Neviditelný pes

FEJETON: Internisti vs. chirurgové

Málokdo tuší, že mezi internisty a chirurgy panuje občasná nevraživost. Stejně jako v Básnících, tak i mě se občas někdo z rodiny zeptá, kdy už budu konečně operovat. I po letech nechápou, proč mě, internistu, k něčemu podobnému nepouštějí. Možná, že ti, co mě viděli při domácích opravách, trochu tuší. U nás mnoho lidí neví, jaký je mezi těmito specializacemi rozdíl. Poměrně zřejmé je to ve Velké Británii, kde oslovujete internistu zásadně "doctor", zatímco říci chirurgovi jinak než "mister" by bylo faux pas. Mám dobré přátele mezi lékaři všech oborů, i když se občas trochu špičkujeme. Doktorský humor je hodně cynický. Však posuďte sami.

Chirurgové

Chirurgové jsou ti, co operují. Legenda říká, že když se zavírají dveře od výtahu, tak do nich internista strčí ruku a chirurg hlavu. Živí ho totiž ruce.

Nad ránem jsme přijali známého zpěváka k operaci. Vyšetřoval ho sám pan přednosta. Ranní hlášení pak začal po chirurgicku: "Vážení kolegové, tento prst, jsem měl ještě před chvíli v konečníku našeho národního umělce. Dobře ráno všem!"

Volám primáři P, že bych s ním šel na kafe a jestli nezajdeme do stejného podniku, kam jsme chodili jako studenti. P se ošívá:

"Víš, on je tam teď stritýzovej klub a já tam mám zákaz chodit."

"Jak to?"

"No, cestou z práce jsem potkal pacienta – rybáře, co jsem mu operoval kyčel. Chytal před tím podnikem ryby a pozval mě na svařáka na zahřátí. Pak už si toho moc nepamatuju, ale prý jsem šlehal striptérku rybářským prutem."

Hrál jsem squash s kolegy ze špitálu. Po zápase jsme všichni stáli ve frontě na zaplacení. Mladinká slečna v recepci se pustila trochu nevybíravě do mého squashového partnera: "Hele, vy jste mi nějakej povědomej! Já vás už někde viděla! Chlape, odkud já ten vás ksicht jenom znám!?" Můj kolega chvíli taktně mlčel a pak jí velmi pomalu říká: "Víte, slečno, já jsem váš gynekolog."

"Pane doktore, jaká je naprosto nejrychlejší metoda, jak bych shodila pětadvacet kilo? Nejlépe do konce měsíce."

"Asi se vám nebude líbit."

"Udělám cokoliv."

"No, čistě teoreticky by nejrychlejší bylo uříznout vám pravou nohu..."

Člověk by se taky neměl divit zprávám z internetu. Třeba této: Americkým a afghánským vojákům se na západě Afghánistánu podařilo osvobodit uneseného amerického lékaře Dilipa Josepha. Při operaci bylo zabito několik jeho únosců. Není divu, že ho zase pustili. A pak mají mít chirurgové dobrou reputaci…

Internisti

Internista neoperuje. Umí třikrát rychle za sebou říct cheilognatopalatoschisis a napíše "Máma mele maso" tak, že to nikdo nepřečte. Dovede dlouze uvažovat o tom, jestli dát půlčičku či čtvrtčičku aspirinu. Z vlastního pozorování mohu doplnit Murphyho zákony o Vaudův axiom: chytrost některých lékařů přímo úměrně koreluje s délkou chlupů rostoucích z jejich nosu. Ve vtipnosti si nijak nezadáme s chirurgy.

Telefonuje mi kamarádka: "Ty, doktore, dělají se mi takové černé tečky. Co by to mohlo být?" "Nevím, třeba jsi beruška!"

Geniální metodu na hubnutí měla jedna naše puritánská kolegyně. Věděla, že hubne ve stresu, a rozhodla se cestovat MHD výhradně načerno. Prý díky tomu báječně hubne. Něco mi říká, že mně by nepomohlo ani přepadávat benzínky.

