MOTTO: „To řekl už generál Trabant!“
Karel Franta v dětském komiksu Malý Vinnetou
Byl slunný pátek. „Práci dej vale,“ povídám si. Hnal jsem se Plzní - do knihkupectví Kosma. Pro objednané sem knihy.
Dávno jsem znal prodavačky jako své boty, ale mezi plnými regály jsem si dnes všiml i zralé pětačtyřicátnice, jejíž obličej mi byl povědomý. Neviděl jsem ho určitě poprvé. Už jsme se potkali. Ve vlaku?
U pultu jsem ji pustil před sebe. Pak… Odsálo mě to peníze z karty, i mířil jsem k východu. Ale zarazil jsem se: objekt zájmu stál u regálu s komiksy, kam někdo vrátil Oči kočky Alejandra Jodorowského. Po rozmýšlení jsem je já sám odmítl. A dáma? Čeká, až ji oslovím? Pochybuji. Ale… Pamatuje si mě? Chvíli jsem se odhodlával. Povídám: „Vy jste z Plzence?“
Obrátila ke mně tvář, kterou jsem znal snad od dětství. Vybavila se mi dávná cesta vlakem mezi Plzní a Plzencem. Během jízdy jsem tenkrát podroušen překonal ostych a konverzoval bujaře právě s ní. Nato jsme oba vystoupili a… A dnes už jsem si nevybavoval, co bylo dál. Teď jsem přesto pokračoval: „Chodila jste v Plzenci na základku? Já měl Voříškovou.“
„To já taky.“
„Ve škole na Malé Straně.“
„V té čtvrti i bydlím.“
„Muselo se pak do šesté třídy na náměstí. To jsme měli Rynešovou.“
„I já.“ A protože se dívala na oči oné kočky, povídám: „To není pro děti. Možná ani pro dospělý.“
Chudák Jodorowsky! Dáma navrhla opustit útroby prodejny, kde nás trochu poslouchali. Minuli jsme se samozřejmostí zastávku trolejbusů, které mě normálně vozily k nádraží, a měl jsem se nejspíš podivovat, že známá-neznámá kráčí se mnou. MHD nám ujela. Mlel jsem pantem. Představil jsem se jako Marvin Lorenc - z Plzence - a ona řekla, že ji náhodou zrovna profesorka Lorencová, tedy má máma, měla čtyři roky na ekonomické škole. A že ví, že maminka vede místní kroniku.
„Tak to bude shoda jmen,“ zasmál jsem se a dodal: „Ale ne. Je to ona.“
„Jo? Už by mě asi nepoznala.“
Soustředěn jsem byl na bytost vedle sebe, a přece neposlouchal pozorně. Minuli jsme ulici V Šipce a dáma si nesla v papírové tašce pár dětských knížek, jak jsem postřehl. „Pro vnouče.“ Synovi její dcery totiž zrovna byly dva roky. Taky se prý vnoučat dočkám, to mě ujistila. Ale teprve poté, co jsem si posteskl: „Syn už je na vysoké škole a na víkendy spíš jezdí k prarodičům. Jejich dcera = jeho máma zemřela, když mu bylo pět, a já mu už teď nemůžu číst a to je blbý. Dětství skončí.“
Po synovi i dětství se mi někdy stýskalo, to zažije každý táta a nesmí se dělat z věci tragédie. Snad abych zabil stesk, napodobil jsem - u někdejšího kina Elektra - pana Zmožka: „Už mi lásko není dvacet let, už mi není ani dvacet pět, čas otupí i ostrý břit...“ I když odmalička zpívám výborně, smála se a řekla: „Už nám ujel vlak. Tím pádem si ještě skočím tady do Lidlu.“
Z nějakého důvodu jsem dámu pro tři banány nedoprovodil. Důvodem asi byl pocit, že mě má, dotěry, dost; ale tušil jsem, že na ni budu moct počkat na nástupišti šest.
Když přišla, zeptala se, co jsem nakupoval, já tasil knihu a byl zde vlak. Usedli jsme na čtyřku, a to jen šikmo proti sobě. Když se objevila průvodčí, oba jsme vytáhli žlutou kartu. Byl květen lásky a já se buransky chlubil, že ji mám nabitou do konce roku.
