Neviditelný pes

CESTOVÁNÍ: Zdravím z města Ubud na Bali

6.12.2023

.

0zvu se takto jednou za deset dní, až do mého návratu 15. února.

ubud

Nečekejte divoká dobrodružství, která by mohla potkat mladého muže, který chce objet svět na koloběžce nebo bez peněz, stopem atd. Jsem usedlá spisovatelka a víc mě baví pozorovat a užívat všemi smysly, než podobné ptákoviny.

I. díl z mého cestovatelského deníku začíná v mrazivé Praze:

22.11.2023
Teploměr trucuje na nule. Povlává ledový větřík. Kráčím po Praze, mám z té nepřátelské zimy ztuhlé svaly a obolavělé snad všechny klouby. Tu noc spím „naposled“ pod dvěma tlustými pokrývkami, jedna je plná peří a druhá povlečený spacák dekáč, jsem celoživotně zimomřivá.

I když to důvěrně znám, neboť do horké Jihovýchodní Asie letím na zimu po šesté, jen jednou jsem ji prostřídala africkou Tanzánii, přesto si, už zas, nedovedu představit, že lze spát jen pod prostěradlem. A že mi bude v prosinci a lednu horko.

Na letiště mě veze syn Tomáš, ustaraně mě posílá jako balík svému bratrovi Jiřímu, který mě vyzvedne v Bangkoku. Přijel do Thajska o pár dní dřív, musel si koupit jinou zpáteční letenku, chce pobýt v Asii dlouhých pět měsíců.

Jsem bloudivá, takže dostanu od synů nalejvárnu, jak si najít svou Gate, z níž mě pak had fronty posune do letadla. Nalejvárna byla tak důkladná, že kráčím po nekonečných letištních halách pyšně, jako někdejší budovatelé světlých zítřků, a teď sedím poblíž své brány v katarském Dauhá spokojená jako kočka, která sežrala kanára. U mého sedadla se vyrojilo na deset mladých muslimů, všichni mají sněhobílé noční košile, odhodlané profily a černé vlasy se jim lesknou jako křídla havranů, sedadla jsou všechna obsazená, tak posedávají po zemi, vlastně se povalují u mých tenisek. Pozoruji klidné a nepřístupné tváře Asiatů, divoké vlasové kreace na hlavách černošek, černé kužele dvou muslimek po boku mužů, kteří na ně nepohlédnou a nepromluví, mladé bělošky téměř vždy s pohodlným rozčepýřeným drdůlkem na hlavě. Někteří pasažéři mají na sobě teplákovou soupravu. Popíjím z nenápadné malinké plastové lahvičky gin, který prošel kontrolou a scanováním s mimikry vody. Hezky mi ta cesta začíná.

Lezeme do letadla jako mravenci do sklenky s medem, je nás na dvě stě, možná víc. Štíhlé letušky se proplétají mezi pasažéry a jejich mnohdy rozměrnými zadnicemi, jako drobné užovky, pomáhají nám najít své místo, umístit příruční zavazadlo.

Letadlo ztěžka a drncavě zamíří na svou rozjezdovou dráhu. Načež se ten na zemi těžkopádný obr rozjede a nabírá rychlost, řve jako tygr před bojem a po několika minutách se odlepí od země, cítím sladký euforický vír v útrobách a už míříme do oblak a pak až tam, kde údajně sídlí bohové! Pronikli jsme do sedmého nebe. V duchu ten mýtický stroj povzbuzuji: …výš, a ještě výš... až dosáhneme jedenácti kilometrů nad zemí, venku je 78 pod nulou a my sedíme jako hříbci v mechu v té civilizační skořápce a užovky – letušky nám rozvážejí papání, nalévají víno.

Prý se má naše pohodlná, štědrá civilizace do padesáti let zhroutit, jaká škoda!

