Babka přišla k doktorovi: „Pane doktore, já mám už nějakou dobu strašný větry. Furt a furt prdím. Třeba za tu dobu, co tu jsem a měřil jste mi tlak, tak jsem se uprdla asi dvacetkrát. A vůbec to není cejtit ani slyšet,“ říká babka. „No, tak tady máte prášky, berte je tejden a přijďte se ukázat,“ praví pan doktor. Za týden je bába nazpátek jak na koni. „Sakra, pane doktore, co jste mi to dal za prášky? Ty prdy teď strašně smrděj?!?“ doráží na lékaře. A on povídá: „No, tak ten nos už bysme měli spravený. A teď bysme se měli zaměřit na uši...“
Škoda 1000 MB spokojeně zabrumlala, vzadu se babička, děda i dvě dětičky slisovali k sobě, žena jako vždycky ještě naposledy kontrolovala, zda jsme něco nezapomněli, abychom pak dole pod kopcem zjistili, že něco určitě ano, zařadil jsem za jedna a vyrazili jsme k domovu. Neděle odpoledne je smutný čas. Víkend na konci a pracovní týden před námi.
Vyklopil jsem přední větrací okénko, které nahrazovalo v těch dobách v autech klimatizaci a vyrazili jsme k domovu. V první zatáčce, „vracečce“, která se projíždí krokem, jsem cosi nasál do nosu. Jakýsi zápach, něco jako by cosi kdesi hnilo, děsný smrad.
SYREČKY! Moje žena, láska milovaná, ta bestie jedna, určitě někde v kufru schovala syrečky. Včera je měla k obědu a večer při přátelské sešlosti si s Pavlem, sousedem z vedlejší chalupy, notovali, jaký je to pošušňáníčko. Prd je to pošušňáníčko! Smradlavej hnus to je! Jak to může někdo jíst, takový zvěrstvo?! To aspoň byl můj názor.
Dupnul jsem na brzdy tak, až tchyně vzadu přestala mluvit. Což se jinak stávalo skutečně zřídka. Protože babička trpěla dojmem, že když už je člověk v tak luxusním dopravním prostředku jako je automobil, musí se o řidiče a posádku starat. Nejen materiálně. Ale i duševně. Housky s máslem a kolečkama salámu měla vždy předem připravené na cestu tam i zpět. Informace také. O to, abych při řízení neusnul, se pečlivě starala vyprávěním všech svých týdenních příhod s kamarádkami, co je sestěhovali z domků na kraji Prahy do krčského paneláku. A tak nám vždy při cestě barvitě líčila, co všechno tyhle šedesátileté a starší divošky za týden prožily.
Většinou to byly příhody o tom, kdy se která s kterou pohádala, která s kterou nemluví, případně zda je nějaká mladší obyvatelka paneláku „v tom“ a pravděpodobně s kým a tak. Běžné holčičí, tedy v tomto případě už babské starosti. Babička mluvila, nevyžadovala ani přílišných odpovědí od ostatních, a když vyprávěla nějakou obzvláště dramatickou příhodu, když líčila, co řekla „tamta“ a co jí na to „ona“ odpověděla, a nikdo z nás nereagoval, vkládala do líčení příhod stále více a více dramatického výrazu. Dokázala se dokonce někdy v záchvatu líčení napínavé příhody, kdy nám líčila postoje té anebo oné, hádat i sama se sebou. Stanislavského metoda působení na diváka a posluchače jako vyšitá.
Děti a děda, kteří už, jak bylo jejich zvykem, po ujetí prvních metrů usínali, sebou trhli, jak jsem otevřel dveře a vyrazil k předku auta. Škoda MB 1000, jak pamětníci vědí, měla kufr vepředu. Neurvale jsem otevřel víko nedbaje toho, zda tím, jak silně zmáčknu kapotu proti bezpečnostnímu péru, nenechám na ní, tedy na té kapotě, otištěné prsty. To se na kapotách vyráběných znárodněným průmyslem z takzvané „nočníkové oceli“ občas stávalo.
Vášně se mnou lomcovaly jak s Jagem anebo Maryšou. Bylo nutno vykonat ČIN! Najít ty syrečky a vyhodit je, než to se mnou majzne. Venku je třicet nad nulou a v kufru jsou syrečky. Žena neříkala celou dobu nic, z čehož bylo patrné (jak zná každý vytrénovaný manžel), že dobře věděla, o co jde. A tušila, že to asi trochu přehnala.
Konečně! Prohrabal jsem už skoro celý kufr, když tu v rohu, nenápadně v tašce zabalené, nalezl jsem cosi. Cosi byla sklenice zavařovačka, i s gumičkou a sponkou nahoře, zabalená do igelitu, opět převázaného gumičkou a uvnitř té sklenice byl „corpus delicti“. Nedojedený balíček olomouckých syrečků.
Prosím vás, nenuťte mne říkat „olomoucké tvarůžky“. To je, jako když se říká hajzlbábě „podlahová kosmetička hygienických zařízení“. Tvarůžek je tvarůžek a syreček je syreček. Tvarůžek voní a je bílý a elegantní. Syreček je nažloutlý a většinou olezlý, někdy se dokonce mírně roztejká a rozblemcává a vždycky příšerně smrdí!!! Kdo tvrdí že né, tak má nos jako ta bába v tom vtipu na začátku.
Nevěřícně jsem zíral na složitě zabalený balíček obsahující inkriminovaný kus potraviny a jen mi blesklo hlavou, jak je možný, že i když je takhle zadeklovaný a utěsněný, že to tak děsně smrdí! Podrobněji jsem to však nemínil zkoumat. Rozmáchl jsem se jako antický Diskobolos ve vzorném sportovním postoji a mrštil balíčkem, co se skládal z igelitu, zavařovačky, gumičky, klipsy a rozjedeného balíčku syrečků, daleko do louky. Kašlu na ochranu přírody! I kdyby sebou měla srnka, až si k tomu večer čuchne, seknout, já to s sebou nepovezu.
Do Prahy bylo v autě ticho.
Václav Vlk st.
Pokud vás vyprávění a recepty zaujaly, mám ještě posledních pár kusů na skladě pro Vás s výjimečnou cenou. Objednat můžete na kaiserova@jonathanlivingston.cz