Můj vstup do světa byl předznamenán drobným nepříjemným zádrhelem, který ale určil, jak se bude vyvíjet celý můj další život.
Ještě v prenatálním životě jsem byl údajně pěkný kousek, porodní váha 5 kg, délka 50 cm. Když mělo dojít k mému zrodu, dral jsem se na svět tak rychle, že chudáka maminku nemohli na tuto proceduru řádně připravit.
Tím se ovšem stalo, že když se maminka chtěla rychle zbavit své zátěže a protlačit poněkud větší hlavičku, vypudila spolu se mnou i další obsah, který se nacházel v jiné části dutiny břišní. Následkem toho se objevil symbiotický útvar, který mohl být oddělen, až když se z jedné části ozval řev. Když mě mamince ukázali, velmi plakala. Z části že se styděla a z části kvůli tomu, jak jsem vypadal. Utišila se po mojí řádné očistě, když zjistila, že jsem docela hezké dítě. Účastníci této události jí utěšovali, že to je dobré znamení a že mi to v životě přinese štěstí, slávu a bohatství.
Chudáček maminka tomu uvěřila, ale netušila, že jsem získal určité stigma, které mne provázelo celým životem.
Ano, získal jsem předurčení, ale rozhodně ne v tom smyslu, v jakém bylo slibováno. Ani v osobním životě, ani v poctách, o penězích nemluvě.
Byl to pravý opak. To, co se mne drželo při mém zrodu, bylo průvodním jevem celého mého života.
Provázelo mě to už v útlém dětství ve formě trapasů a obávám se, že mi to zůstane až do konce.
Ovšem jedno je možné přičíst k dobru, že jsem byl oblíbeným zdrojem zábavy pro mé dva starší bratry a blízké příbuzenstvo.
Moje schopnosti se projevily velmi záhy. Popisovat všechno asi nepůjde, ale dovolte mi, abych se podělil aspoň o několik epizod z mého dětství. Dovedl jsem totiž velmi úspěšně měnit atmosféru některých událostí.
Byly mi asi dva roky a zůčastnil jsem se s maminkou pohřbu mojí babičky. Byl jsem v maminčině náručí a protože mne všechno velmi zajímalo, neustále jsem se na něco ptal. Maminka trpělivě odpovídala, až došlo k závěru pohřbu. Byl to pohřeb církevní a já se nejvíce zajímal, co to má ten pán v noční košili v ruce a proč se z toho kouří. Maminka, netušíce co se odehraje v mé hlavičce, odpověděla, že to je kadidelnice. Kněz kadidelnicí vykuřoval hrob a rakev, všichni plakali a v mé hlavičce se ozývalo cinkání a chrastění koleček, jak do sebe zapadala. Když kněz ukončil svoje počínání, ozvalo se náhle do těžkého ticha: "Tak a babičku nám pokadili." Nepamatuji se, co tenkrát následovalo, vím jen, že tímto citátem mojí bratři vylepšovali každé rodinné smuteční veselí. Ještě stěstí, že mám vyčerpány všechny příbuzné a nescházíme se už na pohřbech.
Za několik let zemřela druhá babička. Byl to velký a slavný pohřeb. Zúčastnilo se ho celé příbuzenstvo a všichni občané z babiččiny vsi. Vzpomínám, že jsme šli v dlouhém průvodu přes celou vesnici a já, protože jsem byl nejmladší a nejmenší, byl zařazen na čelo průvodu. Hned za krásný prosklený pohřební kočár, tažený vraníky.
Cesta byla nekonečně dlouhá a já kráčel vážně, těsně za vozem a díval se smutně do země.
Najednou zaduněla velká rána, kterou zavinila moje hlava, jak udeřila do zadního skla vozu. Vůz se totiž zastavil a já ne. Nastalo mrazivé ticho, všichni se na mě dívali a z hrůzou očekávali, jestli jsem nevzbudil babičku. Měl jsem obavy, že ten den bude druhý pohřeb, protože bych se nejraději propadl. Kočár se naštěstí znovu rozjel a já za ním honem pokračoval v cestě. Nechtěl jsem již zopakovat to předešlé, tak jsem raději upíral zrak na babiččinu rakev. To se mi stalo osudným. Po pár krocích najednou cítím, že šlapu v něčem měkkém, že je toho hodně a že to nevábně voní. Hned mi bylo jasné, proč koně zastavili. Začal jsem poskakovat, abych se tomu vyhnul, ale bylo to ještě horší. Moje krásně naleštěné botky a krásně vyžehlené kalhoty vzaly za své. Jelikož jsem byl v první linii a všichni měli radost, že se to nestalo jim, změnil se najednou smuteční průvod v lidovou veselici. Samozřejmě k potěšení mých bratrů, kteří měli další zbraň do svého arzenálu.
