V mnoha publikacích v různých jazycích, na četných konferencích, demonstracích, v nesčetných peticích, na půdě OSN, se můžeme setkat s antisemitskými pomluvami, hraničící s urážkou na cti.
Jedním z nejznámějších antisemitských spisů byly Protokoly sionských mudrců, o kterých nyní historici vědí, že byly falzifikátem. Jednalo se o brožuru sepsanou v carském Rusku, vydanou v roce 1903, která údajně odhalila židovské spiknutí s cílem ovládnout svět. Přesto tomu někteří lidé stále věří, zejména ti v arabském a muslimském světě.
Nicméně antisemitské lži nevymizely ani v dnešní době, naopak jsou stále živé a nabírají na síle, zejména na půdě OSN, kde její orgán tzv. Rada OSN pro „lidská práva“ v čele s Navi Pillay, bývalou vysokou komisařkou OSN pro lidská práva, vytvořila na konci minulého roku „vyšetřovací komisi“, s cílem vyšetřit údajné „izraelské válečné zločiny“ během izraelsko- palestinské konfrontace v průběhu května minulého roku, kdy Hamas odpálil 4.300 raket na izraelské území. Ten však předmětem zkoumání „vyšetřovací komise“ nebude. Smutnou pravdou je, že OSN nikdy nezastavila jedinou genocidu ani nezamezila jedinému zločinu v oblasti lidských práv. Jediné, co skutečně udělala, je legalizace a institucionalizace nenávisti vůči Židům a Izraeli.
Pillay byla zastáncem Goldstoneovy zprávy, která odsoudila Izrael za to, že se bránil před raketovými útoky Hamasu proti svým obyvatelům v roce 2008. Soudce Richard Goldstone postupem času vyjádřil lítost nad tím, že jeho zpráva „mohla být nepřesná“. Goldstone odhalil, že se Izrael nezaměřoval na civilisty. V roce 2011 Goldstone napsal „Kdybych tehdy věděl to, co vím nyní, Goldstoneova zpráva by byla velmi odlišným dokumentem.“
Anne Bayefsky, profesorka a ředitelka Touro Institute on Human Rights and Holocaust (Tourův institut pro lidská práva a holocaustpopisuje tuto nejnovější iniciativu OSN jako „Pillayův pogrom“ a „nejnepřátelštější a nejnebezpečnější protiizraelský orgán, jaký kdy OSN vytvořila“).
Ve svých zprávách, projevech a rezolucích OSN dlouhodobě obviňuje Izrael z praktikování „apartheidu“. Je to výmysl, který má spojit Izrael s jihoafrickým rasismem. Ovšem není to Izrael, kdo praktikuje apartheid – jsou to arabské a muslimské země. Například ve většině dnešních muslimských zemí jsou nevěřící, zejména křesťané, zuřivě pronásledováni, segregováni a stále více vražděni.
Pokud jde o genderový apartheid, muslimské ženy byly a dodnes jsou segregované, přinucené se zahalovat, vdávat se v dětském věku, nucené vstupovat do polygamních manželství, někdy zavražděny svými rodinami na základě „cti“. Většina muslimských žen žije odděleně od všech mužů kromě blízkých mužských příbuzných.
Tento poslední pokus OSN démonizovat a delegitimizovat židovský stát prostřednictvím Pillayova vyšetřování je jedna velká lež. Avšak to musíme chápat v kontextu některých dalších smrtících protižidovských bludů.
Profesor Bar Ilan University (Bar Ilanovy univerzity) Eliezer Tauber napsal knihu The Massacre That Never Was: The Myth of Deir Yassin and the Creation of the Palestinian Refuge Problem a v ní pečlivě dokumentuje, co se skutečně stalo.
Pravdou je, že muži ve vesnici mezi sebou bojovali a nakonec z různých důvodů zvítězili Židé. Bojů se zúčastnilo asi 120 (židovských) útočníků a 70-80 (arabských) obránců. Arabové prohráli bitvu a byli během ní zabiti, nikoli zmasakrováni . Arabská vesnice bojovala sama bez posil a bez podpory dalších arabských vojáků. Většina Arabů, kteří byli zabiti v Deir Yassin, byli bojovníci, muži v bojovém věku, nikoli ženy, děti nebo staří lidé, jak se dříve tvrdilo.
Arabové však nedokázali unést hanbu z porážky a proto v dubnu 1948 rozšířili zvěsti o příšerném masakru v Deir Yassin a navíc nepravdivě tvrdili, že došlo také k četným znásilněním, což bylo podle Taubera hlavním důvodem arabského exodu. Historická fakta nade vši pochybnost dokládají, že se domnělý masakr nikdy nestal.
Tauber ve svém díle píše, „Dopad Deir Yassin zasáhl daleko za Jeruzalém a okolní vesnice a rozšířil se po celé Palestině, vyvolal strach a přiměl lidi k odchodu. Žena ze Safedu se doslechla o znásilňování a zabíjení v Deir Yassin. Další uprchlice zdůvodnila svůj útěk z Haify ze strachu z toho, když slyšela, co Židé dělají arabským ženám, zejména zprávy o brutálním znásilňování žen a dívek v Deir Yassin a následném sekání a podřezávání břich těhotných žen a dívek“.
V roce 1948 Husayn Fakhri al-Khalidi, tajemník Arabského vyššího výboru, trval na tom, že „25 těhotných žen, 50 kojících matek a 60 dalších dívek a žen bylo zabito jako ovce“ v Deir Yassin. Rodák z města napsal známému v Egyptě, že „Židé v Tiberias a Deir Yassin používali sekery, aby usekali ruce a nohy mužům a dětem a dělali strašné věci ženám.“
Ale fakta na druhé straně dokládají pravý opak. Takovýchto zločinů (sekání těl živých lidí a surových znásilňování žen ) se Židé nikdy nedopustili, naopak byli mnohdy obětí takového řádění během divokých pogromů po celé tisíciletí.
V roce 1948 izraelská rozvědka analyzovala příčiny palestisko-arabského útěku a zjistila, že „rozhodujícím a urychlujícím faktorem“ arabského exodu byly fantastické fámy o údajných zvěrstev páchaných Židy. Izrael Araby nevyháněl, ty vyhnaly arabské smyšlenky.