Resuscitovali jsme a posléze i úspěšně kanylovali pacientku s docentem B. na naší staré interně. Z chodby k nám doléhaly zvuky soutěže "Chcete být milionářem". Vladimír Čech se ptá na otázku za 500 000, jak se jmenoval kůň Old Shatterhanda. Soutěžící neví a ozývá se zlověstný tikot... Docent psychicky nevydržel a se skalpelem v ruce, celý od krve vyběhl na chodbu, kde k hrůze ostatních pacientů zařval pouze "Hatatitláááá" a zas běžel zpátky. Intelektuální pnutí, tak charakteristické pro nás internisty, je chirurgům téměř neznámé.

Jednou jsem nastydl. Místo toho, abych se doma potil, tak jsem seděl v nabité posluchárně na semináři a rušil ostatní soustavným kašlem. Kašlal jsem skoro bez přestávky až do chvíle, kdy ke mně doputoval anonymní papírek. Stálo na něm: "Jestli mě miluješ, zakašlej dvakrát!" Téměř nejúčinnější antitusikum.

Taky jsem byl vyslán na respirační seminář do Liege. Naše kardiologické přednášky se jmenují supraventrikulární arytmie, srdeční selhání nebo myokardiální infarkty. V Belgii jsem strávil celé pondělí na "hlenu" a těšil se na úterní "plyny".

Přednášel jsem o astmatu. V akademickém zápalu jsem dostal nápad, že bych mohl nakreslit jeden typ inhalátorů. Výsledek velmi nápadně připomínal pánské přirození. Začal jsem to zoufale obtahovat a stínovat tak, že za chvíli v učebně nebyl nikdo na pochybách, že jde o přirození. Malá rada pro ty z vás mající nutkavou potřebu kreslit inhalátory: krycí čepička na konci inhalátoru, byť vzorně šrafovaná, celou záležitost rozhodně nezlepší.

V létě jsme se grilovali u písáku. Pak někoho napadlo, že si zahrajeme fotbal. Já, primář a lékařský náměstek proti osmi našim sestřičkám. My doktoři jsme stáli každý na jiné části hřiště a přihrávali jsme si. "Pane primáři! Pane náměstku! Hej!" Sestřičky měly jinou taktiku. Všechny běžely v chichotajícím se a chvílemi ultrasonicky pištícím chumlu do místa, kde byl míč. První na místě balónem načutla jinou sestřičku. Ostatní bez míče aspoň synchronizované koply libovolnou kolegyni pod koleno. Po půlhodině hry nedaly sestřičky žádný gól, byly ucaprtané, okopané jak záhonek s bramborami a převládal názor, že fotbal je debilní šovinistická hra, ve které není některým skupinám obyvatelstva shůry přáno. Občas přednáším o vrcholovém managementu a tuto historku používám jako příměr, jak fungují některé firmy.

Internistu můžete potkat ve službě na různých odděleních. Jednou večer za mnou na pohotovost přišel dobře oblečený právník. Prý má schizofrenického bratra, který se před malou chvílí svlékl donaha, vzal si sekyru a běžel do lesa. Údajně někoho zabít. Po mně chtěl, ať všeho okamžitě nechám a vydám se bratra polapit a píchnout mu injekci. Jinak na mě podá žalobu a budu ve vězení až zčernám. Vzhledem k tomu, že jsou z "dobré rodiny", nesmím prý v žádném případě volat policii. Marně jsem se snažil vysvětlit, že běhání po lese s lékařským kufříkem nepatří mezi disciplíny doktorského pětiboje. Jestli jste mě někdo viděli běžet, tak trochu tušíte proč. Nevím, jestli jste zkoušeli píchnout injekci někomu hodně naštvanému se sekyrou. Já to zkusil jednomu nepříčetnému vykladači vagónů s nožem a už bych byl příště míň odvážný. Pak mě napadlo požádat ho, aby mi ukázal, kde pan bratr ráčí běhat. A dost se mi ulevilo. Byl to okres Pardubice! Zato v Pardubicích za malou chvíli asi neměli moc důvodu k radosti.

Docela se mi po tom bláznivém životě v bílých montérkách stýská.

zpět na článek