Jediným zdrojem zábavy na vesnici bylo v padesátých letech kino. Chodili jsme s bratry na všechno, co se promítalo. Nejstarší byl o deset let starší, ten sedával s výrostky v poslední řadě. Druhý bratr byl o čtyři, tak seděl v prostřed sálu. Já nejmenší seděl v první lajně. Promítali tehdy, co jiného, než film o partyzánech. Vzpomínám, že zrovna podminovávali železniční most a já v té napjaté atmosféře ucítil tlak ve svých útrobách. Na plátně noční scéna a najednou se z přední řady zvedne stín a začne zkoumat z uličky, řadu po řadě, kdo tam sedí. Do ticha se ozývá šepot: Brácho pojď se mnou na záchod, já se sám bojím. Odpověď: Běž za bráchou! Opět plížení do poslední řady: Brácho pojď se mnou na záchod. - Ať jde brácha!- Toto se opakovalo asi třikrát, až došlo ke krizi a já do napjatého ticha zařval: Jestli se mnou někdo nepůjdete, tak se poselu. - a v tom vylétl do povětří most a vzápětí my tři z kina.
Největší tragedie se ale stala asi v mých třech letech, na procházce mateřské školy.
Šli jsem tehdy dost daleko do polí a já asi po kilometru zjistil, že potřebuji vysypat popel. Učitelkám se nechtělo zpět a já nedal na jejich návrh, abych si někde čapnul do trávy. Největším traumatem pro mne byly preventivní lékařské prohlídky, když jsme byli potupně vysvlečeni do naha. Provozovat tuto činnost za asistence třiceti dětí mně připadalo přinejmenším nevhodné. Učitelky byly neoblomné, a tak jsem se zatnutými zuby pokračoval v cestě. Bylo to hrozné utrpení provázené střídavě zimnicí, horkem, bolestmi a husí kůží. Neměl jsem sílu toto utrpení dále zvládat, a tak se stalo, že jsem ten poklad vysypal do punčocháčů. To, co následovalo, se stalo mojí noční můrou na mnoho let. Násedovalo to potupné vysvlečení za asistence třiceti dětí. Učitelky mě za stálého spílání umyly v potoce a šlo se zpět. To byl můj první slavnostní pochod. Vepředu dvě učitelky, za nimi ve dvojicích třicet dětí a na konec já. V krátkém zimním kabátku, v čepici na uši (byl konec listopadu). Pod kabátkem vykukovaly holé modré nožičky v pionýrkách a těsně pod okrajem probleskovala vzadu zmrzlá prdelka, vpředu v tom samém stavu šulín. V pravé ruce jsem třímal poklad, uzavřený v punčocháčích. Celá scéna byla dokreslována cílenými výkřiky z davu přede mnou. Poslanec! Poslanec! Byli jsme ještě malí a mnozí z nás neuměli říct er. Tehdy jsem nevěděl, že toto slovo má ještě jiný význam. Asi bych byl na to pyšný, ale tenkrát mě to velmi iritovalo.
Teď možná přichází moje chvíle, kdy bych se mohl zviditelnit v oblasti etymologie. Přemýšlel jsem, jak asi vzniklo slovo "poslanec". Kořen slova měl asi představovat nějakou činnost. Je poslán. Nebo posel. Něco poslal. Teď to možná vyzní trochu cimrmanovsky, ale když bych čistě hypoteticky připustil, že autor tohoto výrazu neuměl er, dostává onen výraz velmi zajímavý smysl.
Moji bratři rádi převzali tento slogan, pro moje nové pojmenování. "Poslanec" nebyl vulgární výraz a když jsem něco zkazil, klidně se dalo použít ono: Tys to ale "poslal". Na tom tedy stavím svojí hypotézu, protože když dnes sleduji práci našich zákonodárců, nabývám stále většího dojmu, že autor výrazu POSLANEC měl opravdu logopedické problémy a chtěl původně vyjádřit úplně něco jiného. Napsal to prostě foneticky, jak to slyšel ze svých úst.
Je tu ještě další možnost, že jsem to jako obvykle pěkně "poslal".
Jestli se někdo z vás poznal v mém příběhu a chtěl by vědět, jak se všechno vyvíjelo dál, velmi rád budu pokračovat, až do úplného vyčerpání.