„A nemáte auto?“ padla klíčová otázka.
„Ale jo. Jen trabanta.“
Zasmála se.
„Co je na tom k smíchu? Veterán. Jezdím starými vozy. I na srazy.“
„Spolužáků?“
„Trabošů.“
Změnila téma: „Musí mezi námi být přesně pět let.“
„Jak jste na to přišla?“
„Zdeňka Voříšková měla každý dítě od první do pětky, takže mě začala učit, když jste šel do měšťanky. Do šestky.“
Povídám: „No, a když já byl na vejšce, vás už rok učila má mami. Jak lituju. Škoda, že jsem víckrát nešel za ní do školy! Jsem ťulpas a ťululum. Dnes to nechápu. Vždyť tam študovaly skoro samý sexy holky a mohl jsem vás potkat ještě v pravý čas.“
„Ale v Plzenci jsme se možná potkali.“
Snažil jsem si to vybavit, něco pohřbeného, a před vnitřním zrakem viděl lítání travou po stráni pod hradem Radyně - a spatřil jsem i holku za plotem a slyšel konverzaci s ní a náhle si uvědomil, že opravdu pak došlo ke společnému řádění a kotrmelcování a válení sudů. Taky k nudnému česání květů, které jsme nosili do školy. Bylo mi líto, že se tohle stalo, a přece jsme se odtrhli. Přestal jsem snít a jenom zpola zlomeně řekl: „Zdržel jsem vás.“
„Nesmysl. I ty banány se hodí.“
„Ale jak to, že vás potkávám teprve tenhle květen? Bydlíte vůbec v Plzenci? Nevídám vás, dokonce ani z kola ne.“
„Hm. Sedmnáct let jsme žili v paneláku v Plzni. Až jsme se vrátili. Jinak jezdím ještě jinam za vnoučkem.“ Šťastně se usmála. „Pak… S kočárkem jsem dojela až k jezu.“
Jak jsme pak zjistili, jezdila naší ulicí. Ještě i pojede a dnes domů nespěchá. Pracuje kdesi v bance a tráví tam pomalu celý život, ale baví jí to. Znovu se řeč stočila na děti, bez kterých je někdy život poušť, a já se zmínil, jak mi dnes připadají pokoje na strahovských kolejích mrňavé. „Jsou i plný švábů. A já vůl tam syna tlačil - a vzpomínám na to bydlení jako na něco super. Jenže jsem to tenkrát prožil mlád. Bez větších nároků.“
„Syn studuje? Co? Geodézii?“
„Tu jsem nedoštudoval já. Syn je na strojní. Připadá mi to těžký. Rysy. Štěstí, že se to dávno nedělá ručně, ale virtuálně. A vede si dobře, to zaklepu.“ Zaťukal jsem na dřevo stolku u okna vlaku. Ten uháněl loukami tišeji než tramvaj.
„Máme fajn vztah. Jen už mu moc nemůžu číst. Ale chápu to, a když mi bylo dvacet, taky jsem už nechodil do kina s tátou. Nebo výjimečně. Se synem do BIO sem tam zajdem.“
„A co všecky ty knihy z Kosmasu?“
„Ale… To by vás nezajímalo. Musím s tím přestat. Je to nutkání. Hříšný vyhazování peněz. Jsem debil. Od čeho mám půjčovny? Nakonec některé ty bichle stejně leda prolistuju.“
„To já umím rychločíst,“ chlubila se. „Učil mě to sám David Gruber.“
„Mně to nikdy nešlo. Jsem roztěkaný. Někdy čtu pomalu. Doma se mi ale knížky trapně hromadí. Nakonec umřu a… Byl jeden mnich, měl mnoho knih, nic nevěděl z nich!“
Z plzeneckého nádraží jsem ji se samozřejmostí vedl k nám. Jen jednou jsem se jí při řeči dotkl na paži. Pootočila, sklopila tvář, dívala se na to místo. Není spálené? Vedl jsem ji nadšeně jakousi zkratkou - mezi jídelnou a továrnou. Tam jsem se zastavil, stál proti ní: „Budeme si tykat.“
Bál jsem se tajně odmítnutí, ale svolila. „Lenka.“ Podali jsme si ruce a já automaticky dodal: „Polibek…“ V tom místě ležela zóna nenápadnosti, ale Lenka řekla: „Tady ne.“
Pokračovali jsme do naší ulice, až k našemu domu, a uvnitř nejspíš něco psala má máma. Pak... Nenapadlo mě ani to nejjednodušší.
