Jízda na silnici, kterou vlastní a spravuje stát, to je nebezpečná věc. Více než dva tisíce Kanaďanů je každý rok zabito proto, že se prostě rozhodli přesunout se z bodu A do bodu B. Jen v Albertě to činí přes čtyři sta lidí ročně. Z toho v průměru deset lidí zemře na Highway 63, dvouproudé dálnici, která spojuje Edmonton s rušným Fort Murray.
Kvůli vysoké úmrtnosti a následnému zájmu novinářů se místní zastupitel rozhodl jednat. Zažádal premiérku o zaplacení většího počtu dopravních policistů, aby bylo možné důsledněji zadržovat rychlé a opilé řidiče. Premiérka samozřejmě souhlasila a spolu s ministrem spravedlnosti vyhrožují, že začnou zabavovat soukromě vlastněná auta, pokud budou jejich řidiči chyceni při jízdě v rychlostech překračujících limity dané ministerstvem dopravy. Je dobré vědět, že se o nás tak starají. Ještě k tomu premiérka slíbila, že se zasadí o zrychlení přestavby dálnice Highway 63 na čtyřproudou, což zatím pokračovalo rychlostí typického vládního projektu (tedy hlemýždí).
A je to vyřešeno, že? Po všech těch letech vlastnění a spravování silnic by právě oni přece měli vědět, jak na to. Ale počkat, i přes tyto blížící se státní iniciativy všichni víme, že lidé budou dál ve velkých počtech na Highway 63 umírat. Proč? Odpověď je prostá.
Pokud by silnice vlastnili a spravovali soukromníci, nebylo by myslitelné, aby lidé přecházeli to, že jejich děti, rodiče a sousedi umírají jednoduše proto, že využívají služby soukromého podnikatele. Ve skutečnosti by požadovali, aby byli vlastníci cest umístěni do vězení za zabití z nedbalosti. Nebo by z nich vysoudili duši. Zajímavé je, že nic takového státním správcům nehrozí.
Protože vláda se nikdy nemusí bát žádných právních postihů v souvislosti s provozováním silnic, její reakce na umírání lidí je vždycky stejná: zvednout stavy policistů (kvůli trestání řidičů), zvýšit pokuty, konfiskovat soukromý majetek (automobily), přidat pruh a zaplatit si nějakou tu reklamu, prý pro zvýšení informovanosti. V soukromém podnikání je králem zákazník, ale pokud silnicemi disponuje vláda, tak je to právě on, kdo je označen za hlavní problém.
Kdyby musel problémům Highway 63 čelit soukromý vlastník, můžete si být jisti, že by se brzo objevila spousta kreativních řešení a na zákazníka by nikdo nepohlížel jako na primárního původce problému! V případě, že by byl majitel opravdu svobodný, nesvázaný regulacemi a pod neustálým dohledem vlády a mohl by si nechávat za svoje služby platit, jako řešení by například mohl zvolit výstavbu tří pruhů v každém směru – jeden pro pomalou dopravu, další pro středně rychlou a třetí pro sebevědomé řidiče jedoucí rychlostí překračující, řekněme, sto padesát kilometrů v hodině. Koneckonců dnešní osobní i nákladní auta si s vysokými rychlostmi bez problémů poradí. Křížení by mohla být přestavěna tak, aby se minimalizovala možnost srážek. V systémech značení a varování před nebezpečím by se mohly objevit revoluční změny. Výčet možností, jak problém vyřešit, je limitovaný jen naší představivostí. Soukromému majiteli by šlo o vytvoření bezpečného a spolehlivého prostředí pro svoje zákazníky, nikoliv o to, aby je trestal a uklízel krev těch, kteří to „nezvládli“.
Taková řešení jsou mimo nekompetentní vládní byrokracii. Dopravní úředníci dostanou svůj plat bez ohledu na to, jestli na jejich silnicích zemře nula nebo tisíc lidí. Historie nás naučila, že monopoly řízené státem vždy vyústí v chabé služby, nešťastné zákazníky a – v případě silnic – spoustu zraněných a mrtvých. Protože se silnicemi nakládají vládní monopoly, jejichž výdaje jsou placeny přímo z daní, nemůže fungovat přirozená snaha o maximalizaci zisku. Jak napsal Mises v Lidském jednání:
Paradoxem „plánování“ je, že nelze plánovat, protože neexistuje ekonomická kalkulace.
Politici a dopravní byrokrati jsou z podstaty věci neschopní určit, jestli jsou jimi poskytované služby pro zákazníky přijatelné nebo jestli dávají ekonomický smysl a mají dobrou hodnotu. Navíc je nemyslitelné, aby byla vláda schopna správně odhadnout rozložení potřebných investic, například jestli by bylo třeba postavit nové silnice a kolik za ně utratit. Všechno, co státní aparát ví, je to, že má předem daný rozpočet, který je nutno rozdělit mezi obrovské množství věcí, nad kterými drží kontrolu. A silnice jsou něco, na co peníze nerad dává.
Tak například – pokud chceme přidat 16 nových policistů na Highway 63, je 16 správné číslo? Kdo ví; to nelze říct. Měl by stát rozšířit v každém směru dálnici o jeden, dva nebo tři pruhy? Odpověď nejde určit. Vyplatí se utratit peníze za nějaký vládní program či iniciativu? Prostě neexistují kritéria, podle kterých by se dala činit racionální rozhodnutí. Nebo se to snad dá dělat nějak úplně jinak? Když vyšachujeme soukromníka, který je nucen soupeřit o zákazníky a má jasný zájem na výdělečnosti svého podnikání a dobrém zdraví svých zákazníků, nikdy se to nedozvíme.
Víme, že soukromý správce by jen nečinně neseděl, zatímco by jeho zákazníci umírali. V opačném případě by byl v soudní při donucen k bankrotu nebo by šel do vězení. Jeho zákazníci by ho opustili a vybrali by si konkurenční, bezpečnější silnice. Zabíjet zákazníky by bylo pro podnikání velmi, velmi špatné. Naproti tomu pro vládu je to jen další výmluva, aby mohla přebrat více kontroly a upevnit svou autoritu. A do vězení za to nejde žádný politik ani byrokrat.
Každoroční ztráta tisíců nevinných životů jasně dokládá, že stát je pro správu a vlastnění silnic tou nejméně vhodnou a nejvíce nebezpečnou organizací. Dokud se poměry nezmění, budou tisíce lidí bohužel nadále obětovány na oltáři vládní nekompetentnosti. Je čas si přiznat, že pokus se státně vlastněnými silnicemi smrtelně selhal. Nebo snad není chvíle na to požadovat, aby byli současní správci a vlastníci silnic vyzvání k osobní odpovědnosti za obrovské ztráty na životech, které se na jejich cestách staly?
Pokud vás téma zaujalo, doporučuji knihu Dr. Waltera Blocka The Privatization of Roads and Highways.
Roger Toutant se živil jako elektronický inženýr v soukromém sektoru po více než 20 let a v současnosti pracuje v Ontariu.
Přeložil Ondřej Trhoň
Převzato z časopisu Laissez Faire se souhlasem redakce