JEN TAK: Teprve dva dny starý guláš má správnou chuť

Pravý guláš také musí být starý nejméně dva dny. Guláš ráno uvařený a v poledne prodaný je jako sex bez polibků. Nasytí to, ale je to jen taková náhražka skutečného prožitku.

Český guláš, takový ten hustý, by měl být maličko, ale maličičinko připálený. Jen tak přichycený ode dna. A hrnec by měl mít zevnitř po obvodu takový ten usazený rantl ze zatuhlého a mírně přischlého sosu. Ostatně, manželky často vaří guláš blbě, protože nejsou sto pochopit základní zásadu pořádného guláše, že na kilo masa musí být kilo cibule! Jak není dost cibule, nemá to tu správnou hustotu, stékavost a vůbec sklovitost.

Gulášů jsou tisíce a každý je originál. Mně chutnával za totáče takzvaný „plzeňský guláš“, kde se ke guláši přidávaly kolečka nakrájené čerstvé cibule a trochu majolky na kraj talíře.

Pryč jsou doby třeskutých 1. májů a obědů v Konibaru na Harfě, kde stál guláš s knedlíkem + jedna desítka + jedny Lípy celkem 10 korun. Však, když jsem jednou dostal v téhle době coby devatenáctiletý jeliman měsíční výplatu 1200 hrubého – tedy asi tisícovku čistého, sešel se kvůli tomu závodní výbor ROH, zdali nejsem nějak moc dobře placený, víc než někteří zasloužilí pracovníci! Tak, tak.

Ovšem ani v nové době není vše růžové. Nebo vlastně někdy je, ani když nechci. Tuhle jsem se cestou moravskými kraji nechal nalákat na černou ceduli opřenou před řeznictvím, na které bylo napsáno, že mají koňské klobásky.

Zastavil jsem naleštěný služební vůz mezi dodávky a náklaďáky a vydal se do jídelny za pracujícím lidem. Dám si dršťkovou a teplou klobásu. Koňskou. I s kremžskou hořčicí, budou-li mít.

Dršťková byla z drštěk, a tak jsem byl dobře naladěn. Houstičky byly křupavé a posolené. Evidentně nebyly ze supermarketu. Rozhodl jsem se, že si dám té koňské klobásky 15 deka, ať si užiju. Když jsou lahůdkou langusty, škeble a jiné potvory, musí být ušlechtilé zvíře, jakým je kůň, taky vybraná lahůdka.

Zakoupil jsem patnáct deka koniny, kremžskou hořčici měli a k tomu jsem si dal dvě houstičky. Pán, co stál ve frontě přede mnou a bylo jasný, že to není šofér od žádného Jaguáru, spíš to vypadalo na kamion, se stal mým proti...

A teď nevím co?! Když je hráč proti hráči, je to protihráč.

Když je jedlík proti jedlíkovi, je to „protijedlík“? To je nějaká blbost! A neopravujte mne, že to byl spolustolovník, mi spolu neseděli u stolu, my stáli poctivě v bufáči u toho bufetovýho vysokýho, no vlastně taky stolu. Ale ke stání.

Zakousli jsme se oba. Chuť to nemělo špatnou. To ne. Přiměřeně kořeněné, přiměřeně tuhé celkem voňavé. Barva zdravě červená, slupka křupavá. Ale prostě, nebudu to napínat, prostě bylo to dobrý, ale to nebyla konina. Anebo né úplně konina. Tedy čistá konina. Do téhle uzenky nějaký uličník namíchal vepřové. A ještě asi trochu hovězího.

Pán proti mně stojící žvýkal, koukal na mně, já také žvýkal a povídám: „Dobrý to je, ale není to konina.“

Pán přehodil sousto z leva doprava, mlaskl a pravil: „No ňáká konina tam bude, ale je to šizený!“ zvedl uzenku, kousnul si znovu, a podíval se, aby se tak řeklo, na „řez“.

„No, načervenalý to je,“ pravil, „ale není to ta pravá červená barva koniny. To bude přibarvený.“

Kousl jsem si do uzenky, hořčici jsem vynechal, abych nepřekryl tu původní chuť, jak radí fajnšmekři a chvíli poválel sousto v ústech a nechal pracovat chuťové pohárky.

„Hm, hm, moc skutečný koniny v tom není!“ konstatoval jsem.

Václav Vlk st.

Pokud vás vyprávění a recepty zaujaly, mám ještě posledních pár kusů na skladě pro Vás s výjimečnou cenou. Objednat můžete na kaiserova@jonathanlivingston.cz.

Cena 100 Kč + 70 Kč poštovné, pokud zaplatíte dopředu. Na dobírku 100 Kč + 120 Kč poštovné. Bohužel pošta nám podražila.