JAK BYLO: Když ne kliku, tak…
Na poslední stanici tramvaje před vozovnou, pěkně pod kopcem, jsme zachmuřeně vystupovali. Vtom z přítmí zazněl vítězoslavný výkřik: „Veksle!“
Chvíli bylo ticho, než to ostatním došlo. U každé tramvaje totiž byla (a u mnohých dodnes je) vepředu dole zvenku zastrčená v pouzdru silná tyč s rukojetí namazaná šmírem. Tou se přehazovaly „veksle“. Tedy výhybky. Když přijela tramvaj k výhybkám, pokud nebyly nastavené tak, jak řidič potřeboval, musel vystoupit, vytáhnout výhybkářskou tyč, nasadit ji do otvoru v koleji a zapáčit, což dělali často tak, že jí prostě pomohli zadkem a bokem. Prostě bez tyče na vekslování to nešlo.
A tramvaj, když vjížděla do vozovny, kam právě mířila, musela mít správně nastavené veksle už před vozovnou. No a když neměl řidič tyč, nemohl „vekslovat“. A tudíž vypadal jako blbec, který si nechal ukradnout tyč. Nehledě na průser ze „ztráty majetku v socialistickém vlastnictví“.
Luboš vyrazil jak střela, hmátl pod předek tramvaje, rozpřáhl se a húúúú, už letěla tyč obloukem do tmy na hřiště Admiry. Což byl – a je – fotbalový klub. Kolem hřiště hustě rostly bezinky a od ulice odděloval pozemek fotbalového hřiště drátěný plot. Takový ten s těmi oky.
Řidič, nadávající z plných plic, vystartoval k plotu kolem Admiry a skokem se snažil… co, to nevím, snad jej přeskočit, snad něco jiného. V každém případě však doskočil tak do dvou třetin drátěného plotu. A to neměl dělat.
Plot kolem hřiště byl v oněch letech dělán jako hodně věcí v „Akci Z“, které se posměšně říkalo „Zadármo“ (vyslov Cadármo), a podle toho to vypadalo. Každý dělal to, co spolehlivě neuměl. Soustružníci sázeli květiny, úředníci natírali lavičky a advokáti betonovali. Výsledky bývaly úžasné!
I v tomto případě byla kvalita práce vynikající. Špatně napnutý plot se nahoře vytrhl z napínacího drátu od sloupků, prostřední napínací drát však vydržel, a tak se horní díl plotu pomalu skláněl do ulice a na něm, zaklesnutý za prstíky nahoře a „traktorem“ na pracovních botách dole, visel řidič jako opičák Muk. Plot se nejprve naklonil do ulice, pak se pomalu opět vrátil nahoru a zase se zpomaleně klopil do ulice. Na této kolébačce se ze všech sil držel řidič a ječel.
„Vole, pomoz mi! Dělej! Spadnu! Vyser se na ně! (Čímž myslel nás, po kterých se sápal průvodčí.) Kurva, dělej,“ sípal a jeho hlas stoupal a klesal, jak se plot nakláněl sem a tam.
„Pane, upadne vám kolega,“ volal Honza v běhu a ukazoval za zády na supícího průvodčího, který nás hnal nahoru do kopce. Průvodčí už jen sípal, protože měl na sobě těžký kabát, boty křusky a na břiše brašnu s drobnýma. A taky mu bylo, dědkovi jednomu, už nejmíň čtyřicet. Kam se hrabal na nás.
Václav Vlk st.
Pokud Vás mé vyprávění zaujalo, právě vyšlo již třetí opravené a doplněné vydání mé knížky „Stálo to za hovno a stejně byla sranda“. Tentokrát v nakladatelství Jonathan Livingston. Zde si ji můžete objednat za zvýhodněnou cenu Odkaz