Současné dny ani nebudu charakterizovat. Rovnou se ptám. Jak vzpružit lidi, kteří vzpružit potřebují?
Nevím, a tak to vezmu vlastní identitou. Skrze sebe. Co zvím? Že se cítím ještě pořád zapnutý, což se táhne takřka od momentu, kdy mě rodiče v Tatrách zplodili, ale není to permanentní stav. Aby taky byl, to bychom pošli jako ponravy. Někdy musíme spát a ve spánku snít, a je-li šance, můžeme snít dokonce v bdělém stavu a dejme tomu propadat řazení vět. Ale má to háček, který již Ondra Neff to vystihl slovy: „Propadnete-li čemukoli, stáváte se pro své okolí mrtvým.“
Propadnete-li řazení vět (psaní), platí to taky a navíc se jedná o výrok symbolický. A ne? Kupříkladu jste pijan. Ne ladič pian, skutečně pijan. A tak pijete, a to přes čáru. Pořád lepší než brát narkotika, ale někteří jiní drogy berou. A teď otázka. Není i psaní droga?
Odpověď: Aby nebyla. A je to droga dokonce natolik mocná, že legitimně existuje „ozdravná terapie prostřednictvím psaní“. A vy, kteří na ni nechodíte? Něco vám povím, i když mě pak seřežete. Máte, vím, rádi rodiče a děti (tedy ty své:-), ale proč nemít rád i vymýšlení příběhů?
To není vodka, to není pervitin, je to povoleno a i mě to laplo – už ve třetí třídě obecné školy.
Ale ne. Nehoním si zde triko. Ani náhodou bych nepředstíral, že jsem ten nejlepší příklad vypravěče. Hm. Ale podobám se mu. Hostince, pěstírny konopí v podkroví a dokonce ani mnohé kamarády (i kdyby ze suché čtvrti) následkem toho nijak extrémně nevyhledávám a není mi nejhůř, když si jen tak osaměle píšu a přisunuju k sobě slova.
Ale úplný pošuk nejsem a naštěstí mi není nejhůř ani v momentech, kdy za oním piplavým spisováním a korigováním elaborátů udělám TEČKU. Stav určitého povznesení a sebejistoty po té tečce chvíli vydrží a jsem pak, myslím, prima patron. Šířím vtipy, optimismus, nadšení, dobrou náladu, sebejistotu, štěstí ze života. A ne že bych se v podobných momentech stával přímo automatem a chrlil anekdoty, ale zkrátka jsem fit, jak v televizi kdysi říkával Jarda Štercl z Blovic (nedaleko nichž jsem se narodil). Ó, kdyby jen všichni na světě i včetně Bidena a Kima uměli být podobně fit, nebyl by tu ráj? Sním, že by to byl Dantův ráj. I nejbanálnější informace pojednou zvládáte podat jako žert a nejděsivější hrůzy světa splasknou jako „prdlé“ balónky, zatímco se chechtáte jako brabenec Voskovce a Wericha. I jen koupi láhve coca-coly ve vietnamské večerce komentujete za podobných okolností bez ostychu: „Ahá! Rozežere mi to sice slinivku i vakcínu, ale stejně to, brrr... Stejně to piju.“
A koupě bicyklu hned vedle? Díte: „Roztřískám si asi hlavu, já vim. Přejede mě pak i napříč parní válec. Ale co? Do toho! I ten budoucí prezident Česka, ekonom Tomáš Sedláček přece jezdíval anebo dál jezdívá do práce na kole. Ne?“
A nato máte nějakému Josefovi darovat cukroví, i leze z vás: „To ne já, to pekla zlatá máti. Ale jo, i ty vaše cukry jsou mňamka, o to nic, ale co je domácí, to je domácí a tohle domácí zaručeně je a mámu znám dlouho; deset let určitě.“
Podobná nálada generující mládkovské kravinky ale bohužel s plynutím času uvadá jako chudobky ve skleníku a vy se tedy pokoušíte nakopnout do původního stavu, aniž byste nadále aplikovali tuzemák. Aspoň já jsem abstinent a podle vás tedy možná idiot, ale šlapu radši na kole vzhůru ku hradu. Je to makačka, ale vím, že mi pomůže. Jiní zas vybíhají se supěním do vysokého kopce za domem a řadě kamarádů by podobná lesní túra dobře stačila, ale mně ne; ani když poslouchám ABBU. Snad bych tím pádem měl pro svá sluchátka kupovat víc audioknih Františka Novotného a Stephena Kinga? Kdo ví? Jenže jsem asi škrt a Skot a jdu radši na kutě a zív, ráno jsem opět lehce tumpachový a za okny se pohybují lidé v respirátorech, zpravodajství jedna hrůza, vláda stále mění neexistující plán a vše, co kdo slíbil, padá, anebo se aspoň posunuje v čase do hrozné dáli, kdy tu snad ani už nebudeme. No.... Potěš pánbu.