Kde na to ta ženská bere?!
Odlétám do Jihovýchodní Asie na tři měsíce. Ale jak je toto možné? Kde na to chudá důchodkyně s podprůměrnou rentou bere?! ptají se v duchu někteří kamarádi, kteří vlastní byty v Praze, chalupu na venkově, jedno až dvě auta... Milí kamarádi, jak pravila má přítelkyně Nataša, je to otázka priorit. Nevlastním byt, chalupu ani auto a už po ničem z toho netoužím. Bohužel nemám vnoučata... Někdy mi přihraje potřebné korunky mé spisovatelství, prestižní časopis si objedná za příjemnou sumičku mou povídku, kamarádka si letos odebrala větší množství mých knih, přijde vyúčtování z Dilia a já ty částky štosuju a pak je bouchnu za letenky. Obživa včetně ubytování bude v Thajsku, na Bali i ve Vietnamu na úrovni úživy v Čechách, vlastně levnější. I proto, že v tom horku jím málo, libuji si, že šest až deset kilo pokaždé shodím... Za oběd dám v přepočtu čtyřicet korun, za ubytování často méně než dvě stovky... Dosti již o tom. Jen snad ještě dodám, že jsem nezaslouženě v dobré kondici, totiž - skoro necvičím, neběhám, jím cokoliv, ale naposled ve tři odpoledne. Občas si dám pivo, každý večer sklenku vína... zatím nepřikvačila choroba drůbků, kromě občas bolavých kloubů, kterým právě svědčí teplo a úbytek váhy.

Konečně jsem v Bangkoku! S Jirkou jsme se šťastně setkali a už fičíme nadzemkou a pak metrem a nakonec taxíkem k našemu hotýlku v ulici baťůžkářů zvané Soi Rambuttri. Když jsme v Bangkoku, pokaždé najdeme ubytování právě tady, ubytoven a hotýlků tu jsou desítky. Po stranách se tísní stánky a obchody s hadříky, ozdobami, soškami i různým klumprtem, pouličními stravovnami, masážní lehátka vyhřezla přímo na ulici ale jsou i za sklem masérských salonů, a nově se zelenají stánky s mariánkou, která byla před dvěma roky vládou překvapivě legalizovaná, předtím se za její držení zavíralo do krutých thajských věznic. Thajští junáci se vrhli na nový byznys, před krámkem nebo stánkem s paličkami v barvě lišejníku ve sklenicích jim svítí zelený velký neonon ve tvaru listu konopí setého – Cannabis Sativa, mnohdy mají před vchodem v květináči i zuboženou rostlinu jako upoutávku. Je jich ale moc a nemívají přijatelné ceny, takže zákazníků je minimum.

U prodavače s ovocem si kupuji v přepočtu za třináct korun naporcovaný meloun, má v nabídce i čerstvý ananas a mango, ty si dám jindy.

Když vidím tu kypící, důvěrně známou ulici baťůžkářů zalitou štědrým sluncem, mám pocit, že jsem „doma“, chytám se za hlavu a do očí se mi derou slzy: Jiří, já už jsem tu zas! A Jiřík se směje, protože každý rok tvrdím: Letos je to naposled! Odhodíme do našeho pokojíku bez ledničky mé dva batohy, a jdu se přivítat s řekou Chao Prao. Má svalnaté vlny a nedaleký most svítí šrafováním svých poutacích lan, vypadá křehce. Na jejím břehu se rozkládá park s velkým a vznosným altánem, od řeky vane osvěžující větřík. V parku cvičí kdokoli chce podle rychlé taneční muziky a mrštné cvičitelky areobik či co to je, tentokrát se k nim nepřidám, jsem trochu dojatá a taky unavená, cestovala jsem asi dvacet hodin. Po přestupu v Dauhá bylo mi v letadle seděti vedle hodného tlouštíka, který ovšem přetékal na okolní sedadla, nejdříve mi tělo tuhlo v nepřirozené pozici, jak jsem se snažila ubránit svou osobní bublinu, ale pak jsem to vzdala, potřebovala jsem si přes noc zdřímnout. Natáhla jsem vzduch, neemitoval žádný pach ani vůni, to je dobře, říkala jsem si při usínání, nejspíš jsem se pak na něj poněkud sesula, byl to v chladném klimatizovaném prostoru hřací obr.

