Měli jsme kliku. Zbylo na nás. Kus chleba. Tedy dva kusy chleba. No, popravdě řečeno tři kusy chleba. Když se mi panský slouha podíval do tváře a pod hrubými rysy vycítil bývalého člena buržoasní rodiny, to znamená přímo třídního nepřítele šlechty a později skoro dá se téměř říci „proletáře“, přimhouřil oko. Měli jsme tudíž na dva lidi ty krajíce tři!
Jak říkám, prasete bylo dost, ale chleba nebyl. A jak známo, na chleba se těžce vydělává. Aspoň to říkali naši předkové. A co na ten voňavý a měkounký, pravý český chleba, ten, co jsme měli v rukou.
Konec konců ukázalo se, jak se mi mládí mezi srdečnými ale drsnými obyvateli pražského předměstí konečně vyplatilo. Někteří zhýčkaní neprůbojní chudáci milionáři se nakonec museli spokojit s obyčejnými rohlíky, narychlo dovezenými ze sámošky. Skoro jsem je litoval. Ale život, život je prostě boj, to se nedá nic dělat. Jen silnější zvítězí a nacpe se měkkým chlebem. Bez ohledu na následky.
V podvečer, když slavnost pokračovala, jsme se toulali hradem a zašli jsme do dvorní stavby. Do ní, jak jsme si všimli, se nenápadně trousili dámy a pánové a vycházeli ven ještě nenápadněji se skleničkami sektu v rukou. Nahlíželi jsme opatrně dovnitř, člověk holt neví, jak se přesně v takhle nóbl společnosti pohybovat. Aby náhodou nestrčil do knížete anebo nešlápnul na nohu ministrovi, když se nás ujala jedna slavná tvář. Myslím, že dotyčný viděl, že jsme tak trošičku opuštění, a tak se nás ujal. A uvedl do společnosti. Přísně vybrané.
Vevnitř se totiž podávalo pravé šampaňské. A navíc! Kdo chtěl, tak mu nejdřív na dno skleničky dali kopeček pravé italské smetanové pistáciové zmrzliny. Fakt! A zalili to šampaňským a pak se to pilo a bylo to úžasné.
Při pití tak božského nápoje se poznají jak znalci, tak labužníci. Někdo nechá zmrzlinu jen nepatrně rozpustit, pak vypije šampaňské, a nakonec zbytek vymlsá ze dna lžičkou. Né plastikovou, zvíře (vidim tě, jak to zkoušíš)!!!
Jiní nechají, až se šampaňské smísí ze zmrzkou do hmoty ledové kaše a pak ji pomalu anebo rychle nalijí do hrdla. Ti, co šli opakovaně a šoupli to do sebe víckrát rychle za sebou, brzo měli problém najít pult, kde se ta lahoda podávala.
Všiml jsem si i jednoho labužníka, který se po vypití připravené ledové směsi nenápadně otočil, pak nenápadně trošičku, jako by sklonil hlavu na stranu, tu skleničku vyblíznul. Tedy myslím skoro určitě. Protože jinak by ji nemohl postavit na odkládací stolek tak čistou. Ta se leskla jako talíře, když jsme my kluci ve školní jídelně vyblízávali z talíře i poslední zbytek rajské.
Od té doby jsem to párkrát zkoušel. Tedy tu zmrzku se šampáněm. Je to dobrý, ale nikdy už to nebylo tak éňo-ňéňo jako tenkrát na starém hradě. Čert ví, co to bylo za zmrzlinu a šampaňské.
I v Chorvatsku, kde mají skutečně lahodnou pistáciovou zmrzlinu, a ne ty děsy, co se často prodávají u nás, jsem se k původnímu ideálu jen přiblížil. Ovšem možná to šumivé víno nebylo ono. Prostě to nebyla ta kvalita. Zkoušel jsem „brut“, zkoušel jsem „polobrut“ prověřoval „suché“, ale nikdy to nebylo ono. A abych si kvůlivá tomu koupil pravé francouzské – jednu flašku za čtyři tisíce a pak zjišťoval, jak to bude chutnat s pistáciovou smetanovou zmrzlinou, tak to asi skutečně ne.
Nejraději bych si počkal na to, až se zase bude vydávat ta slavná kniha od historika Pekaře. Třeba mne zase pozvou. Ovšem ona se vydává tak jednou za padesát let. A to fakt už asi termínově prošvihnu. Leda by mně předtím někdo pozval někam jinam, kde se bude servírovat tahle vymyšlenost.
A nemusí být místem setkání zrovna středověký hrad Kost. Kde se mezi nejvyššími špičkami společnosti, za přítomnosti mé maličkosti, odehrávalo křtění dalšího vydání základního díla naší historické literatury. A rozdělování prasete. A nelítostná bitva o chléb.
Slavné a zásadní historické dílo Pekařova „Kniha o Kosti“ (míněn hrad Kost) nás poučuje o minulosti. A ukazuje, jak se doba mění. Aniž bychom si to uvědomovali, i naše kuchyně a chutě se mění. Tím, jak se mění svět kolem nás. A kdo by na nás měl mít větší vliv, pomineme-li revoluce, války a zemětřesení než naše rodina. V tomto případě maminka mé ženy, když nechceme říci tchyně. Vyrostlá v bohaté zemědělské nížině u Gorna Orjachovica, přinesla si s sebou i kuchařské zvyky svého mládí. A mně to zachutnalo. Zkuste si pošmáknout taky.
