Letos se velké výlety k moři, jak jsme si zvykli v minulém desetiletí, poněkud nekonají. Doba se mění, a jak říkal soudruh president Antonín Zápotocký, lidově zvaný Tonda Zápotonda, „co bylo, není“. Tedy trošičku to je, ale hodně málo. Páč už jsem dědek, mohu konstatovat, že to není poprvé. Co nám výlety k moři někdo zatrhnul.
Krátce před mým narozením nám to zatrhli Němci, co si tehdy říkali nacisté. V zásadě nám nařídili „Maul halten und weiter dienen!“, tedy držet hubu a krok . V drsnějším provedení, než jak to Švejk říkal dvacet let před tím, slovy: „Kristus Pán byl taky nevinnej,“ řekl Švejk, „a taky ho ukřižovali. Nikde nikdy nikomu na nějakým nevinným člověku nezáleželo. Maul halten und weiter dienen! - jako říkávali nám na vojně. To je to nejlepší a nejkrásnější.“
Součástí tohoto nařízení je také tradičně zákaz všelijakých lidových frejí a vymyšlenin, jako je třeba u Čechů - Moravany a naše Slezany nevyjímaje - jezdit v létě k moři.
Na konci Rakouska-Uherska to platilo kompletně, pokud nepočítáme naše české námořníky sloužící u Kaiserliche und Königliche Kriegsmarine (pro zájemce více v knize “ Pod rakouskou vlajkou. Čeští námořníci v létech 1900-1918), za protektorátu pak nepočítám třeba našeho dědu Josefa a další stovky Čechů, kteří byli zavření v lágru v Kielu .Pak nám to courání k moři zatrhli v roce 1948 bolševici. A vydrželo to až do doby Novotného, který pochopil touhu Čechů po moři. (Děkan Filozofické fakulty Univerzity Karlovy docent Pullmann je naprostý pako a ne historik, když blábolí v článku „Jsem postmarxista“ v týdeníku Echo č.29/20 o uklízečce ze Žďáru, že nechtěla do Alp, ale na Vranovskou přehradu.) Takže Novotný vyjednal se soudruhem Todorem Živkovem, že jim postavíme Zlaté písky a Sluneční pobřeží a pak tam budeme jezdit. Pro Bulhary to byl ekonomický zázrak a pro naše komunisty bezva kšeft. Vyměňovali nám jedno leva za 16 korun a ono mělo hodnotu osm korun. To byl kšeft! A vyslyšení hlasitého volání obyvatel socialistického Československa po cestách ke slané vodě a „za hranice všedních dnů“, jak se tehdy říkalo. V roce 1960 navštívilo Bulharsko 50 000 československých turistů, v roce 1975 tam bylo 300 000 československých turistů). Soudruzi presidenti Novotný a pak Husák rozhodně nebyli „orálními historiky“ a věděli o občanech a jejich touhách určitě více než dnešní „ pullmanovci“. A tak jak to šlo, pustili lidi i do Jugoslávie, kde ROH (odbory) velkých fabrik stavěly od roku 1964 svoje „domy rekreace“. Takže , haló, postmarxističtí pullmanovci, jakoby historici, soudružka uklízečka nesnila o Vranovské přehradě , ale o zájezdu ROH (autobusem) k Černému moři anebo do Jugošky. Ježiš, to jsou historici, když hlásají takovéhle pitomosti? Jo a jak se jezdilo do Jugošky? V roce 1963 byl počet československých návštěvníků okolo 65 tisíc. V roce 1967
už dosáhl 250 tisíc a v roce 1969 – než počátkem normalizace znovu dramaticky poklesl – se přiblížil téměř 300 tisícům osob, aby nakonec opět
vzrostl v průběhu osmdesátých let na číslo cca 350 tisíc. Voni postmarxistický docente „zleknutí“. Viz Českoslovenští turisté v Jugoslávii: od Stalinovy smrti po Pražské jaro (USTR).
A na jaře letos přišel koronavirus a už zase jezdíme většinou do p… a ne za hranice. Tedy myslím do naší matičky vlasti. Na chaty a chalupy, do kempů a pensionů i jen prostě tak. A vracíme se ke starým zapomenutým zvykům. Třeba ke sportu.
Sportovat lze téměř ve všem. V zásadě není žádný vážný důvod pro to, aby se nehrál nohejbal třeba v montérkách. Pamětníci vědí, že takto se na starých chatařských osadách také hrával. Jedna strana, tedy dva osadníci, hráli v montérkách, druhá strana byla oblečena v teplácích. Neboť tak je to také správné, sport je vhodné provozovat v oděvu sportovním.
