Autor o následující hříčce: Povídku (víc hříčku) jsem napsal pod vlivem skutečného tajného závodu Diamond Race, kde se utkám s Petrem Kellnerem. Účastní se třeba i spisovatel Ray Bradbury. „Oba bohužel zemřeli,“ namítáte. Máte pravdu, ale text vznikl před deseti lety, původní verzi zveřejnila jedna literární příloha a časopis a je utopena v knize Styky s Jorikou z roku 2013.
Už je to tak. Ani letos jsem nedokázal ignorovat opakované volání, abych se zúčastnil tajné rallye. Rovněž byste neodolali, kdyby vám denně telefonoval Petr Kellner, a to každoročně už tři neděle před onou akcí, a prý: „Ivo, co je s tebou? Chyběl bys.“
„Nechyběl. A ty se jednou zabiješ, Petře.“
„Nesmysl. Pojeď.“
„No, když jinak nedáš. Ale co mám letos vytáhnout?“
„A co zase Ferrari?“
Jaká situace. Ó, jako bych viděl sám sebe a pouze nepábil někde v kavárně. Hle, už sjíždím zdviží hluboko pod vlastní sklepy, asi jako Batman, a šup, už zaplouvám do garáže. Čile obcházím káru za károu, tak jako labužník, a pokaždé vyberu radši starší ročník. To abych dal ostatním šanci. No, nejsem férový kluk?
„Ale nekecáte?“ optala se má šéfová Romana, když jsem jí to vyprávěl. Zavrtěl jsem s kamennou tváří hlavou. Nikdy nelžu. Zato z garáží frčím k zenitu a nebi, rozjíždím Ferrari a pouze na rohu náměstí přikoupím nový Čtyřlístek. Zajedu k silnici na Prahu, zabrzdím a lelkuji, čtu Korán a s rukou venku na kapotě poslouchám Rolling Stones a pokaždé, to už je tradice, pokaždé okolo projde dáma. A druhá. Možná prošel i nějaký tygr, to nevím, ale já oslovím dámu, která automaticky zapluje do vozu snů. „Jenže jedu Diamond Race,“ krotím tu kočku.
„Mně to nevadí, Ivo. Víš, já jsem připojištěná u Poštovní spořitelny.“
„A když se zabijem?“
„Přejdu na islám.“
Vtom se okolo jako rozvolněná smečka mihnou Petr Kellner i vnuk malíře Lady. Milionář Stephen King a Ondra Havelků. Pepa Nos i Brad Pitt, ještě s Angelinou Jolie, a samo sebou každý frčí v nadupaným bouráku. Okolo krků mají ti floutci utažené slušivé kravaty se sponami uchystanými pro vítězný briliant a to leda já vsadil na rozhalenku Ivánka z Mrazíka. A co hlavní? Vytuněné kraksny. Kolena těch dívek. Do toho! „A předpisy?“ ptají se ctihodní občané nevrle všech pábitelů.
„Snažíme se dodržovat. Na mou duši. Nad dvě stě padesát mil za hodinu to osobně nikdy nevytáhnu. Anebo málokdy.“ Ale pravdou je, že kdyby blázni jednou někde u krajnice srazili dítě, přestal bych na tohle téma provokovat.
Na druhou stranu věřím, že ten závod je démonizován.
„Proč, Ivo, ještě stojíš?“ ptá se Veronika, co prve přistoupila.
„Proč asi? Dáme jim náskok.“ A teprve, když bzučí roj naleštěných žihadel, co jsme je nechali ujít, až někde před Prahou, šlápnu na pedál. A podívejme. Už malý kousek za metropolí jsou ti žebráci naši.
Frnk! Frnk! Frnk! Ležérně předjíždím jednoho milionáře za druhým, a když vezmu i Petra, leda utrousím: „Veroniko, umíš dlouhý nos?“
Vystřihne ho a ještě i zaječí. Zaječí nos. Jak báječně jen Petrovi strouhá mrkvičku: „A kyš!“ I předjedem toho sraba, blížíme se Brnu (zlatá loď), vedeme si okázale a hola, skoro jsme první. Antiradar funguje jedna báseň, džípíesku jsem dávno vyhodil střechou a na sedadle za zády mám jako každoročně otevřený kufr, protože policie málokdy spí a občas člověka stopnou, což je horko těžko odnaučím.
„Jsou to vykukové. I nás opruzují,“ nadává Veronika. „Jsou to kohouti lační zlatého zrna.“ A nebudete mi jako obvykle věřit, ale pokaždé u těch kluků zlatých blahosklonně přibrzdím, a zatímco přiklusávají po krajnici, jen hrábnu dozadu. Vozem duní Johnny Cash a blues jisté známé věznice. Platím hotově. Má zásada. A striktním barytonem právníka dodám: „Ale pánové, to jste měli říct rovnou!“ Což by snad mohlo jít o korupci? Ne. Je to hra. Je to sen. A úplatky? Nebrat.
Nebo se z toho zblázníš a „jenom nám to klidně napište, pane vrchní“.
Kartou platím při závodech málokdy. To lišák Petr má protekci u policejního prezidenta, který se taky občas rád projede fofrem, a při každoročním budeme platit tudíž mě a Veroniku předjede. Pokaždé. A co? Není svět i tak fajn?