Nenapadlo mě, že stačí tašku mrsknout za plot a Lenku dál a dál provázet. Místo toho jsem s takřka libým pocitem „pro začátek dost“ uchopil kliku u branky a fakticky utekl na dvorek. Neřekli jsme si ani „tě bůh“.
Sice jsem Lence poskytl v mezičase e-mail na kterési vizitce, ale mou otázku „a co Facebook?“ velmi znechuceně odpálkovala. S Zuckerbergerem si nezahrávejme. Jde proti soukromí.
Maminka se později ptala: „Koho jsi dnes potkal? Řekneš mi to?“ Asi zaslechla Lenčino AHOJ, to pod oknem. Moje žena zemřela, to již bylo pomalu patnáct let, a náhle mi došlo, že je pozdě. Koneckonců mi je padesát - a Lenku já zrovna prokaučoval. U branky. Je to vdaná ženská a řekla, že své dvě dcery ani moc neviděla růst, jak byla stále v zaměstnání; takže to chce napravit s vnoučetem.
Když jsem se tak zbaběle vrhl domů, ani jsem se jí už nepodíval do očí, a vrchol trapnosti to byl - u té branky. Vše jsem zahodil. Zkrátka. Nebo jen stres? Paranoia? A bojím se dodnes matky? A dokonce i toho, že mě a Lenku uslyší soused? Stydím se již odmala za skutečné city? Je to pro mě typické? Jsem introvert? Pako? Salát? Cestou s Lenkou jsme se možná měli stavit v cukrárně. Již v Plzni. Jo. Tam jsem ji měl pozvat do kavárny; jenže mě - tupce - to nenapadlo. Na druhou stranu…
Znám ji blíže sotva pár desítek minut. I když samozřejmě s pocitem, že se chápeme odedávna…
To se sběhlo v pátek večer. V neděli na mě dolehla má chyba. Ach, kde a kdy teď Lenku potkám? A proč sis jenom nevyžebral její telefon? Dala by ti ho! Jsi excelentní hovado.
Došlo mi, ani nevím proč, že ji - jen tak náhodou - už nepotkám; když se sama neozve. Leda bych možná mohl neustále jezdit z Plzně dotyčným vlakem. Jako dnes. A čekat, že i ona zase pojede. Zdá se to jednoduché, ale v praxi to je fuška.
Nicméně vím, kde Lenka bydlí. Ta ulice, kde žila, měla výběžek - a na konci domy. V jednom žil chirurg Loprais, v druhém manželé. Jiří a Lenka Sládkovi. V obou případech se jednalo o poměrně vznosné vily se zahradami pod radyňskými stráněmi a mně připadalo velmi zvláštní, že jsem si - zrovna pár týdnů před tím setkáním - poznamenal:
Nápad: s nostalgií prolez tamní zarostlé svahy svého dětství.
Zajímalo mě, nakolik stráň za desítky let zarostla. Zvenku to vypadalo, že pekelně. A představoval jsem si uvnitř pod porostem celé fascinující, maskované mýtiny. Plánoval jsem zcela vážně lézt mezi klíšťaty po kolenou a klikatě a prozkoumat vše. Dětinský plán. Takže jsem ho už měsíce, anebo rok odkládal. A teď… Padl.
Představil jsem si, jak lezu tím porostem a manželé S. mě ze své zahrady zbystří.
Co trapného by následovalo? Nevím. Ale za mého dětství tam ještě byla čistá, volná, turistům i našincům přístupná, prostě pěkňounká stráň trav. Jen občas z ní rostl i keřík. Pak… Léta plynula a nechali ji zarůst. Neví dnes už nikdo, že byla tááák svobodná. Křovím nezemřela, ale zmizela. Při pohledu z městečka za řekou splynula s pokryvem kopce. Ale existovala v suterénu dál a dál, asi jako pravá láska pod tou nepravou.