V šedesátých a částečně i sedmdesátých letech byly takovým univerzálním sportovním oděvem tepláky. Nahoře na gumu. Vzadu kapsa, v které byl nacpaný zmačkaný kapesník, nohavice dole pěkně na gumičku, stažené a podkasané. Mondénní to úbor z let dvacátých vydržel v našich krajinách díky socialistické velkovýrobě a módní tvorbě neuvěřitelně dlouho. Ba dokonce přežily tepláky dodnes, po krátké éře amerikánských džíns z OP Prostějov i oblíbené značky „Wildcat“. Páč na chatě, při všech těch dřepech prostě jeansy škrtí v rozkroku. Dokonce prý existovala vědecká studie, že příliš silně uvězněné pánské moudí bez patřičného větrání a volného pohybu zapříčiňuje mužskou sterilitu.
Ať je to, jak je to, tepláky ovládají dodnes trh a je mi v nich - pardon - je nám v nich dobře.
Ovšem už to není ono. Se slzou v oku vzpomínají dnes skalní trampové, zahrádkáři i sokolové na ty echt tepláky, co měly dole gumu, co tam dělala takovou tu kapsu … Guma dole u modernějšího střihu pod nárt však pak už vyjadřovala určitou změkčilost a nepřípadnou modernost..
Muži sportovně odění do pravých trempských tepláků občas prohrávali s montérkáři kvůlivá tomu, že potvora guma v pase, u těžkých tepláků s vlasem dovnitř, často neunesla svoji zátěž a význam boje. Tepláky uprostřed líté sportovní řeže sklouzávaly níž a níž, až byly nejníž. V rozhodujícím okamžiku pak došlo k nekoordinaci pohybu, když část těla, noha, se snažila zasáhnout do hry kopnutím do míče a jiná část, ruka, reflexívně lovila padající tepláky typu první republika.
Ihned po provedené akci a vylovení tepláků do pasu proběhla mezi spoluhráči většinou rychlá výměna názorů „kdo je blbec“ a hrálo se dál. Nad vykukujícími „dynamovkami“ se nikdo nepozastavoval. Neboť červené „spartakiádní“ trenýrky či správné „dynamovky“, to bylo tehdy skoro povinné spodní prádlo všech sportovně vyhlížejících mužů. Dynamovky byly odvozeny od slova Dynamo, což neznamenalo elektrický přístroj, ale sportovní oddíl. Na ušití jedněch dynamovek bylo potřeba tolik plátna jako na jednu vlajku. Jen šití bylo složitější. Široké nohavice byly na luxusní třídě těchto výrobků na bocích zdobeny širokými lampasy, takže vznikalo podezření, že tento sportovní oděv byl původně vymyšlen pro rudé generály. O kterých se říkalo, že nosí oficírské lampasy i na pyžamu. Pokud ho ovšem mají. To pyžamo.
Na mužském sportovním oděvu nelze mnoho měnit. Po čase nastoupily sice tepláčky ve tvaru šponovek a trenýrky byly po straně vykrojené, ale dnes už zase vidíme na pánech sportovní kalhoty po kolena. Ovšem bez lampasů! A potištěné reklamami světových firem. S mužskými sportovními oděvy si prostě člověk moc neužije.
Revolucionáři a modernisté všech tříd nám po sameťáčku tvrdili, že co nejdřív prodáme své chaty a chalupy a vyrazíme na neděli do rakouských i českých pensionů, v létě k moři a v zimě na lyže. Takže jsme sice vyrazili do rakouských pensionů, jezdili jsme v létě k moři a v zimě do Rakouska či Francie na lyže, ale chaty a chalupy jsme si ponechali. A tam je nám nejlépe v teplákách.
Jak zpívá v populární písničce oblíbená hudební skupina Buty:
Musíme zajet na chatu
Musím se podívat na tatu
Chtěl bych se za ním podívat
tralalalalala...
R: Tata, tata, tata tata tata tata
Tata, tata, tata tata tata tata
Dneska ho stáhnem na pivo
Jenom se rýpe do hlíny
má tam ty svoje okurky
tralalalalala...
Nasadí staré tepláky
všecko co umím je od taty
musíme zajet na chatu
za mojim tatu
Musíme zajet na chatu
musím se podívat na tatu
chtěl bych se za ním podívat
tralalalálálálalala...