Teď je ovšem hřacím obrem tropické slunce, je 35 nad nulou a my jdeme na Buddha market, kde prodávají v krámcích i na ulici, mnohdy jen rozložené na kousku igelitu vše, co je Thajcům svaté, kovové podobizny Buddhy, svatých mnichů, mýtické mutanty – Ganéšu či Garudu, téměř vždy opatřené ozdobným plastovým domečkem v kovovém rámečku, aby svatý nepodléhal zkáze. K nim lze přikoupit ozdobné kroucené šňůrky. Tohle zboží není na rozdíl od mnoha věcí a služeb v Thajsku levné a nesmlouvá se při jeho koupi, i svatost povalující se na chodníku má svou duchovní sílu a vyžaduje úctu.

Později se procházíme po známých ulicích, nic většího nepodnikáme, v Bangkoku jsme už mnohé viděli a navštívili, kromě královského paláce, do jehož zahrad činí vstupné v přepočtu 900,- Kč. Takovou i větší částku jsme už několikrát rádi oželeli za celodenní výlet do zátoky Lan Ha (ve Vietnamu) a za jiné krásy zemí Jihovýchodní Asie, ale pompéznost a bohatství nás neoslovuje, stačilo nám spatřit v Thajském národním muzeu obří královský zlatý kočár, kterým vozí krále jen na jejich poslední cestě, bývají do něj zapřaženi sloni...

Nás zajímá, jak žijí obyčejní Thajci. V každé zemi se vyptávám například na sociální politiku státu a dostupnost zdravotní péče. Thajské maminky mohou být na mateřské po dva roky a stát jim přispívá tisícem bahtů měsíčně, což je našich 660,- korun. Ani v levném Thajsku se z téhle ubohé částky nedá vyžít. Důchod dostávají státní zaměstnanci, ostatní si mohou sociální pojištění dobrovolně platit, což většinou nečiní, neboť nemají zbytné peníze. Proto je zde, jako i v dalších okolních zemích, tak důležitá rodina, ta má, kromě jiného, za úkol postarat se o své členy v nouzi. Slečny a mladí mužové vstupují do manželství mnohem dříve a častěji než u nás.

Přelétli jsme do Indonésie

Jsme v centrálním městě Bali - Denpasaru, část města, kde po tři noci a tři necelé dny bydlíme, není kromě obřích a velkolistých všudepřítomných rostlin nijak zajímavá, ty jsou ovšem na Bali všude a umocňují půvab žírného ostrova. Jsme tu hlavně proto, abychom získali od jejich Telkomselu simkarty. Museli jsme se vypravit až do centrálního nákupního střediska, které oplývá luxusem od parfémů až po nablýskaná auta a zní tu evropské koledy a rolničky rolničky zvoňte zvoňte jen, snížek se chumelí... Věc je jasná, mají turistům připomenout, aby si tu nakoupili před odletem dárky pod stromek. My Vánoce neslavili už sedm let a nechybí nám to.

Těším se do města Ubudu, kam se necháme zítra po snídani dovézt. Taxík by měl stát v přepočtu asi tři stovky, každý tedy dáme 150. Doveze nás s těžkými batohy až do objednaného a již zaplaceného pokoje s terasou v Pering Bangallow, v tropické zahrádce se sochami a bazénkem, kde se nám loni tak líbilo. Když táhneme batohy od taxíku, místní se usmívají a vítají nás, pamatují si nás od loňska.

Za zídkou jedou s trakařem? Ne, jen se spustil teplý balijský déšť.

Podobný tomu v Africe, který umí napodobit slovinský sbor:

Pokračování příště.
______________________________________________________________

nech

Tři cestovatelé poznávali po tři měsíce Thajce, Vietnamce a jejich země s bujnou bizarní přírodou, obdivovali výbuchy barev tropické flory, jejich národní parky a zbytky středověkých chrámů a svatyň, objevovali jihoasijská městečka, krajinu rýžových polí a džunglí porostlých hor, obří velkoměsta. Setkávali se s většinou milým a přátelským, ale vzácně i odpudivým chováním místních obyvatel, s jejich zvyky, chtěli pochopit jejich národní povahu, náboženství, preferované hodnoty i pověry.
Nabízí Kosmas




zpět na článek