Jedinou konstantou, tvrdí Číňané, je neustálá změna. Na druhou stranu mají pořekadlo, které úlisně přejí svým nepřátelům, aby žili v zajímavých časech. Míněno aby nežili v ideálních podmínkách, kterými je idylický čas beze změn. Oboje je dobře vypozorované ze života.
Už přes půl století žiji v Austrálii v zajímavých časech, a tak mohu potvrdit, že se změnila. Ne snad k nepoznání, ale dost na to, abych já, staromilec, zanaříkal nad neustálými změnami, které odsunuly do propasti času nejen zastaralou technologii, ale i zastaralou australskou morálku. Tady ale musím našlapovat opatrně! Morálka totiž je nebo není, se všemi stupni mezi těmito póly, ale i kdyby nebyla vůbec, je konstantou v čase její ideál. Ideálem samozřejmě je abychom my lidé byli slušní, pravdomluvní a dobří. V současnosti se ale s dobrem roztrhl pytel, takže padá na úrodnou půdu zla. A tou jsou všechny lidské snahy o ovládnutí a řízení veřejného života a lidské společnosti jako takové. Společnosti už není ponechána volnost debat a lidského vření nápadů, nýbrž tu je snaha sešněrovat i to myšlení do fáze, která jediná vyhovuje těm, kteří mají moc a řídí lidské dění. Vše ostatní dostane nálepku, někdy snad i oprávněnou, která to či ono přeřadí do odsunu na smetiště dějin, kam spadá i nevhodná pravda, slušnost a nakonec i ta dobrota...
Když jsem před dvaapadesáti roky přistál v Austrálii, nestačil jsem zírat, i když na to zírání nezbývalo mnoho času. Musel jsem hledat práci a makat. Makat tvrdě, protože bez znalosti jazyka (v mém případě omezené znalosti) jsme našemu novému prostředí nemohli nabídnout nic víc než svoje svaly. Ve své většině jsme tenkrát, my emigranti, neměli ani zdání, že existuje něco jako podpora v nezaměstnanosti. A zaplať pámbu za to! Čert ví, zda bych na té podpoře nezůstal dost dlouho, až by mě to pokřivilo tak, že bych si začal vybírat, co chci dělat a co ne. A hledat zkratky k bohatství ve všem, jen ne v tvrdé práci. Naučilo mne to nové prostředí nebát se práce a vyhledávat ji originálním způsobem. Když někde hledali kuchaře, kovboje, figuranta, cokoliv(!) a já potřeboval práci, hlásil jsem se jako kuchař, kovboj nebo figurant! Samozřejmě, že to přišlo později, když jsem se v Austrálii otrkal. Zpočátku to tak lehké nebylo, bydlel jsem v Sydney, Beach Road, čtvrť Bondi, ještě se dvěma kamarády a neměli jsme práci, jen hlad. Každé ráno, ještě za tmy, naší ulicí projížděl koňský potah s mlékařem, který v poklusu roznášel lahve s mlékem. Za dveřmi bytů a domků nechávali tehdy nájemníci lahve od mléka a patřičný obnos k zakoupení mléka pro ten den. Mléko stálo pět centů a většinou lidé kupovali dvě nebo i více lahví. Stačilo tenkrát obejít blok před mlékařem a měli bychom na jídlo, ale ta důvěra lidí, že to nikdo neukradne, nás odzbrojovala. Jen jednou se Petr vrátil s „mléčným knírem“ z ranní pochůzky (nemohl hladem spát) a když jsme ho obvinili z krádeže, omlouval se, že už to hlady nevydržel a ano, láhev ukradl a vypil, ale na její místo dal pět centů...
Auta už se v Sydney zamykala, ale v Darwinu, kam jsme dorazil po roce v emigraci, ještě ne. A i klíček mohl být v autě ponechán. Australani byli ve své většině slušní a poctiví. Bylo to nakažlivé a začali jsme se poaustralašťovat. Samozřejmě ne všichni. Byli mezi námi tací, když ne přímo kriminálníci, ale i těch pár bylo, co zkrátka na té podpoře žili celou svou emigraci a načerno si přivydělávali „bokem“. Jeden takový, co vyčníval jako umělec a jehož výtvory si skoro nikdo nekupoval, se po sametové revoluci vrátil do Česka. Tam žil a do Austrálie se vrátil, až když mu bylo šedesát, aby si zažádal o penzi. Tehdá se do penze chodilo v šedesáti a on ji dostal a okamžitě se vrátil do Česka. Slušní a naivní Australané dlouho mysleli, že se to poddá a emigranti, nebo aspoň jejich děti, se nakonec stanou slušnými, pravdu mluvícími Oziky jako oni sami. Nestalo se tak v mnoha případech. Spíš bych řekl, že Australani, zejména v pozicích byrokracie, se začali poemigrantšťovat..
To bylo tak... tenkrát, před těmi dvaapadesáti lety, šli do všech stupňů státního aparátu především ti, co nechtěli tvrdě pracovat a navíc chtěli jistotu svého zaměstání. Ve státních službách se rozhodně nepředřeli, ale také si vydělávali mnohem méně než v soukromém sektoru. Kdo chtěl víc peněz, šel makat k soukromníkovi. Časem ale státní sektor zjistil, že má moc rozhodování a že v tom jsou peníze. Korupce snad nedostala zelenou, ale začala pronikat do služeb. Kdysi obecní úřady pomáhaly soukromníkům nejen radami, ale i službami. Náhled na to byl, že ti lidé si to zaslouží, neb si na to ze svých daní platí. Pomalu se to otočilo a dnes, když chcete od obecního úřadu radu, musíte za ni zaplatit. Byrokracie si začala zvedat výplaty a dnes je situace taková, že ve státním sektoru se vydělá více, pracuje se méně a když neuděláte nějaký velký průšvih, jste skoro nevyhoditelní. Byrokraté se rozjeli do světa, aby se naučili, jak se to dělá jinde. A naučili se! Hlavně s emigrací se roztrhl pytel. Dnes to je v Austrálii největší byznys. Většina emigrantů je z rozvojových zemí, i když se oficielní místa tomuto nařknutí brání, a Austrálie jim připadá jako ráj. Považte, dají vám ubytování, jídlo, peníze a nemusíte pracovat! Ba i to učení angličtiny, které je zadarmo, není povinné! Jinak ovšem obyčejní Australané za vzdělání na všech stupních musí platit a i to je nové. Ti byrokraté, kteří to uzákonili, lépe řečeno povolili a zavedli, sami vystudovali kdysi zadarmo...
Austrálie bere ročně kolem dvou set tisíc nových emigrantů. Převážně z míst, kde je ve světě konflikt, ti lidé svoji nenávist a vztek přivážejí s sebou a učí to svoje děti. Úřady to vše kryjí mlčením a nikdy by neuveřejnily čísla, která etnická skupina páchá v Austrálii nejvíce kriminální činnosti, která se nejhůře přizpůsobuje nebo která snad i Austrálii škodí...
Na závěr bych ale rád a optimisticky uvedl, že tu je pořád hodně rozumných a slušných lidí, Australanů i emigrantů, kteří snad roztočené kolo neslušností jednou přibrzdí nebo dokonce i silně omezí. Přes vše negativní, co jsem napsal, je Austrálie ještě pořád zemí z těch slušnějších. Snad ty zajímavé časy pominou a vše se jednou zklidní. Obávám se však, že do budoucna nejprve bude hůře, než bude zase lépe...