Když myslíte na všechny ty dobré kousky, které se z prasete dají sníst, nožičky by se asi těžko umístily v první desítce... Dobrý chléb obložený vepřovými nožičkami je... jídlo chudých, protože zbytek prasete snědli bohatí.
Motto tedy zní: Vždycky se snažte vymámit pozvání na večeři od bohatých. (Terry Prachett: Kuchařka stařenky Oggové)
Žranice zvláště za cizí peníze jsou u lidstva oblíbené již od nepaměti. Dějiny nám popisují doslova orgie obžerství jak u starých Egypťanů, tak i u Římanů. Bakchanálie u starých Řeků, tedy spojení žranic s nemravnostmi a pitím vína, byly u nich pověstné. A mastné huby Nibelungů jsou holým faktem. Čurila Plenkovič a jiní bohatýři se futrovali, až se širé ruské stepi zelenaly. Mezi námi, já si myslím, že k dobrému trávení na takovýhle mejdanech jistě přispívá i to, že je většinou platí někdo jiný. Třeba mecenáš, král (za něj to platí poddaní) nebo stát – tam je to s placením dtto a podobně.
Obecně je v lidském povědomí zapsáno, že člověk se nejlépe nacpe někde na nějaké „panské“ žranici.
Měl jsem kliku, že krátce po válce jako malé pachole jsem se takové žranice zúčastnil. I když to mělo malou chybičku. Byl jsem velice malý chlapec, když jsem byl přivláčen matinkou na vládní recepci. Malé děti bývají roztomilé, takže si mne jistý již dávno zapomenutý ministr posadil na klín a cpali jsme se spolu. Když nóbl žranice končila a číšníci začali sklízet ze stolů, prohlásil jsem prý, dle tvrzení svědků, větu, kterou může říci v takové situaci jen malé dítě: „Já mám ještě hlad!“
Nóbl pinglové ztuhli, oči hodovníků se zaleskly a pan ministr pravil: „Malý děti a starý blázni mají pravdu. Já bych taky ještě jed.“
Ceremoniáři zrychlili pohyb a najednou se zase začaly objevovat na stolech lahůdky, které v té poválečné době měly pro obsluhující personál cenu zlata. Někdy doslova.
Přítomní pak prohlašovali, že tak, jak se na mě, tedy nevinné a pravdomluvné dítě, dívala obsluha, že si do té doby mysleli, že se tak koukal na děti jen jistý Herodes.
Dlouhá léta jsem se pak k nějaké nóbl oficiální žranici nedostal. Tedy hodně dlouhá léta. Tak jako většina z nás. Dva povinné chlebíčky a párek o přestávce a v poledne řízek na výroční konferenci ROH nemohl za chuťové orgie považovat ani člověk s hodně malou fantazií. Ne že by ty chlebíčky nepřišly vhod, bez nich a párků a řízku s bramborovým salátem by se ty hodiny keců nedaly ani snad vydržet, ale lukulské hody to nepřipomínalo. Ani náhodou.
Zasvěcenci vědí, že i když se člověk nedostane na skutečně hodně fajnovou žranici někam s nejvyššíma potentátama, není vše ztraceno.
V posledním, tedy pardon, v minulém století byly vymyšleny k organizování žranic, veselic a trachtací všelijaké různosti. Ty se jmenují: odborná studijní konference, vědecký kongres, pracovní zasedání, seminář (když už ne celosvětový, tak aspoň celoevropský) o významu něčeho s hodně vznešeným jménem a tak dále a tak dále.
Oblíbené jsou též takzvané pracovní obědy. Někdy ovšem též večeře. Občas i snídaně. Západní kapitalisté toho hojně využívají, už proto, že si náklady mohou odečíst z daní. Český erár nepřeje těmto buržoasním choutkám, takže to čeští podnikatelé musí prostě nějak udělat. Jak, to ví každý číšník od IV. cenové skupiny výše. V Evropě zvané Západní je firma považována za buranskou, nepořádá-li tyto hrátky.
Takže jsme jednoho dne seděli v nóbl restauraci, kam nás z mateřského sídla jisté buržoasní západní firmy dovezl služební mercedes se šoférem. Šofér měl tmavý oblek, placatou čepici a rukavice. Restaurace, kam nás dovezl, vypadala jako zámeček. Tyčila se na skále nad městem a měla krásný výhled. Z okna jsme shlíželi na střechy starého města jménem Steyer. Městem teče řeka Steyer. A je to celé, domnívám se, v okrese Steyer... No, znáte to. Rakousko je prostě Rakousko. Už Hašek psal povídku o tom, jak Solnohrad je hlavní město Solnohrad.
