Studie provedená ve čtyřiceti zemích překvapivě dokazuje, že se sílícím pokušením může narůstat sklon lidí k čestnému chování.
Tašku s doklady a bezmála půl milionem korun v hotovosti zapomněl cizinec v nákupním vozíku před obchodním centrem v Brně – Králově Poli. Když ztrátu zjistil a vrátil se do supermarketu, taška byla pryč. Muž se s už penězi rozloučil, když v tom se mu ozval na mobilní telefon nálezce tašky. Peníze i doklady se tak šťastně vrátily majiteli. Čas od času se podobné případy stávají. Jenže kolik lidí si nalezené peníze nebo cennosti ponechá? Jak silné musí být pokušení, aby nahlodalo člověku charakter? Jsou všechny národy stejně poctivé, anebo mezi nimi existují významné rozdíly?
Pokud by se člověk řídil jen osobním prospěchem, byl by svět plný zlodějů a podvodníků. V lidské povaze však patří nezastupitelné místo i empatii a soucitu. Nešvary a ctnosti se v nás perou. Proto není svět plný svatých obětavců, ale ani bezohledných šejdířů. Názorně to ukázaly výsledky celkem jednoduchého pokusu švýcarských vědců. Ti nechali dobrovolníky házet kostkou tak, aby výsledek viděl pouze autor hodu. Po nahlášení čísel od jedničky do pětky dostal účastník pokusu za každý bod jeden švýcarský frank. Za hozenou šestku se žádné peníze nevyplácely.
Kdyby dobrovolníci oznamovali výsledky hodů po pravdě, vyskytovalo by se každé z šesti čísel zhruba stejně často. Dobrovolníci ale hlásili, že jim jednička a šestka padaly jen v jednom z šestnácti hodů. Naopak pětka, za kterou brali nejvyšší odměnu, jim měla padat při každém třetím hodu. Většinu lidí tedy vidina zisku svádí k podvádění, ale dokážou tomu vzdorovat. V uvedeném pokusu podváděla naplno jen pětina dobrovolníků a necelých 40 procent hrálo zcela férově.
Nakolik odráží výsledek jednoduchého pokusu chování lidí v reálných životních situacích? To není úplně jasné. Ukázalo se například, že lidé, kteří mají silnější sklon k podvádění při hodech kostkou, jezdí častěji „na černo“ veřejnou dopravou nebo jsou ochotni si ponechat platbu, která jim přišla na účet nedopatřením. To jsou však jen „nepřímé důkazy“.
Vědci se proto snaží testovat lidskou poctivost za podmínek co nejbližších běžnému životu. K velmi zajímavým závěrům došel nedávno americko-švýcarský tým vedený Alainem Cohnem z Michiganské university ve studii zveřejněné v předním vědeckém týdeníku Science. Pro nás je zajímavé, že mezi více než sedmnácti tisíci lidmi sváděnými k nečestnému jednání byli i obyvatelé České republiky. Jak jsme obstáli?
Češi mezi nejpoctivějšími
Cohn a jeho spolupracovníci si v 355 městech čtyřiceti zemí vybrali veřejné instituce, jako jsou úřady, banky, divadla, a jejich vrátným či recepčním odevzdali peněženku s tím, že ji tam právě našli. Obsah peněženky byl pečlivě připraven.
Vedle nákupního seznamu, klíče a tří vizitek se jménem, adresou a kontaktními údaji v ní byly i tři různé „návnady“ pro nepoctivce. V některých peněženkách peníze chyběly, aby se ukázalo, jak velkou hrají při rozhodování nálezců roli. Do dalších peněženek vědci vložili v místní měně buď „malé pokušení“ v podobě částky odpovídající 13,45 amerického dolaru, nebo „velké pokušení“ odpovídající 94,15 dolaru. Pokud se nálezce rozhodl peněženku vrátit, dovedly ho kontaktní údaje z vizitek k místnímu spolupracovníkovi Cohenova týmu a ten pozitivní výsledek zaznamenal.
Pokud by se nálezci rozhodovali ryze na základě toho, co mohou získat, vraceli by peněženky s penězi méně často. Pokus však ukázal přesný opak. Jen ve dvou zemích, konkrétně v Chile a Peru, vraceli lidé stejně často peněženky s penězi a bez peněz. Ve zbývajících osmatřiceti zemích se peněženky s penězi vrátily majiteli častěji. Platilo dokonce pravidlo, že peněženky s větším obnosem vraceli nálezci častěji než peněženky s malou částkou. To bylo pro vědce obrovské překvapení, protože doposud odborníci předpokládali, že v podobných situacích převládá při rozhodování člověka zištnost.
Klíč nebyl v peněžence náhodou. Pokud si ho nálezce ponechal, sám tím nic nezískal, ale majiteli klíče zkomplikoval život. Ve třech zemích, konkrétně v USA, Británii a Polsku, přidali vědci do pokusu také variantu s peněženkou, v které klíč chyběl. Návratnost peněženek bez klíče byla o poznání nižší. To jen potvrdilo, že hlavním motivem pro poctivé jednání je v tomto případě soucit s tím, kdo peněženku ztratil.