Stál jsem doma u garáže. A připadalo mi, že se v horších z variant života jen letmo potkáme s osudovými lidmi. A zdrceni pochopíme, že byli praví, ale... Vztah naplněn pouze v jiné verzi života. Zde ne. Bohužel. Ani já nežiju v pravé a ideální modifikaci prostoru.
Ostatně mi to patří. Protože jsem Lenku nedotáhl vrátky k dřevěnému stolu na naší zahradě a nekul železo, dokud bylo žhavé. Už to asi nenapravím. Stál jsem u garáže. Ach. Trabant.
Poprvé mě to napadlo. Kapku šílené? Ale… Generální zázrak by skutečně mohl realizovat tento můj trabant. Asi jako Foglarova krabička poslední záchrany. Byl pozdní večer, sedmnáctý máj, i nastartoval jsem hyper-vůz. Motor charakteristicky vrněl. Slepá odbočka v Podhradí vedla do kopečka. Už jako děcko mě fascinovala a přísahám, a to je záhada, že jsem na domy na konci už nevzpomněl po celá desetiletí. Mé oči je vždy leda přelétly, jako by tu nestály. Pěšky tam nelze jít, aniž by se člověk nedostal do hledáčku a nepadl do podezření. Co tu pohledáváte? Leda snad vozem. Omylem. Rachtavě tedy odbočuji. Blížím se, a Bože, zabijí mě. Je to tu tak izolované. Jako já. A všiml jsem si, že ty domy stojí výš nad silnicí a jsou vidět z dáli. Musí být výhled i z nich. Na chvíli jsem zastavil a věděl, že se vrátím. Nemá to smysl! Zblblý jsem uvnitř trabantu přehodnocoval priority. Myšlenky kvačily zpátky k vrátkům naší zahrádky. Ach, proč jsem tady selhal? Předtím se přece věc vyvíjela. Jako v červený knihovně. Než jsem bez rozloučení utekl domů. Že by syndrom momentálního mama hotelu?
Každopádně jsi, pitomečku, mohl zazvonit na mámu. Lenka by si ji aspoň připomněla, protože ji matka čtyři roky učila, a máma by si připomněla naopak Lenku.
Jenže jsem nechtěl být permanentně dotěrný a citově toho měl nějak moc naráz. „No, a teď tu sedíš a ten traboš leda smrdí. Vypni motor.“
Uvažoval jsem: Napíši Lence až časem? Ale jak ji nevylekat? Už jsme se v životě prostě minuli. Ale připadalo mi, že v jiném máme i děti. Že jsme se v dětství a mládí těsně míjeli a... Musím se vzpamatovat. Lenka netuší, nakolik mě pohltila. I zavrčel motor. Řadím, popojedu. Černě natřený vůz trčí před JEJICH brankou. Ne mou. A nevystoupil jsem.
Po chvíli se Lenka objevila. Teď jsem vylezl a hrál roli: „To je fáro, co? Můj Rolls. A to mám ještě doma dva. Jezdím i na jejich sjezdy. Lenko, a když předjede chlap ženu nádherným vozem, není snad uchvácena? Lenko, má dětská stráň tam za váma… už neexistuje.“
Neusmála se. Ostatně za ní stál manžel. Právník. „Nejste syn zdejší kronikářky?“
Kývl jsem - a Lenka řekla: „Tak víš co? Pojď dál, když už tu jsi.“ Otočila se k manželovi. „Spolužák.“ Což lhala.
„Ahá. Společný vzpomínky.“
Zasmála se. „Jo. A má u nás korunu na účtu.“ A já chodil kol toho trabantu, který za nic nemohl, a říkal: „Kdybyste někdy potřebovali něco odvézt...“ A choval jsem se záměrně jako Rockefeller u Rollsu, ale v mých očích tu Rolls či Royce rozhodně nestály.
„Pojď dál,“ opakovala Lenka a polkla suchý suchar.
A vedli mě zahradou ke garáži. Asi mě tam zabijí? Rozporcují jako králíka? Tu otevřel zelené dveře a Lenka mě tlačila za ním a já se rozhlédl nitrem garáže. - Stál tu další starší trabant. Možná nás to nespojí, ale byl to i tak malý generál mých splněných snů.