Ofrakovaní číšníci se lomili v pase. Servírky na sobě měly černé šatičky s kraťoučkými sukénkami, na hlavě bílé naškrobené krajkové čepečky a na plochých bříškách malinké sněhové zástěrky a chodily na vysokých podpatcích a byly celé takové načinčané a napudrované a tvářily se vstřícně a služebně, takže by mohly od hodiny hrát v nějakém nóbl pornografickém filmu jakoby z doby Rakousko-Uherska.
„Dejte si, co chcete, Herr Flk,“ pravil tónem, jakým se mluvilo v sedmnáctém století s chudinou, „mladý pán“, nejmladší to výhonek podnikatelské rodiny. Čímž mne hned nasr... rozčílil. Tvářil se přitom jako přepracovaný a mírně zdegenerovaný austrijácký šlechtic, zatímco já jsem pozitivně věděl, že jeho děda se ještě osobně matlal v kamnářské hlíně. Po jeho pravici sedící prokurista firmy neříkal nic, jen se tvářil. Když „co chci“, tak „co chci“! Nemáš si, „Junge Herr“, začínat. Dal jsem si „Hühnernudelsuppe“ a třistagramový biftek z argentinského býka.
„Medium, bitte,“ pravil jsem k hraběti, který zřejmě jen nedopatřením dělal u našeho stolu číšníka. A pak jsem si k tomu objednal po rakousku „Palatschinken mit Eis und Schlagsahne“ a k pití Plzeň. Českou, a ne nějakou napodobeninu.
Nakonec jsem si dal kávu. Se smetanou! A vypiju ji, i kdybych měl puknout! Já ti dám „Dejte si, co chcete. Pacholku!“
„Mladý pán“ si dal špargl, tedy chřest, ovšem, jak výslovně zdůraznil, nikoliv maštěný máslem, ale rostlinným tukem. Nevím, jestli se mi to nezdálo, ale vypadalo to, že se trochu ošklíbl i ten nóbl vrchní. K tomu si dal čerstvě vylisovanou mrkvovou šťávu s vlákninou – to znamenalo, že mu v kuchyni rozmixovali mrkve a přilili do toho vodu. Vypadalo to strašně. Prokurista si dal dietní kuřecí prsíčka s jedním brambůrkem vařeným v páře. Zapíjel to evianskou minerálkou.
Při obědě je vhodné, jak pravil už Guth-Jarkovský, nezávazně a lehce konversovat. Já jsem vyslechl dlouhou přednášku o nutnosti dodržování zdravé výživy, o vlákninách a klíčících semenech. Hostitel se rozplýval nad požitky vznikajícími v chuťových pohárcích při pojídání sójového masa, skoro vzdychal rozkoší při vzpomínce na chuť přírodně upravených výhonků bambusu a propagoval pojídání sušených mořských řas. A vůbec se mi zřejmě snažil znechutit ten vynikající biftek se zeleninkou dušenou na másle.
Přednáška to byla dlouhá, přerušená ke konci oběda jistým nezaměnitelným zvukem. Takovým, který občas vydají osoby, které zblblé takzvanými „modernímu trendy ve výživě“ do sebe cpou nezřízeně čerstvou zeleninu a holt nejsou přežvýkavci. Takže někudy ty vniklé plyny musí ven. Čelem to většinou nejde.
Vrchní, co vypadal jako zchudlý hrabě, se nejprve opodál hluboce nadechl, pak proplul kolem našeho stolu, který stál v kruhovém výklenku s výhledem nad město a se slovy „Dnes je venku krásně slunečno!“ otevřel okno dokořán. Takže jsme se mohli nadechnout i my ostatní. Podle rychlosti reakce vrchního zde „mladý pán“ býval zřejmě častějším hostem.
Když jsme se pak před odjezdem loučili, naprosto a úplně nenápadně mi hostitel připomněl, že jen díky tomu, že jeho otec má tak vysoké mínění o mých odborných vědomostech, mne ubytovali v hotelu s cedulí „Lion Club“. Měl jsem chuť se zeptat, jestli si myslí, že doma spím na seně a jestli jejich méně odborné hosty ubytovávají v noclehárně pro chudé. Zachoval jsem však dekorum a pravil jsem, že velice děkuji a že jistě i on ocení naši pohostinnost, když se již brzo uvidíme u nás, kam přijedou najednání. A tak se také stalo.
Pokračování
Václav Vlk st.
Pokud vás vyprávění a recepty zaujaly, mám ještě posledních pár kusů na skladě pro Vás s výjimečnou cenou. Objednat můžete na kaiserova@jonathanlivingston.cz
Cena 100 Kč +70 Kč poštovné, pokud zaplatíte dopředu. Na dobírku 100 Kč+120 Kč poštovné. Bohužel pošta nám podražila.