Některým lidem v takové situaci pomáhají telefonické hovory a ještě spíš osobní návštěvy. Mně málokdy. Naopak. Návštěvám se od dětství v hrůze z nudy vyhýbám, seč mi síly stačí, a v momentě, kdy tohle píši, mě skutečně napadají asi jen dva, tři muži, s nimiž bych rád poklábosil, přičemž jedním z nich je syn.
Žen si možná vybavuji víc, ale vynechme tohle téma a vraťme se k šťastnému řazení slov, psaní či bohulibé četbě. Vždyť i Aramis četl a Borges tvrdil, a já s ním souhlasím, že právě četba je ještě intelektuálnější, úctyhodnější a skromnější činnost než psaní.
Přesto vždy zkouším nejprve všechno jiné, než psát začnu. Proč, to sám nechápu. Asi chci být jako ostatní? Snad. Většina lidí nepíše a navíc... Má to vůbec smysl, když nejste Vonnegut?
„Pročpak se s tím, Ivo, vlastně tak s-reš,“ povídá mi celkem logicky kdosi. „Přece už jsi musel dávno poznat, že nejsi Kurt Vonnegut, ne?“
Odsekl jsem: „Proč bych se s kýmkoli srovnával?“
Ani cestování mě poslední dobou nefascinuje, anebo ho snad dokonce zakázali, a jaký by mělo teď smysl vyjmenovávat deset nebo tucet dalších aktivit, ať už pracovních anebo volnočasových, které pro mě budou méně než psaní.
Ale ano, je pravda, že lidé většinou budují domy, ale na mě se tuze podepsalo prvních pětadvacet let života, kdy režim přikládal trochu menší význam penězům; i když baráčkům ne. A vymlouvat se nemůžu, o tom žádná! Vícero spolužáků udělalo za posledních třicet let zářnou kariéru a vylepšují dnes právě domy. Já bohužel ne. Již odmalička jsem byl kecal plný příběhů a náběhů k románům a mám jich dodnes v záloze tolik, že jsem se začal právem strachovat, že už to nezpracuji.
„Proč bys taky zpracovával?“ povídá mi velebný kritik N. „Ty snad neumíš začít na louce zelený?“
„Umím.“ Ale tam VZADU za čelem leží uloženy vzpomínky na nejkrásnější etapy mého se slovy si pohrávajícího vývoje. „Těžím z těch ložisek.“
„Možná bys neměl,“ upil pivo bohemista N. „To tě nesmírně zatěžuje. Strhává nazpátek. Nevyvíjíš se, ale táhneš na nohách závaží vlastního dětství a omylů začátečníka.“
„Ale to já vím,“ napodobil jsem okamžitě tón inspektora Clouseau. „Když mně je tam tak fajn.“
„A kde?“
„V dětství.“
„V tom pocitu? Vole! Zapomeň!“
„Ale ty nejsi v mé kůži.“ A málokomu, opravdu málokomu přiznám, že mě cizí názory na mé pinožení a psaní zajímají málo. Jedno je ale pravda. Před započetím psaní znovu a znovu utíkám, je to až zvrácenost. Unikám velmi dlouho před každou chvílí, kdy mám začít psát, a jen málo mě uklidňuje, že to prý dělával i Truman Capote. Neuklidňuje mě to pak především z toho důvodu, že sám nejsem ani Capote, ani Vonnegut.
„Ořežu radši sto tužek, než bych začal,“ říká Capote v knižním rozhovoru s Lawrencem Grobelem. A to je to. Až moc průzračně chápete, že ostatní lidi obvykle nepíší, a přece jsou „v cajku“, že...
