JEN TAK: Jé, brhlík! (2)

Pozorování ptactva v zimě na chalupě je úžasný zážitek. Venku se třpytí sníh, ve sporáku praská oheň a kachle, jak známo, vydávají měkké teplo. Někteří odborníci tvrdí, že teplo léčivé. Když je zima tužší, vyhlížíme okny sojky. Objeví se jich vždycky několik najednou, křičí a hašteří se, zalezlé ve větvích bezu. Anebo posedávají na zemi pod velkým keřem a pak najednou vyrazí jak bombarďák proti malé sýkorce, houpající se na krmení – a klap!, snaží se urvat celý kus loje. Další sojka se celá narve do krmítka, kus jí kouká vzadu, kus po straně a krmení lítá všude, barevné peří se leskne a září proti bílému sněhu. Sojky vypadají jako barevní papoušci, kteří se omylem dostali sem, do naší černobílé zimy.

Krmíme je, všechny ty různé druhy, co se slétají v zimě kolem chalupy. A těšíme se, že se nám odmění tím, že jich bude celý další rok kolem nás co nejvíc. V zimě se o ptáčky staráme. Myslíte si, že nám to na jaře vrátí? Inu, jak se to vezme!

Protože jestli se na jaře zase někde v blízkosti chalupy usadí dneska už asi syn syna toho původního kosa a zase začne ráno ječet metr a půl od mého okna, tak se neznám. Vyrobím si prak a ten se bude divit!!

Vlastně nebude. Povím vám proč. V rodinném domku, kde jsem vyrůstal, byly vždycky nějaké kočky, v kleci kanáři anebo „chůvičky“, akvárium nikdy nechybělo a bez psa by to taky nikdy nebylo ono. A velice často byli, jak se dneska moderně říká, v nějaké „interakci“.

Z uvedených druhů jsou nejtišší rybičky. V noci vás neruší, nemňoukají, neštěkají jak blázni, když zazvoní listonoška, a nezačnou vám zpívat, hned jak vyjde první sluneční paprsek.

Se zvířaty se člověk musí naučit žít. A není to vždycky jednoduché. Kocour Gri-gri, který se k nám domů dostal díky maminčině přítelkyni z Íránu, byl prý „perský manul“. Což je divoká kočka žijící v horách Kurdistánu. Divoký individualista. Místo mňoukání syčel a vydával podobné zvuky jako had a v horní čelisti měl dva dlouhé trčící tesáky jako tygr šavlozubý. Tedy ne tak velké, to dá rozum, ale dostatečně nebezpečné. Sám byl tak velký, že když si stoupl na zadní, mohl si hlavu položit na desku kuchyňského stolu. Ty horní kňasáky měl schované v tlamě, takže nebyly vidět.

V tlapkách měl jedovatě ostré drápy, které dokázal bleskurychle vysunout jako nože. Při zaseknutí se zavřely jako past. Pobyt u nás zahájil tím, že zmizel pod příborníkem a odtamtud několik dní jen nenávistně syčel. Když asi po měsíci vylezl, začal nám předvádět ukázky své dovednosti. Nejdřív vychytal z akvária rybičky. Záhadu, kam se rybičky z ničeho nic ztrácejí, jsme objasnili, až když jsme ho jednou přistihli, sami schováni za skleněnými dveřmi. Gri-gri si sedl na krycí sklo akvárka, jaká tehdy bývala, a mezerami po jeho stranách ponořil do vody tlapku. Hloupé ryby se za chvíli přišly podívat, co se děje, a vtom z Gri-griho tlapky vyjely drápy, nabodly rybičku a šup s ní do tlamy.

Ovšem Gri-griho likvidace živého obsahu akvária byla jen úvodem k dalším jeho vylomeninám. Ať mi nikdo neříká, že zvířata jsou hloupá a mají jen instinkty. Každé jaro zahajoval Gri-gri „jarní hry“ tak, že si lehl za svítání na zahrádku pod hrušku, na které hnízdil kos. Měl tam hnízdo. Ten kos. Tedy kosice. Gri-gri se uvelebil mezi keříky růží a intenzivně předstíral, že neslyší hysterický jekot kosice na větvi nad ním. Zato já ho slyšel až moc dobře.

Moje hulákání z okna ložnice v prvním patře, ať koukají oba vypadnout, nemělo na Gri-griho žádný účinek. Kosice vždycky kousek poodletěla, ale za pár minut byla zpátky a řvala zas. Víte, co to je, takovýhle koncert každý den za svítání?

