Letošní rok začal pro rudomořská letoviska dobře. Přijelo o dvanáct procent turistů více. To je teď ale minulost
Ten záběr na opuštěná lehátka v resortech u Rudého moře je symptomatický, a to ve více rozměrech, než se na první pohled může zdát. Jedna jeho interpretace je "naše". Přestože na tohle téma nebyl proveden žádný seriózní průzkum, určitě jste si také povšimli, že Češi patří k těm turistům, kteří jsou málo citliví na existenci konfliktu v cílové destinaci. Tedy pokud se přímo neodehrává v místě jejich pobytu. Tam, kam Američané z dobrých důvodů ani nepáchnou a Britové, Francouzi, Němci nebo Angličané si to třikrát rozmyslí, Češi v klidu odlétají charterovými linkami, aby si zaplacenou dovolenou užili. I když se v zemi demonstruje, střílí a zabíjí. Stovky mrtvých v metropoli vnímali jako vzdálené zpravodajství na CNN. Zcela jistě to není odvaha jako spíše fakt, že Češi nemají zkušenost s tím, jaké to je být cílem útoků. Naopak mají empiricky vypozorováno, že konflikt znamená nižší ceny a více místa na slunci. Svoji logiku, jakkoli pokřivenou, to má. Stejně jako fakt, že tahle rekreační vytrvalost sui generis není místním obyvatelstvem vnímána jako svého druhu indolence, ale naopak je přijímána s povděkem, neboť lepší nějaký příjem než žádný.
Kdeže miliony turistů jsou
Liduprosté břehy Rudého moře neznamenají pro Egypt, jenž si na příjmy z turistiky a pracovní příležitosti, jež vytváří, velmi zvykl, nic jiného, než jedno velké sbohem nadějně se vyvíjejícímu inkasu turistických eur a dolarů z počátku letošního roku. Země na Nilu se v uplynulém čtvrtstoletí stala masovou destinací, na hony vzdálenou koloniálnímu luxusu asuánského hotelu Old Cataract, postaveného ještě v předminulém století. V roce 2010 přilákal Egypt skoro patnáct milionů turistů, z toho 2,8 milionu Rusů, 1,5 milionu Britů a 1,3 milionu Němců. S třinácti miliardami dolarů představoval cestovní ruch jedenáct procent egyptského HDP a velmi významného zaměstnavatele v zemi, kde je jinak pracovních příležitostí velký nedostatek. Bylo to jasně nejúspěšnější odvětví egyptské ekonomiky, které je ovšem notoricky citlivé na jakékoli známky nepokojů v zemi.
Arabské jaro z přelomu roků 2010 a 2011, které se dnes jeví být poněkud nešťastným ve všech zemích, kde vypuklo, pro Egypt znamenalo také pokles příjezdů zahraničních turistů na 9,5 milionu. Loni se sektor vzchopil a příjezdy vyšplhaly na 11,2 milionu. Letošek vypadal až do vypuknutí nepokojů dobře, když od ledna do května se příjezdy meziročně zvedly o dvanáct procent. S tím je konec, jak všichni "hlavní dodavatelé" ruší zájezdy a odvážejí zbývající výletníky domů.
Ekonomičtí diletanti
Zemi tak čekají ještě větší ekonomické problémy, než měla doposud. Ne že by se snad po svržení prvního demokraticky zvoleného prezidenta Muhammada Mursího armádou 3. července tohoto roku a velmi tvrdém potlačování demonstrací prezidentových příznivců z řad Muslimského bratrstva v polovině srpna (seriózní odhady hovoří o 900 mrtvých) dostala egyptská platební bilance do akutní krize.
To se zřejmě nestane ani v případě, že by se od Egypta zcela odvrátily Spojené státy, Evropská unie a multilaterální finanční instituce v čele s Mezinárodním měnovým fondem. Saúdská Arábie, Spojené arabské emiráty a Kuvajt, jejichž vládcům leží Muslimské bratrstvo v žaludku, již avizovaly, že jakékoli výpadky hotovosti jsou připraveny nahradit finanční výpomocí v rozsahu 12 miliard dolarů.
Reálný problém je, že Mursího vláda sama o sobě byla po ekonomické stránce pozoruhodně nekompetentní, a současný neklid v zemi ochromil nejen turistiku, ale i řadu jiných odvětví včetně továren zahraničních investorů. Co teď udělá armáda s ekonomikou, je ve hvězdách, ale historicky si vždy střežila svoje privilegia (včetně podnikání v řadě oborů), a že by náhle prozřela, to očekávat fakt nelze.
Jakkoli se situace vyvine, opravdovým problémem Egypta bylo, je a bude, jak zvednout tvorbu nových pracovních příležitostí. Ty totiž rychle rostoucí mladá populace (věkový medián je pouhých 24 let, oproti více než 40 v Česku) potřebuje jako sůl.