A vám by se takový život nelíbil? – Jen těsně před závodem něco plácnete do mikrofonů ve Sky Baru hotelu Hilton a na následující Warmup Párty v Theatro Music Clubu si dáte Red Bull. Není důležité vyhrát, ale zúčastnit se, ale i tak se obvykle orosím. A žhavá Veronika? Ptá se: „Ivoši, co je s tebou?“
„Co by bylo?“
„Nepamatuješ na vloni? To jsme se během rallye stihli stavit i v tom motelu Ave Maria. Co přijde letos? Nestárneš?“
„Možná. Ale pochop, tentokrát beru závod jen tak hákem. V pracovní době, víš? A tak si logicky říkám: Proč riskovat? To mi připomíná: za chvíli budu muset do té práce zaskočit. Romana a barmanka Jorika mě už jistě pomlouvají a šéfová by mohla i něco potřebovat.“ S těmi slovy stlačím pedál na podlahu - a nakonec jsme druzí.
Nikým nekorumpovaná porota mě ale snad miluje. „Pane Fencl, vy jste to jel vedle pracovního úvazku?“
„Proč ne?“ Túruji rádio. Lepší než mlátit hlavou do volantu. Tito borci a novináři jednoduše vědí vše, snad i výsledky lotynky. Jeden dodává: „A nikdo s vámi prý nechce chodit a hlavně Jorika ne.“
Nechám je při tom: „Jsem sám.“
„Tak to jste vážně chudák. K politování.“
„Anebo s tím něco uděláme?“ naťuknu problém.
„No, ehm. My se usnesli, že to letos přiklepnem vám.“
„Fajn. A smim se teď zeptat, kdo byl regulérně první?“
„Ale ten milionář. Ray Bradbury z Kalifornie. Zříká se ovšem démantu ve váš prospěch.“
Beru mobil: „Rayi? Jak jsi to dokázal, rošťáku? Navíc s tolika křížky na hrbu?“
Bradbury: „To si pak povíme v Neffově kavárně.“
„Těším se. Rayi, a mimochodem, mezi tisícovkou knih, které musíte přečíst, než zemřete, momentálně nejsi. Tu novou příručku tudíž zřejmě psali pěkní gauneři. Ale zvu tě i k nám na zahradu. Čistecká právě dozrála, zlatá jablka ze slunce jakbysmet.“ A v telefonu slyším: „Lidé se ptají: Kde berete svoje nápady? Je to všechno tady. Tady o ně nikdy nebudu mít nouzi. Tohle je divadlo.“
Končím spojení, loučím se s Veronikou: „Promiň, ale musím. Práce nepočká.“
„A já?“
„Nezlob se, ale jen bys mě zbytečně rozptylovala. Potřebuji se okamžitě psychicky transformovat na krapet zodpovědnější činnost než je řízení vošoupanýho Ferrari. No, chápeš to, brouku?“
Vrtí hlavou a ostatní se okolo tlačí jako mlsná hovada, chtějí mi vesměs podat ruku, vyfotografovat se. Děti škemrají o autogram a zezadu se ke mně dere sám Václav Klaus a jeho někdejší mluvčí Ladislav Jakl mi s ním domlouvá schůzku v hradních zahradách. Miloš Zeman u toho nebude a na tácku mi teď dokonce přinášejí bílý blahopřejný telegram Vladimíra Párala z Mariánských Lázní a hú, i druhý od Putina z Varů. Vladimír se prý zrovna léčí v hotelu Pupp. Ale ignoruji vše, lapidárně šlápnu na pedál a jedu jako zjednaný. Pohvizduji si Satisfaction, které jsem ostatně patrně sám složil, a to je ta chvíle. To je Warholových patnáct minut. Ale tu stojím na Adama před šéfovou, i když nahý hlavně od snů, a lepá Romana je dnes krajně dominantní: „Já vás vytahám za uši! No, tohle? Kam jste odběhl?“
„Ale nikam. Romano. Jenom nějací výrostci se tady u muzea honili na koloběžkách a stříkali si navzájem do očí spray Diamond Race.“
„Aha. A srovnal jste je?“
„Striktně. Jak už to mám v popisu práce, vykázal jsem tu holotu do příslušných kolejí.“ A z muzejní Neffovy kavárny vychází posmutnělá Jorika: „Ivo? Dal by sis kolu?“
„Až potom.“
Krásná Jorika opět mizí v kavárně. Tu se uhodím do čela, asi jako bych dostal spásný nápad, a nakouknu k baru: „Jenom abych, Joriko, nezapomněl: tam venku okolkoval nějaký mládenec podobný tvému miláčku Kubovi... a něco ti tu nechal.“
„A kde?“ kouká mi Jorika po všech kapsách.
„Ale ne tady. Venku.“ A ve třech, to ještě s Romanou, staneme v plném slunci před muzeum, kde ještě sálá motor ošoupaného Ferrari (jel jsem i tři sta), a šéfovou čeká každoročně se opakující zklamání. Auto i letos získává Jorika, aby ho do měsíce šťastně rozflákala.
„A všecky ty umolousané bankovky uvnitř?“ dívá se Romana skepticky na zadní sedadlo, ale já dělám, že nic neslyším, ukládám prachy Jorice do zástěrky a nenápadně tam vhazuji diamant, načež se uklízím k monitorům kamer.
„Joriko, dáme si nealko?“ ťukne zatím šéfová do krásné barmanky.
„Proč ne. Ale taky se projedem, ne? Víš... Ještě že Ivo jezdí ty závody akorát jednou do roka, já už nevím, kde bych těmi penězi tapetovala.“
„Nic si z toho nedělej, kočko, a musíme si ho předcházet, aby nám to začal posílat rovnou na účet.“ Obě krásné dámy odcházejí volným krokem do kavárny, kde se okamžitě začnou zaujatě bavit o vlasech, slunečních brýlích, botách i o Kubovi.
Mně to nevadí. Petr zase zavolá.