Neviditelný pes

BLÍZKÝ VÝCHOD: Pokusy amerických prezidentů

11.3.2009

O sjednávání míru mezi Izraelem a Palestinci

Pro americké prezidenty to nebyl nikdy snadný úkol. Své služby nabízeli a stále nabízejí i státníci z jiných zemí, byl to třeba i náš Václav Havel v devadesátých letech, dva poslední roky na tom úkolu pracoval bývalý britský premiér Tony Blair. V posledních měsících je velmi aktivní francouzský prezident Nicolas Sarkozy. Dokonce i Leonid Brežněv kdysi řekl prezidentu Nixonovi, že je přichystán o míru mezi Izraelem a Araby jednat, ale vyvolal svojí „ochotou“ jen zděšení. Egyptský prezident vyvíjí diplomatickou činnost, ale ta se zdá velmi opatrná s ohledem na rozdělený muslimský svět. Nejblíže cíli byl předcházející egyptský prezident Anwar Sadat, který uzavřel mírovou smlouvu mezi Egyptem a Izraelem, zaplatil však za svoji iniciativu životem.

Po šedesát let se tedy státníci a především američtí prezidenti, od kterých Západ nejvíce očekává, pokoušeli přinést do té oblasti mír nebo alespoň předejít opakování krátkodobých válek. Avšak záznam jejich úspěchu je trapně malý, zatímco záznamy o počtu zabitých a zraněných na obou stranách konfliktu jsou otřesně obsáhlé.

Válka proti Hamasu v Gaze byla přerušena zřejmě jen křehkým příměřím, které jednostranně vyhlásil Izrael 19. ledna 2009 a ke kterému se po vystřelení ještě několika raket z Gazy na území Izraele přidal i Hamás. Mluvčí Hamasu také prohlásili, že jen doplní svoji výzbroj, plně obnoví dopravu zbraní tunely z Egypta do Gazy a budou ve svém „svatém“, tedy iracionálním boji proti Izraeli pokračovat. Příměří je to opravdu jen iluzorní, např. podle Los Angeles Times z 2. února 2009 a z dalších dnů ojedinělé rakety a střely z minometů, vystřelené z Gazy, stále na Izrael dopadají a izraelské letectvo odpovídá bombardováním specifických cílů, zejména tunelů spojujících Egypt a Gazou.

Prezidenta Baracka Obamu tedy čeká velký úkol. Rozhodl se dodržet svůj předvolební slib a zahájil jednání s oběma stranami. Na straně palestinských Arabů je však těch „stran“ víc a o nějaké jednotě arabského a vůbec muslimského světa nemůže být v této době vůbec řeč. Bude to mít o to těžší, když do jednání mimo speciálního envoje, bývalého lidra senátní většiny, pětasedmdesátiletého George Mitchella, se aktivně zapojila ministryně zahraničí Hillary Clintonova, která „obvykle ví lépe“.

Patrick Tyler, bývalý zahraniční korespondent a autor knihy A World of Trouble: The White House and the Middle East - from the Cold War to the War on Terror (Farrr, Straus & Giroux), v Los Angeles Times z 11. ledna 2009 vyjmenoval americká klíčová mírotvorná úsilí, včetně některých méně známých iniciativ, která byla v posledních letech odtajněna. Podívejme se na jeho seznam:

Iniciativa prezidenta Eisenhowera

V padesátých letech minulého století nabízel prezident Eisenhower postavit na Jordánu řadu hydroelektráren a přeměnit Západní břeh v Jordánském údolí v „zemědělský ráj“. Projekt měl uchlácholit palestinské uprchlíky rozptýlené v četných táborech nabídkou nových, potenciálně výnosných farem. Eisenhower chtěl také od Izraele pruh území k stavbě silnice, která by spojovala Egypt s Jordánskem. Obě strany návrh zamítly.

Úsilí Johna F. Kennedyho proti potenciálnímu nukleárnímu vyzbrojení Izraele

V prosinci 1960 se nově zvolený prezident Kennedy, ještě dříve, než se ujal úřadu, dozvěděl, že Izrael tajně staví nukleární reaktor a celý výzkumný komplex, který eventuálně může produkovat nukleární zbraně. Zahájil tajná jednání s prezidentem Izraele Davidem Ben-Gurionem s cílem, aby Izrael svůj projekt přerušil. Jednání trvala až do smrti JFK v roce 1963 a k úspěchu nevedla. Izrael chtěl zřejmě mít odstrašující zbraň, jež by udržela v mezích padesát miliónů znepřátelených Arabů, kteří dodnes uslilují o zničení Izraele.

Rogersův plán

V prosinci 1969 ministr zahraničí Nixonovy vlády William P. Rogers navrhl první zevrubný mírový plán po skončení Šestidenní války. Plán zahrnoval vrácení okupovaného území Arabům a zabezpečení hranice s Izraelem. Plán připouštěl malé změny hranice, ale tyto změny neměly znamenat „odměnu“ Izraeli za vítězství. Nixonova podpora plánu byla předložena k diskusi zúčastněným stranám. Izraelská ministerská předsedkyně Golda Maierová se vyjádřila, že nevidí naději pro mír, pokud bude v Egyptě vládnout arabský nacionalista - Gamal Abdel Nasser. A to byl konec Rogersova plánu.

Brežněvův poplach

V červnu 1973 sovětský vůdce Leonid I. Brežněv vystrašil prezidenta Nixona během jednání na nejvyšší úrovni v Nixonove vile v San Clemente v Kalifornii. Na Středním východě se opět stahovala válečná mračna a Brežněv nutil Nixona k sovětskému mírovému plánu pro Palestinu, který obsahoval i bezpečnost Izraele a měl odvrátit blížící se válku. Nixon, oslabený aférou Watergate a vědom si „mírového“ zásahu SSSR a jeho spojenců v srpnu 1968 do Československa, plán odmítl. Válka pak vypukla o čtyři měsíce později.

