Do Ameriky jsem se poprvé podíval před třiceti lety. Do Ameriky, tím chci říct do Spojených států, tak se to vžilo za dob minulých. Dívali jsme se za daleký obzor a tam někde byla Amerika jako zahrada plná zapovězeného ovoce. Nakonec jsem se tam tedy dostal. Překvapilo mě, že všechno, co jsem si myslel že tam je, tak tam opravdu je. A leccos navíc. To jdu takhle po ulici, vzpomínám na to s odstupem tří desetiletí, a vidím otevřená vrata od garáže a uvnitř skrumáž předmětů. Všechno možné tam bylo, od ušáku po kafemlejnek. Chvilku mi to trvalo, že se nedívám na obvyklý binec, jaký v garážích bývá. Pochopil jsem, že je to nabídka, že u každé té věci je cedulka s číslem a čísla že znamenají cenu a pak už mi dávala smysl krabice, která ležela v popředí a v ní naházené bankovky. Prostě, garážový výprodej.
Vzpomněl jsem si na to onehdy, když jsem si v sousední ulici všiml zahradních křesílek. Stála na chodníku, bílá plastová křesílka. Šel jsem kolem s pejsky, říkal jsem si, aha, někdo se slunil na chodníku, lidi mají zvláštní záliby. Jenže druhý den jsem je tam zase viděl. Přes noc se nikdo nesluní, to dá rozum a teprve pak jsem si všiml cedulky K DISPOSICI.
Naprosto chápu motivaci. Křesílka byla čistá, jako nová, jenomže nebyla nová, stála na chodníku. Taky se mi několikrát stalo, že cosi přestalo sloužit a potřeboval jsem se toho zbavit. Namátkou uvedu – likvidoval jsem svůj pidi fotografický ateliér. Sloužil mi deset let k fotografickým kurzům a když jsem je přestal dělat, co se světly a stojany?
U nás nejsme na garážové bazary zavedení. Zato dobře fungují všelijaké inzertní plochy na internetu. Zadáte inzerátek, přidáte fotku a popis a někdy se zájemce ozve hned, jindy později, stane se že nikdy. Spíš se ale někdo ozve a přijede.
Na inzerát jsem za ta léta toho spoustu koupil i prodal. Věci mají sloužit, dokud to jde. O cirkulární ekonomice mám svoje pochyby a skepticky nadzvedávám obočí, když vidím na své kropicí konvi nápis JSEM RECYKLOVANÁ. Nicméně, jak jsem řekl, dokud to jde, ať věci slouží. Takhle jsem před lety prodával dvě knihovny z IKEA. Přijel chlápek s přívěsným vozíkem. Nabízel jsem mu špagát k upevnění, mám dost špagátu, bez špagátu je život, jak to říct, prostě bez špagátu. On pohrdal špagátem a vysvětlil mi, že jsme vstoupili do věku plastů a budoucnost je ve fixaci pomocí fólie. Naložil, ufixoval a odjel do zvedající se větrné bouře.
Trosky mých knihoven byly vidět ještě několik dnů ve škarpě za sousední obcí Ohrobcem. Křesílka k volnému užití stojí na chodníku dodnes. Popřeji jim vlídnější osud, než jaký potkal mé knihovny.