Nejprve, pokud ovšem chceme vychutnat dále uváděný pokrm, naplánujeme si, co budeme dělat příštích 24 až 48 hodin. To podle schopnosti vlastního zažívacího traktu. Budeme totiž připravovat bílé fazole. Pokud tyto pokrmy jedli bulharští zemědělci, kteří trávili většinu času celkem osamoceni na pláních táhnoucích se na sever až k Dunaji, nebyl žádný problém.
Ovšem taková sekretářka nebo učitelka, pokud by neprozřetelně pojedla tento pokrm a pak se dostavila k panu řediteli, aby jí nadiktoval dopis, anebo se ocitla ve třídě, kde žáci vypracovávají písemku, to aby se raději ani nedostavila.
Dáte-li si fazolový guláš, naplánujte si na druhý den nějaký zdravý pohyb.
Jako moji přátelé. To jsem jednou v naší chalupářské vesnici jel k Milanovi a Květě na kafe. Koukám barák otevřený, nikde nikdo. Jdu na zahradu a vidím, jak Milan na jednom konci seká trávu kosou a Květa na druhém hráběmi pohrabuje.
Jdu k nim a Květa už z dálky volá: „Deš na kafe?“
„Jo, jo,“ volám.
„Dneska né! Necháme to na zítra!“ volá opět Květa z dálky.
Co se to dneska děje, vrtá mi hlavou. Nějaká rodinná rozepře nebo co?
„Tak já se stavím zítra“ odpovím a chci odejít.
„Zejtra se stav určitě,“ zavolal Milan, s vážnou tváří a pak máchl kosou. Obličej se mu uvolnil a rozradostnil. Za zády mi šuměl potok, slunce svítilo a jak tak koukám, jak oba sedlačí jak za stara, vypadal jsem asi poněkud zaraženě.
„Vašku,“ ozvala se po krátké pauzičce Květa. „My měli včera fazole, víš?!!“ Lehce s zapýřila a silně zabrala hráběmi. Všichni byli rádi, že po jaru má potok hodně vody, a tak docela silně hučí.
Takže pokud máte kde se vyvětrat, jdeme na to:
Polévka a guláš ze zralých fazolí
Ingredience:
400 g bílých fazolí (v praxi mezi nimi bývají i fazole tečkované)
500–1000 g vepřového kolena nebo vepřové plece
1–2 cibule,
10 ml oleje
1–2 rajčata,
2 kusy papriky (čerstvé)
1 mrkev,
kousek celeru
kousek petržele,
lžíci mleté papriky (sladké)
trocha octa – může být vinný i lihový
Fazole omyjeme a namočíme na 8 hodin do studené vody. Až trochu nabobtnají, přendáme je do jiné studené vody. Přikryjeme pokličkou a vaříme na mírném ohni. Když se začne voda vařit, vložíme vepřové koleno. Pokud někdo nesnáší teplé ovarové koleno, nahradíme je pleckem. Vařené koleno má ovšem výhodu v tom, že pokud je sníme, nemusíme si v lékárně kupovat drahé preparáty s kolagenem, abychom si tak ochránili naše klouby.
Když jsou fazole poloměkké, přidáme na kousky nakrájenou mrkev. Můžeme přidat i kousky rajčete. Vaříme a pokud jsou bílé fazole dlouho tvrdé, přidáme trochu jedlé sody.
Když je maso vařené, vyndáme je, rozkrájíme a vložíme zpět do polévky. Přidáme druhé rajče a na kousky nakrájenou papriku.
A máme první chod: polévku.
Sebereme jako polévku seshora tu řidší část s trochou fazolí. Na talíři si do polévky přidáme podle chuti ocet, který chuť polévky krásně zvýrazní. Muži si většinou dají tak půl polévkové lžíce octa. K polévce jíme chleba. Jako na Balkáně.
Pokračujeme v přípravě na guláš.
Přidáme nakrájenou papriku a oloupané rajče. Vedle usmažíme na oleji cibulku, přidáme mletou červenou papriku a sůl. Zavaříme do guláše.
Pokud jsme odebrali polévku, je guláš hustý tak, jak má guláš být. Opět k němu jíme chléb. Nejlépe bílý. Pro zvýraznění chuti můžeme do guláše na talíři přidat trochu octa.
Netroufneme-li si hned na začátku na takto silné jídlo a máme-li chuť na fazole, můžeme si dopřát fazole jako přílohu opět podle balkánského vzoru.
Miskový salátek se zelených fazolí – podle mojí ženy
Ingredience:
250 g zelených fazolových lusků
2 stroužky česneku
ocet
olej – olivový nebo slunečnicový
Čerstvé zelené fazolové lusky uvaříme ve vodě, případně použijeme fazolové lusky z konzervy, necháme okapat.
Vložíme je okapané do misky a přidáme jemně nastrouhaný česnek. Pokapeme olejem a octem a přidáme trochu vody. Necháme odležet. Podáváme jako vynikající doplněk ke grilovanému nebo pečenému vepřovému a jehněčímu masu.
Václav Vlk st
Pokud vás vyprávění a recepty zaujaly, mám ještě posledních pár kusů knihy na skladě pro Vás s výjimečnou cenou. Objednat můžete na kaiserova@jonathanlivingston.cz
Cena 100 Kč +70 Kč poštovné, pokud zaplatíte dopředu. Na dobírku 100 Kč+120 Kč poštovné. Bohužel pošta nám podražila.