Camp David

Prezident Carter nastoupil svůj úřad v roce 1977 rozhodnut prosadit zevrubný mírový plán pro Blízký východ po neúspěšné Kissingerově „shuttle“ diplomacii v údobí po válce v roce 1973. V listopadu 1977 uskutečnil egyptský president Anwar Sadat svoji dramatickou návštěvu Jeruzaléma, která rozzlobila ostatní arabské vůdce. Carter se chopil příležitosti, pozval prezidenta Sadata a ministerského předsedu Menachema Begina do Camp Davidu v USA v září 1978 a prosadil svůj rámcový plán pro uzavření mírové smlouvy mezi Izraelem a Egyptem. Palestinská otázka byla odsunuta na řadu separátních jednání, která však nikam nevedla.

Reaganův plán

Dva měsíce po izraelské invazi do Libanonu, v roce 1982, prezident Reagan vyzval Izrael, aby se stáhl že Západního břehu a Gazy a navrhl ustanovení vlády palestinských Arabů ve spolupráci s Jordánskem. Premiér Begin, jehož vojsko bylo uprostřed tažení, které mělo za úkol zničit PLO (Palestinskou osvobozeneckou organizací) v Libanonu, viděl Reaganův návrh jako pokus o podminování izraelského válečného úsilí. Navíc Begin slíbil nikdy se nevzdat Západního břehu, jednak z bezpečnostních důvodů pro Izrael, jednak proto, že jeho strana považovala Západní břeh za součást izraelského historického území. Z plánu nebylo nic, protože také jordánský král o spolupráci s palestinskými Araby nestál.

Madridská konference

Po porážce iráckého vůdce Saddama Hussajna ve válce o Kuvajt v Perském zálivu, president George H. W. Bush chtěl využít Madridskou mírovou konferenci, která se konala na podzim 1991, jako vzácnou příležitost pro izraelského ministerského předsedu Šamira k setkání s arabskými vůdci a k debatě o vzájemných obviněních. Jen opravdu málo vzešlo z tohoto úsilí, snad jen to, že znepřátelené strany se sešly a uvědomily si, že svoje rozpory lze řešit jednáním.

Dohoda z Osla

První důležitý průlom v diplomatickém jednání po Camp Davidu nastal, když vyjednávači palestinských Arabů a Izraele se po řadu měsíců tajně scházeli, dokonce bez vědomí Spojených států, v Norsku a přišli s „prohlášením principu“, na jehož základě měla být vytvořena „palestinská samospráva“. Po ní měl přijít t.zv. „final status“ vyjednávání v trvání pěti let. Tato vyjednávání měla vyvrcholit vytvořením palestinského státu vedeného PLO a jeho vůdcem Arafatem. Arafat a izraelský ministerský předseda Yitzhak Rabin si váhavě podali ruce po podepsání „Oslo Accord“ na trávníku Bílého domu ve Washingtonu 13. září 1993. Po tomto aktu měl následovat úplný mír mezi Izraelem a dosud nepřátelským Jordánskem, avšak vlna terorismu a neshody o teritoriální ústupky se stupňovaly. Nakonec, když v červenci 2000 obě strany přicestovaly do Camp Davidu, mohly jen konstatovat, že jejich úsilí získat mír bylo neúspěšné.

A jak vypadá současnost?

Iniciativa prezidenta Baracka Obamy

6. ledna 2009 měl prezident Obama televizní interview se zaměřením převážně k arabskému světu. Interview přenášel satelitní kanál Al Arabiya. Obama se snažil uplatnit svůj šarm a získat sympatie Arabů. Mluvil o nové americké politice, která je založena na respektování odlišných názorů, o válce v Gaze se však nezmínil. Reakce arabských médií byla podle mě chladná, oceňována byla jen změna tónu a přístupu k otázkám Blízkého východu. Pro mnohé komentátory zůstal „americký satan“ vedle Izraele stále nepřítelem muslimů číslo jedna. Několik hodin po interview přiletěl do Káhiry speciální americký envoj J. Mitchell jednat s prezidentem Hosni Mubarakem o dalším osudu Gazy. Jednání nebyla jednoduchá, arabský a muslimský svět je rozdělen na „spojence USA“, ke kterým patří Saúdská Arábie a Egypt, a na státy jako Írán a Sýrie, které nenávidí Spojené státy pro jejich těsné vztahy s Izraelem. Podle korespondenta Paula Richtera z Washingtonu Obama doufá, že se Mitchellovi, který měl libanonskou matku, podaří najít cesty k trvalému příměří mezi Izraelem a Hamasem, k zaručení bezpečnosti Izraele, k zabezpečení nutných potřeb obyvatel Gazy a také najde způsob jak dojít k dlouhodobě důvěře a tedy trvalému míru.

Úkol věru olbřímý! Není to však jen jeden z dalších pokusu amerických prezidentů o kvadraturu kruhu, o marnou snahu o dosažení míru mezi Araby a Izraelem, které nám pomohl vyjmenovat P. Tyler v L.A. Times? Do jednání se vložila Hillary Clintonová na mezinárodní konferenci o znovuvybudování Gazy v egyptském Šarm el Šeichu 2. března 2009 a slíbila pomoc ve výši $ 900 000 000) pro palestinské Araby, kteří ve skutečnosti žádný mír s Izraelem nechtějí, protože chtějí jeho naprosté zničení. Neznamená to zase jen další vyplýtvání stovek miliónů dolarů amerických daňových poplatníků novou americkou administrativou, které by v této době měly být spíš věnovány potřebnějším?



zpět na článek