Nasadí staré tepláky
všecko co umím je od taty
musíme zajet na chatu
za mojim tatu
Jak napsal pan spisovatel Zdeněk Šmíd, muž si přeje být při sportu a při pobytu v lůně matky přírody co nejméně nápadný. Záměrně se tedy obléká do zelené, hnědé a podobně. Mužské tepláky jsou tedy většinou v podobné barvě. Nikoli tak ženy. Sportovkyně si přejí být viděny vždy a všude. Jedno, jestli je to na olympijských hrách, nebo zda jde o dálkový pochod Podbrdím. Žena potřebuje být viděna. A přeje si, aby bylo viděno, co viděno býti má. Občas aby bylo viděno i to, co viděno jako být nemá, ale je zajímavé, když to alespoň trochu vidět je. Případně aby to viděné a neviděné bylo v tom správném poměru. Tím se dosáhne toho, že muži usilovně šilhají, jak se snaží juknout či nakouknout, ostatní dámy pak blednou a zelenají, neboť tuší, že pánové budou rudnout námahou při pokusu o šikmý hled. Tedy pohled.
Existují však dámské sportovní a dnes už vlastně i společenské oděvy, takzvaně outdoorové oblečení. Kde je vše na první pohled patrno. Tedy kdo jsme, na co máme a co si myslíme. Až na oděvní výjimky. Tímto nezapomenutelným oděvem jsou plavky. Dámské plavky. O síle účinku dámských plavek pojednal již shora zmíněný pan spisovatel, když popisoval jedno krásné letní ráno v kempu pod Tatrami. Líčil, jak jeho dcera Magdaléna, o níž už všichni tvrdí, že je dospělá, což nemůže být pravda, protože čas tak rychle neutíká, si oblékla ve stanu nové plavky a vyšla ven mezi turisty. V tu chvíli skupina polských turistů rozsypala hrst desetikorun, řidič trabantu projel kioskem a jeden pán z Prahy dostal od manželky facku. Tím ovšem byl, jak dotyčný sebekriticky přiznává, výčet úspěchů jejich rodiny ten den vyčerpán.
Myslím si však, že stál za to. Protože dámské plavky a jejich obsah - to vydá nejen na jednu kapitolu takovéhohle povídání. To by vydalo na román. V zásadě je nutno konstatovat, že co se týká dámských plavek, existuje takzvaná nepřímá úměra. Ve školních škamnách jsem nikdy přesně nepochopil, co to ta nepřímá úměra je, ale po zhlédnutí dámských plavek ve výkladních skříních a hlavně jejich cen je mi to myslím konečně jasné. Čím méně materiálu, tím vyšší cena. Představuji si cenové odborníky z firmy na dámské plavky, že postupují takto. Rozprostřou na střihací stůl látku řekněme tak za stovku. Pak z ní kus ustřihnou - a hle, cena je již 200 korun. Střihněme dál a cena opět vyskočí. Ještě jeden šmik a další šmik. Zbytek látky se už vejde do dlaně a hle - ono to stojí skoro tři tisíce. A jsou to prý ty nejsenzačnější plavky. Postupujeme-li při rozboru nepřímé úměry dále, musíme se logicky dostat k okamžiku, kdy ty naprosto nejdražší dámské plavky by se skládaly z horního dílu tvořeného nití s dvěma uzlíky v přední části a spodního dílu z nitě vodorovné se sponkou na boku a nitě kolmé bez sponky. Cena by musela být úžasná! Dlouho jsem dumal, proč se takovéto plavky nevyrábějí. Úspěch by byl jistě zaručen! Pak přišla doba, kdy se takové plavky začaly vyrábět pod názvem „tankiny“. Ovšem od té doby jsem zmoudřel (to znamená zestárnul) a neomdlívám před každou klenutou hrudí či... ehm… pozadím. Pochopil jsem, že odpověď je v té již shora jmenované viditelnosti. Dáma nejenže chce býti viděna sama o sobě, ale ona touží, aby bylo vidět i to, co má na sobě. Tyhle naprosto senzační niťové plavečky by zblízka byly rozhodně ohromující. Ale mnoho krátkozrakých kamarádek by vůbec nezjistilo, že dotyčná nějaké senzační plavky má! Nemohly by tedy závidět, což je jeden z veledůležitých důvodů nákupu luxusního dámského obalového zboží. Takže přes veškerou snahu a k lítosti výrobců plavek se ustrnulo na velikosti, která je ještě vidět.