Na parapetu jsem si nachystal oblázky a menší kamínky, a jak začala kosice ječet, zahájil jsem akci i já. Pro forma jsem nejprve na Gri-griho zařval, ať vypadne, a když nereagoval, mrštil jsem po něm kamínkem. Asi tak napotřetí jsem se trefil. Gri-gri se otráveně odsunul za roh, přesně tam, kde jsem na něj neviděl, ale kde na něj viděla kosice. Ta přelétla na jinou větev a „koncert“ pokračoval. Nezbylo než házet kamínky po kosici. Kosice poodlétla o kousek dál a ztichla. Ovšem právě jen na tak dlouho, než jsem se vrátil do postele a zavřel oči. V ten okamžik kosice začala znovu.

Když jsem po ní házel kamínky dost dlouho, poodlétla naproti přes ulici na telefonní dráty anebo břízu a ječela možná ještě hlasitěji. To aby ji kocour určitě dobře slyšel. Gri-gri byl asi tak po hodině a půl se svým výkonem spokojený a odešel. To už ovšem pro mě nastal čas jít do práce.

Zamknout Gri-griho doma bylo vyloučené. Věznění nesnášel. Byl schopen vyrazit i okno, když chtěl ven. A kosice, sotva ho ráno spatřila, ječela jak pominutá. Po nějaké době, hned jak zahlédla můj stín za záclonou, protože jsem ty kameny rafinovaně házel z úkrytu za ní, přeletěla dál přes silnici, sedla si na telefonní dráty a přidala na hlase.

Sestřelit! Sestřelit tu mrchu, nebo se zblázním, znělo mi v hlavě. Ten kocour mizerná to dělá schválně, protože kdyby chtěl, tak ty mladý z hnízda vybere co by dup. Ale to ne, mláďata ho nezajímají, žrádla má dost. Jeho baví, jak kosice ječí. Copak by si ta kosí nána pitomá nemohla udělat jeden rok hnízdo někde jinde?! Asi nemohla.

Pochopil jsem, že ze zoufalství dělají lidé zoufalé věci. Půjčil jsem si na kosici vzduchovku. Takovou tu dětskou, malou, s malou průrazností, abych náhodou naproti neprostřelil okno. A číhal jsem. Gri-gri přišel, zalehl a kosice spustila. Jak jsem se pohnul za záclonou, přelétla na dráty na druhé straně a ječela ještě víc. V úkrytu za záclonou jsem namířil na dmoucí se kosí hruď vzduchovkou. V mých očích byla smrt.

Střelec jsem byl v mládí dobrý. Hledí a muška se ani nehnuly. Vydechl jsem, abych si mířidly náhodou nehnul, a PRÁSK! Tedy spíš „puf“, víc to nevydalo. Letící brok narazil zepředu do kosí hrudi. Kosice zmlkla a pomalu se překlopila dozadu, s nohama stále zaklesnutýma za drát. Chvíli tak zpitoměle visela hlavou dolů, ale pak se pustila, ve vzduchu udělala přímo loping, usedla na břízu naproti a potom...

Vážení, věřte mi, že ještě nikdo předtím ani nikdo potom mně tak strašně nevynadal! Gri-gri na mě nahoru vrhl opovržlivý pohled, jako by si chtěl odplivnout před tak odporným a zákeřným vrahem, a šel si lehnout pod lavičku. Kosice ten rok sice na hrušni mladé vychovala, ale příští rok už se nevrátila. Ráno jsem mohl déle spát, ale nějak mi to chybělo.

Dneska nám sedává naproti chalupě na smrku drozd. Tedy já si myslím, že je to drozd. Ale podle jedné knížky by to mohl být taky kos. Tedy kosice. Na jaře každé ráno, když jsem na chalupě, tak od svítání, od půl páté, „vyzpěvuje“. Ale jaké vyzpěvuje. Ječí!!

V duchu kuju plány, co s tím ptákem, jestli ihned nepřestane, udělám. Občas vstanu a osobně mu jdu vynadat. Podívá se na mě, vychrlí nějakou neslušnou odpověď a poodletí. A sotva si vlezu zpátky do postele, sedne si snad ještě blíž k oknu a spustí znovu. Asi si je jistý anebo jistá, že po té zkušenosti s pražskou kosicí mu nic neudělám. Že jen tak hrozím. Že si nakonec dám na ucho polštář a pokusím se ještě chvíli spát.

Prý se téhle časné ranní době říká „kuropění“. Já žádné zpívající „kury“ neznám. Ani nevím, jak vypadají. Zato znám drozdy. Mě na chalupě budí za úsvitu „drozdořvaní“. Nebo že by to byl přece jenom kos? Totiž kosice? Pak by to ovšem bylo „kosořvaní“.

Takže já vlastně nemám žádnou jinou naději, než že na stará kolena budu stále víc hluchej. Ale pak mi, přiznám se, to ranní vyzpěvování bude chybět.

Koupit eknihu Hurá na chalupu můžete v knihkupectví Kosmas