Ani největší optimista si nemohl na začátku arabského jara nalhávat, že přechod k pluralitní demokracii a fungující ekonomice bude snadný. Zejména pro čisté dovozce ropy, kteří nemají surovinový polštář a odpovídající dolarová inkasa, zato rychle rostoucí počet obyvatel, což je zejména případ Egypta, zůstává největší hrozbou stability a sociálního rozvoje nevhodná hospodářská politika. Tady víc než jinde platí někdejší Clintonovo: It’s the economy, stupid.
Vojáci, korupce a nesvoboda
Vojáky u moci měl kdekdo, a přesto rostl. S demokracií ekonomický růst přímo nesouvisí. Nejúčinnějším potíračem chudoby v dějinách se stala komunistická Čína, avšak pozor, až když nastoupila cestu čtyř modernizací v roce 1978 (dva roky po Maově smrti). Tchaj-wan nebo Jižní Korea byly ještě v 80. letech minulého století v podstatě vojenské autoritativní režimy. Ale korejští generálové převlečení za prezidenty dokázali zemi přivést k mimořádně rychlým tempům růstu.
Korupci měl také kdekdo, a přesto rostl. Korupce a nepotismus? O co byl Egypt v těchto disciplínách horší než nejlidnatější muslimská země na světě – Indonésie? Ta měla více než třicet let u moci jednoho člověka, generála Suharta, i s jeho legendárně kleptomanickou rodinou (jeho manželce se přezdívalo madam Tien Per Cent). Přesto tuhle transformaci zvládala a zvládá lépe.
Politickou nesvobodu měl kdekdo, a přesto rostl. Thajsko ví o armádě svoje a Malajsie byla a je státem s dominantním postavením jedné politické strany, navíc s převahou muslimů. Přesto je nesporně ekonomicky úspěšná. Kambodža má mnohem strašidelnější moderní dějiny než Egypt, zkorumpovaná je až běda, ale v posledních letech se jí daří lákat investice do oborů náročných na pracovní sílu a absorbovat vysoký přírůstek obyvatelstva (ročně 2,34 procenta v letech 1990 až 2008).
Je to prostě ekonomie, hlupáku
Podstatné totiž je, že tyhle navzájem velmi odlišné země dokázaly přijmout (v různé době a s různou intenzitou) proexportní model ekonomického růstu. Velkou výhodou také bylo, že měly ve svém kulturním okruhu úspěšné vzory, které mohly kopírovat. Japonskem počínaje, Čínou konče. Postupná industrializace sice využívala i ochranu trhu prostřednictvím cel i netarifních bariér, ale podstatný byl tlak na zvyšování konkurenceschopnosti, testované vývozem.
Výsledkem je, že na velmi dlouhých časových řadách se ukazuje nebetyčný rozdíl mezi tempy růstu v podstatě celé Asie na východ od Indie (s výjimkou absurdně uzavřené Severní Koreje s její ideologií čučche) a Egyptem, ale i dalšími arabskými neropnými zeměmi. Přitom je v podstatě lhostejné, zda jejich převažujícím náboženstvím byl konfucianismus nebo buddhismus nebo islám, případně jaká byla politická ideologie či forma vlády. Hospodářská strategie i praktická politika byla a je tím hlavním diferencujícím prvkem.
Egypt vykázal složenou míru růstu HDP na obyvatele v letech 1990 až 2008, tedy dlouhém období rychle postupující globalizace, pouhá 2,17 procenta ročně. Převážně muslimská Indonésie rostla skoro o jeden procentní bod rychleji (o 3,14 procenta ročně), a to byla tvrdě postižena asijskou krizí a pádem Suhartova režimu. Pravda, indonéský populační přírůstek byl ve stejném období s 1,32 procenta ročně o něco nižší než egyptský s vysokými 2,03 procenta.
Indie platí za nejlidnatější a dosti chaotickou, demokracii a její ekonomický růst byl až do reforem na počátku 90. let mizerný. Reformy však stačily zrychlit růst HDP na obyvatele na 4,56 procenta ročně.
Tvrdit, že populační růst je něco, s čím nejde nic dělat, také není pravda. Teokraty řízený Írán dokázal zvedat HDP na obyvatele o solidních 3,77 procenta ročně, kterému k úspěchu pomohlo rodinné plánování, jež populační růst v porovnání s Egyptem zbrzdilo. Egypt nezvládl ani populační plánování, ani otevírat ekonomiku tak, aby byla rychlý vzestup počtu obyvatel schopna absorbovat. Čí je to chyba, když ne leteckého důstojníka Husního Mubáraka, který vládnul v zemi bez pár měsíců třicet let? Mohl a měl svoji zemi změnit. Nepřipravil ji ani na přechod k demokracii, ani z ní neudělal úspěšného globálního hráče. Všichni Egypťané vědí, jak moc tuhle příležitost promeškal. Platit za to budou ještě hodně dlouho.
Týdeník EURO 35/2013, 26.8.2013