerozumí nebo pokud neustále mluví o minulosti, aniž by dokázali formulovat smysluplnou vizi budoucnosti, nehlasujte pro tyto politiky.
Děkuji.
Zdroj: https://www.youtube.com/watch?v=lzbAOE4qfDw
Přeložil Josef Zbořil, text byl publikován na webu KYBER-OBČANÉ.