Češi si ve srovnání se zbývajícími národy nevedli vůbec špatně. Pomyslný žebříček poctivců sestavený na základě studie Cohenova týmu vedou Švýcaři před Nory, Nizozemci, Dány, Švédy a Poláky. Obyvatelé České republiky obsadili mezi čtyřiceti zapojenými zeměmi sedmé místo. Peněženku bez peněz u nás vrátilo asi 60 procent nálezců a peněženku s penězi bezmála 80 procent.
Spodní příčky žebříčku poctivosti obsadily Spojené arabské emiráty, Malajsie, Keňa, Kazachstán, Peru, Maroko a na dně se ocitla Čína, kde peněženku bez peněz vrátil jen každý dvanáctý nálezce a peněženku s penězi ani ne každý pátý.
Jak uvádí v komentáři studie pro Science psycholog Shaul Shalvi z Amsterdamské univerzity, pokus nastolil zajímavou otázku. Jak by „nálezci“ zareagovali, kdyby vizitky nebyly psány jejich mateřštinou a neodkazovaly na jejich krajana. Zachovali by se při nálezu peněženky cizince stejně poctivě?
Pod dohledem
Poctivost sehrává v lidské společnosti důležitou roli. Je zárukou dodržování slibů, naplňování dohod a smluv. Nečestné jednání rodí korupci. Na nepoctivost doplácejí jednotlivci, organizace a firmy i celé státy. Odhaduje se, že jen ve Spojených státech dosahují daňové úniky ročně stovek miliard dolarů. Globální následky korupce byly vyčísleny na částku 1,3 bilionu dolarů, což odpovídá hrubému domácímu produktu Austrálie.
Míra odolnosti k pokušení podléhá široké škále vlivů. I proto se jeden a ten samý člověk nechová za všech okolností stejně čestně. K lidské přirozenosti patří například fakt, že jednáme jinak, když jsme někomu na očích, a jinak, když nás nikdo nesleduje. Lze to dokumentovat jednoduchým experimentem. Když se na pokladničku určenou k výběru dobrovolných příspěvků na charitu namaluje oko, dávají do ní lidé větší částky než do kasičky ozdobené nějakým jiným symbolem, např. motýlem nebo květinou. Fakt, že i stylizovaný obraz oka vzbuzuje pocit „dohledu“ a povzbuzuje k poctivějšímu jednání, znali už naši předci, a symboly oka často umísťovali na místech, kde se scházeli ve větších počtech, ale i v domácnostech.
Ve starém Egyptě plnilo roli pomyslného „hlídače“ tzv. Hórovo oko, u křesťanů boží oko Prozřetelnosti a v oblasti Turecka a Balkánu třeba modré oko nazar, kterému se připisuje i ochrana před uřknutím. Také výrazné oči na totemových sloupech indiánských kmenů ze západního pobřeží Ameriky měly zřejmě za úkol posilovat poctivé jednání.
Do našeho chování se významně promítá i okolnost, zda jsou následky našeho nečestného jednání na první pohled zřejmé. V tom případě máme vyšší tendenci zachovat se poctivě. Pokud následky tak zjevné nejsou, je snazší podlehnout pokušení.
Proč v cizí řeči nelžeme?
Životní dilemata řešíme dvěma různými způsoby. Někdy se rozhodujeme zcela spontánně, rychle a hlavu si přitom moc nelámeme. Jindy postupujeme o poznání pomaleji, protože pečlivě zvažujeme pro a proti. Pokud jsme vystaveni pokušení, většinou nestřílíme od boku a rozmýšlíme se. Na jednu misku pomyslných vah klademe sobecky osobní prospěch a na druhou dobrý pocit z toho, že se zachováme čestně.
Vše, co snižuje naši schopnost racionálně uvažovat, zvyšuje riziko, že pokušení podlehneme. Lidé se chovají sobečtěji, například když jsou nevyspalí nebo unavení. Testy mezi profesionálními vojáky prokázaly, že jejich náchylnost ke lhaní roste v průběhu týdenního cvičení s hromadící se únavou. Podobně klesá odolnost k pokušení, pokud je člověk v časovém presu. Při překotné volbě je riziko sobeckého rozhodnutí pravděpodobnější, než když si člověk vše v klidu promyslí.
Každá okolnost, která nás nutí při rozhodování více zaměstnat mozek, zvyšuje pravděpodobnost čestného jednání. To se ukázalo v zajímavém experimentu, který provedl mezinárodní tým vědců s dobrovolníky z USA, Španělska, Izraele a Jižní Koreje. Všichni účastníci pokusu mluvili vedle své mateřštiny i cizím jazykem. V případě Američanů to byla španělština, u Španělů, Izraelců a Korejců angličtina. Dobrovolníci dostali za úkol házet kostkou a výsledky hlásit buď v mateřštině, nebo v cizím jazyce. Výsledek jejich hodů nikdo jiný neviděl a za každý nahlášený bod získali dolar. Dobrovolníci hlásili v mateřštině výrazně více hozených „pětek“ a „šestek“, než když oznamovali výsledky hodů v cizím jazyce. Vědci pod vedením Yoelly Bereby-Meyerové z Ben Gurionovy univerzity v Negevu z toho vyvodili, že odpovědi v cizím jazyce jsou pravdivější právě proto, že vyžadují víc přemýšlení.
Autor, profesor České zemědělské univerzity, pracuje ve výzkumném ústavu živočišné výroby
LN, 20.7.2019