Slovo inkubace pochází z latinského incubare a doslovně znamená „ležet na“. Je to dost zvláštní, protože dnes se toto slovo používá spíše ve významu medicínském, říkáme například inkubační doba, inkubátor. Máme tímto výrazem většinou na mysli nějaký počínající proces. Když ale půjdeme do historie, budeme se zřejmě divit ještě více, zjistíme totiž, že inkubace vlastně doslova znamenalo spát na podlaze antického chrámu. Teď vás asi napadne, proč by spánek na podlaze antického chrámu měl mít své vlastní, speciální slovo. Důvod je prostý, byla to důležitá součást při léčbě nemocí, která se praktikovala již ve starém Egyptě. Chrámová medicína ve svatyních bohů, kteří byli spjati s léčebnými schopnostmi, vzkvétala ve starověku v celé oblasti antického Středomoří.
Jak to celé fungovalo?
Nemocný se dostavil sám, nebo ve výjimečných případech (když byl tak vážně nemocný, že nemohl cestovat) v zastoupení, do takzvaného chrámového léčebného okrsku. Mohl to být třeba jeden z chrámů zasvěcený bohu Asklépiovi, takzvaný asklepion, nebo například chrám bohyně Hathor (Dendera). Samotný léčebný okrsek si můžeme představit jako takové lázeňské městečko, kde kromě chrámu jsou i zahrady s dalšími budovami - například hostely, knihovna, divadlo, lázně a bazény. Nejprve byli pacienti seznámeni s podmínkami léčby, které zahrnovaly poplatky, obětní dary a povinné očistné rituály. Očekávalo se také, že se pacient seznámí s příběhy již uzdravených lidí a prohlédne si dary, které chrám od úspěšně vyléčených obdržel. Je ale zajímavé, že kněží z těchto darů neměli žádný prospěch, měli pouze fixní podíl z rituálních obětí. Archeologové totiž nalezli pečlivé inventury těchto darů, které dokládaly, že bylo velice dbáno na to, aby nedošlo k jejich odcizení.
Po těchto administrativních záležitostech následoval další důležitý krok a tím byla očista. Ta spočívala především v omývání vodou a jejím užívání (chrámy byly často postaveny u léčivých pramenů). Obvyklé bylo pálení vonných bylin a koření, důležitý byl hlavně půst, nebo specifická dieta. Často v tomto období bylo požadováno zůstat vzhůru a nejít spát. V některých zařízeních mohl být předepsaný také určitý oděv. Ve všech léčebných chrámech platil velmi přísný zákaz sexu. Dokonce i smrt byla zapovězena, viditelně smrtelně nemocní, se již do těchto zařízení nepřijímali.
Další fází léčebného postupu pak byla již výše zmíněná inkubace, spánek v prostorách (na podlaze) chrámu. Ale to není tak úplně přesná formulace. Ano, spánek je pro zdraví člověka hodně důležitý, nicméně asi máte tušení, že nešlo až tak moc o spánek, ale o sny. Původ snů byl totiž pokládán za božský a inkubace sama o sobě byla vlastně komunikace s bohem. Nemocný se snažil dostat ve snu odpověď na otázku, jakým způsobem by se měl léčit. V některých chrámech se tato otázka psala na tabulky, které byly zapečetěny již v očistné fázi a uschovány. Pacienti se tedy odebrali do izolovaných místností chrámu, kam měl přístup už jen vybraný chrámový personál. Tyto prostory byly často podzemní a byly vyzdobeny sochami bohů. Tam nemocní uléhali k spánku na kamenné lavice, matrace, nebo na podlahu a snažili se během spánku oslovit samotného boha. Pokusů o toto spojení mohlo být učiněno několik a opakovaně. Po procitnutí pacient se hned pokoušel sen zapsat, nebo vyprávět chrámovému personálu.
„Jakmile člověk vyjde od Trofónia, převezmou ho kněží znovu do své péče a usadí na tzv. křeslo Paměti. Není daleko od posvátné komory. Tam tedy návštěvník sedí, oni pak se vyptávají, co spatřil, co se dozvěděl.“ (Pausaniás, Cesta po Řecku)
Podle výpovědí se bůh, většinou Asklépios, ve snu zjevoval například jako bílá laskavá postava, často v nadživotní velikosti, nebo jen jako hlas, případně jako zvíře, nebo jiná bytost. Mohl se samozřejmě také objevit i jiný bůh nebo bohyně. V některých případech mohl být uzdravovací proces zahájen už v průběhu snu. Sen nemusel být vždy jen komunikace s nějakou entitou, mohlo se jednat i o symbolické vize. S výkladem snu, stanovením léčby a případně s jeho zapisováním (v některých chrámech to bylo povinné) pomáhal chrámový personál, což byli kněží, lékaři a jejich pomocníci-therapeutés. Pacienti se také radili i mezi sebou. Sny byly často zaznamenávány formou děkovných dopisů a vyryty na stěny chrámu. Snové rady se ohledně léčby nelišily od tehdejších standartních léčebných postupů a sestávaly z doporučení stravy (diety), užívání odvarů z léčivých bylin, koupelí a změny způsobu života. Byla to tedy vesměs racionální doporučení, která bychom s velkou pravděpodobností i dnes přijali jako užitečná. Pro zajímavost a dokreslení doporučuji článek, který vyšel v magazinu Osel: „Uzdravení v Asklépiu podle svědectví pacienta z 2. století n. l.“ https://www.osel.cz/11601-uzdraveni-v-asklepiu-podle-svedectvi-pacienta-z-2-stoleti-n-l.html
Spolu s pohanskými chrámy zmizela s nástupem křesťanství i inkubace, jako součást chrámové medicíny. V novověké literatuře už můžeme najít pouze zmínku o jakémsi „magnetickém spánku“, ve kterém je nemocný schopen dostat ve snu infomace o tom, jak se uzdravit (Karel Weinfurter, Tajemné síly přírody a člověka). Dost možná je však „magnetický spánek“ jen jiným názvem pro dnes používaný termín „lucidní sen“, což je objektivní stav vědomí, kdy si ve snu uvědomíte, že spíte.
Inkubace je vlastně druhem vědomého snění tak, jak jej dnes chápeme a zkoumáme. Nemocný si totiž ve snu uvědomí svůj úkol a osloví snový prostor - boha s otázkou týkající se vyléčení jeho nemoci. I vy můžete něco podobného sami vyzkoušet, jen je potřeba probudit se ve snu a tím vědomě (lucidně) snít. Někteří lidé to umějí sami od sebe, někteří ne. Tato schopnost se dá dlouhodobým specifickým tréningem paměti naučit. Pokud chcete znát moji zkušenost s uzdravovacím snem, můžete ji najít zde https://www.bilakniha.cz/Lucidni-sen-je-tady-nekde-doktor