I u mužů by se to asi nesetkalo s přílišným úspěchem. Takže to vyřešily nejprve minikiny a dnes prostě to, že dámy chodí na plážích „nahoře bez“. A to i ty, které by měly být nějakým zákonem či nařízením donuceny chodit „nahoře s“. Ostatně pokud je někde v dohledu na pláži větší skupina německy mluvících důchodkyň do půl těla, je to na léčbu u psychoanalytika či sexuologa. V posledních letech jsem si u různých moří kolem Evropy často vzpomínal na jeden starý vtip:
„Pani, povidejte, oni prej odvezli starou Klamprďáčkovou do nemocnice?!“
„No jo, já to taky slyšela!“
„A co se jí stalo?“
„No, prej chtěla spáchat sebevraždu!“
„A jak?!?“
„Chtěla se prej zastřelit. Tak si našla v knížce po svým starým, kde se na lidským těle nachází srdce. Dočetla se, že asi dva centimetry pod levou prsní bradavkou. Vzala pistoli, odměřila, namířila a PRÁSK!“
„No a co se stalo? „
„No coby. Leží na chirurgii. Prostřelila si koleno!“
Dneska jsou zase v módě plavky a vůbec dámské spodní prádlo na spodek zvané „tanga“. Slováky údajně zvané „tri niti v riti“. Seznámil jsem se s nimi tak, že jsme šli se ženou v létě ve Špindlu k lanovkám, já zavzpomínat na mladá léta a žena kochat přírodou, já případně i jinými krásami. V restauraci dole u dojezdu seděly na lavicích mladé dámy a, s prominutím, koukaly jim zezadu „půlky“ z kalhot „. Už už jsme je chtěl upozornit, že někde zapomněly kalhotky, když tu jsem si uvědomil, že najednou pět ženských si kalhotky určitě nezapomene vzít ….
Jo, to znáte, jak zaťuká mladá dáma na dveře ordinace gynekologa a povídá. „Prosím vás pane doktore, nezapomněla jsem si u vás včera kalhotky?“
Doktor povídá. „No to určitě ne.“
„A jejda,“ vypískne slečna, „ tak to já je asi zapomněla u zubaře!“
No tak nazpátek do Špindlu. Nic jsem neřekl a moc nekoukal, protože těm holkám, jak tak seděly, koukala ta nejošklivější část konce zad a začátku pr... ehm.. ehm.
Ani u moře mne tyhle plavky, co z nich koukají celé zadní půlky, nějak nenadchýňají. Kór když některé takové dámy mají pozadí, jak říkala naše sousedka, že by na něj měly mít zbrojní pas. Jako na kanón.
Ale je léto, čas plavek a opálených těl, čas pohody a turistického ruchu. A různých neobvyklých setkání. Takže i já jsem před pár lety na Zlatých pískách u Černého moře jednou zahlédl chodící krásu v tangách, co byla výjimkou, která potvrzuje pravidlo. Škoda, že tam vedle mne nebyl nějaký malíř.
Po zlatém písku pláže, na hraně moře šla štíhlounká mladice. A ten výjev vypadal jako na obraze od Salvátora Dalího. Na vodě plula po moři stará volha - auto žlutobíle natřené, předělané jako kdysi KDF pro jízdu na vodě - obsazená veselou mládeží a vypadalo to neskutečně. Vlny dorážely na břeh, slunce pálilo, na obloze sem tam bílý mráček, kolem barevné slunečníky. A ta kráska šla jen v tangách, bronzově opálená, jednou rukou si přidržovala na hlavě proti vánku od moře slamák, slamák s širokým okrajem a bílou vlající šerpou, tu ruku nahoře, takže díky tomu to odhalené mladé ňadro pod rukou mělo ten nejsprávnější, přímo anticko-sošný tvar. A chlapi čuměli. Já taky. Ovšem vzhledem k mému věku a té mrše covid-19, co ne a ne odejít, už takovou krasavici těžko spatřím. Mám sice nové oční čočky, ale přiznejme si to, jako třicátník už ty oči nemám…
Muži ale na druhou stranu jsou módou „nahoře bez“ většinou poškozeni. Aspoň ti s fantazií. Protože, to si přiznejme, přišli o možnost nakukovat, jukat, šilhat a nahlížet. Kteroužto činnost muži ve své většině naprosto nezřízeně milují a chytré ženy ji s nimi převelice rády hrají.
A co se týče mne, já si i na příští dovolenou u moře vezmu ty plavky, co mají stejnou barvu a stejný střih už asi třicet let. I když žena mne tuhle donutila koupit nové. Nevím proč. Co na těch starých bylo špatného? Abych je měnil. Já jsem starší než ty plavky a taky nechci, aby mě někdo vyměňoval.
Jo, a až budu u toho moře, budu se dívat, zda jste si vy, milé dámy, koupily ty nejsprávnější plavky a zdali nám tam v té cizině neděláte ostudu. Z jiného důvodu, jak jistě chápete, to ani nedělám.
P.S. Nezapomněli jste si koupit některou z mých knížek inzerovaných hned vedle napravo? V srpnu mají být ještě vedra a není nad to si sednout někde ve stínu a číst něco veselého.