V SÁMOŠCE: Právo na hotovost a brejle
Čtu že do legislativního procesu jde návrh na ústavní právo být off line. Pokud nejste on line nebo in line nebo zkrátka pokud jste mimo, pak vězte, že je to právo nebýt na internetu. Souběžně s tím usilují ctihodní mužové a ctihodné ženy o právo na užívání hotovosti. Kdo není on line nebo inline nebo krátce in, musí si připadat jako v blázinci. Premiér nám jezdí nakupovat nutellu do Německa a diví se, že ji tam mají lepší než u nás a předseda hlavní opoziční strany spílá vládě, že jsou potraviny drahé a přitom mu patří půlka zemědělství a potravinářského průmyslu a kdo je oniline tak ví, že si loni zdvojnásobil zisk nebo tak něco. Takže jak v blázinci. Ale zase ne úplně, on by si mohl někdo vzpomenout, že musíme být on line takže by bylo dobré aby se ústava upravila.
Na ústavu jsem si takto vzpomněl tuhle odpoledne, když jsem šel u nás na vsi do krámku si koupit mlíko, dvě housky a sejra k večeři. Je to ten menší z našich dvou obchodů, má ho v nájmu čiperná vietnamská paní první generace. Komunikuju s ní jazykem, o němž si ona myslí, že je čeština a já, že je to vietnamština. Pochopil jsem, že jí nefunguje čtečka na karty.
„Kakraholte,‟ pravím vietnamsky, „nemám peníze.‟
Ona ale zašvitořila, že to je ou kej, slovo stejně vietnamské jako české, a nastrčila mi před nos svůj mobil s otevřenou vstupní obrazovkou internetového bankovnictví.
Z toho jsem pochopil, že mám to mlíko, dvě housky a sejra zaplatit bankovním převodem.
„Jdu do toho,‟ zaradoval jsem se. Ve svém věku mám vždycky důvod k radosti, když je něco poprvé, a bankovním převodem jsem dvě housky ještě fakt neplatil. No jo, zarazil jsem se. Nemám brejle. A to byl ten moment, kdy jsem si vzpomněl na ústavu a na naše zákonodárce a napadlo mě, že by měli zakotvit do ústavy právo nemít brejle, až se jim to povede s tou hotovostí a on linem.
Zahájili jsme hybridní platební proces. Banku jsem si otevřel takříkajíc na ksicht a po hmatu našel položku NOVÁ PLATBA. Formulář jsem pak nastrčil té dobré ženě k jejím vidoucím bezbrýlným očím a ona hbitě vyťukala číslo konta a kód banky a sumu za dvě housky a příslušenství, načež mi přístroj vrátila a já, opět po hmatu, za pomoci obličejové identifikace, platbu schválil a pak už to svištělo on line a paní krámská byla spokojena a já též spokojen mohl nasednout na své kolo a odjíždět k domovu, kde povečeřím. Moje kolo je elektrokolo. Právo na šlapání kola bez elektrické asistence taky jednou do ústavy přijde, až tam bude napsaná ta hotovost, ne on line a brejle. Musí ale chvilku počkat.