Nebo aspoň od pohledu. I chcete být stejní. Jako oni. A tak uhýbáte před procesorem i procesem psaní jako lasička a ještě šikovněji než jeseter. Vynášíte koš a vybavíte si navztekaného Houellebecqova hrdinu, který „netřídil“. To byl ale hajzl, co? Jenže ejhle. Už po chvíli psaní se cítím natolik vyrovnaně, že bych nikdy nehodil sklo do papíru. Co víc, já bych vám odpad třídil i po zjištění, že ho sypou na Everest nebo jinou vysokou hromadu v Tibetu, kde plasty promíchají s papírem a pálí. A zkrátka a dobře, i psychoterapeut by vám ozřejmil, že možná teprve při psaní budete nejřádněji zapnutí.
A Vonnegut? Proč byste jím měli být? Nezajímal se přece ani trochu o to, co chcete sami psát; i neměnil bych a rád jsem sám sebou a druzí se k vám obvykle chovají skoro tak, jako vy k nim, i když psavci to někdy mají sunuté. Chovají se k vám, jako vy k tomu, co napsali.
A na to pozor. Ignorujete-li, co psali, ignorují někdy oni vás. Celého. Ostentativně ne, ale v hloubi duše jste jim putýnka.
A pokud takového spisovatele pochválíte? Taky to se mnou nehne. - Ale ne, tak to bych lhal. Zapne mě to. A sice to není stejná euforie jako během psaní, ale každá pochvala VZPRUŽÍ. Ne? I pochvala za oplechování komína a jedna věc je ještě zvláštnější. Já třeba takřka nikdy nepředpokládám, že dotyčný lichotník mou knihu četl, a nevadí mi to. Říkám si: „Přečtou jiní.“ Nepotřebuji, aby mě kdokoli soudil, a jen sám vím, kolik jsem psaní dal. A vím: „O tom ty, radile, ani ánung nemáš. I brzdi.“
Jakpak by taky mohl kdokoli jiný bez vašeho přiznání vědět, čeho si ve svém výtvoru nejvíc ceníte a kde zrovna jste se zadrhl a kde narážel na vlastní mantinely? Ale ano. Fuks nebo Borges anebo Bradbury by to mé napsali líp; ale nechci být Bradbury. Mám moc rád snad stovky autorů, ale taky pamatuji vlastní motivace a příčiny vzniku toho, co jsem napsal a co mě navždy doplňuje. No, a když můj výtvor někdo ještě pochválí?
Jako by chválil mě. Ale chválí-li mě jako chlapa z masa a kostí a zcela a eliminuje, že píšu, cítím se přeceněn. Chválu má mít kniha, zatímco „autor je mrtev,“ jak zjistil Roland Barthes už někdy roku 1967.
Autor je, i když to zní blbě, jen ošoupaný výrobní prostředek, skrz který se kniha napíše a skrz který se urodí; třeba je pitomá, ale vždycky je to tak. Chvála patří možná i lidskému pohybu, ale jinak vždycky knize. Ne tvůrci. A ten by se měl navíc obrnit, nemá-li brnění pod kůží od přírody. Proč?
Čtenář: „Já tu vaši kravinku čet. Víte, vy jste jinde než já.“
Co si pomyslím?
Asi zase není tak chytrý, jak jsem si představoval. Ale možná přeskakoval.
Anebo: Přitažlivá i vysokoškolsky vzdělaná čtenářka po dlouhé konverzaci někde v pražské kavárně Rybka: „Ty seš tak fajn. Ale knihu ne. Další už mi, prosím, nadávej.“ I pomyslím si: Že by to její manžel nepobral?
Anebo mi slovutný profesor z univerzity a kolega z Obce spisovatelů České republiky od plic řekne: „Hm. Ujde. Jen ta tvá první knížka se mi tenkrát... nelíbila.“
I řeknu si: A co? I chytrý chlap se občas sekne. Právě tenkrát se to stalo, ale možná tehdy mou knihu jen prolistoval.
Načež mě konečně někdo vychválí do nebe, tak třeba básník Lojza Marhoul, a dokonce vypíše, co kde se mu líbilo. Ve své rigorózní práci nato objeví rozličné aspekty, které i mně samotnému utekly, a odhalí ve mně věci, které jsem nikdy nezamýšlel. I tak to chodí.
A tak pište a nedbejte na výsledky. Vzpruží vás to. To je má rada.