VĚDA: Oceán není kyselina, nýbrž louh

Solution To Dissolution. Jak byste přeložili název článku Willise Eschenbacha?

Jeho článek je reakcí na zprávu či zpíše panikářskou historku „Okyselení oceánu“ drbny The Guardian. Ta historka začíná takto:

„Stoupající kyselost Pacifiku vede k tomu, že se rozpouští ulity pacifického raka (Metacarcinus magister). Okyselení činí ulity larv toho raka zranitelnějšími vůči dravcům a limituje efektivitu vývoje svaloviny. Pacifický oceán je tak kyselý, že se ulity jednoho klíčového druhu raků začínají rozpouštět. Toto vychází z jedné americké studie.“

(Nebyla by to naše ČT, kdyby si nepřisadila, že. Navíc, když jedním z jejích zdrojů je právě Guardian – zde a zde)

Vypadá to na to, že nastává konec světa, nebo? Tedy, hned na začátku bych chtěl vyslovit jeden fakt: Oceán NENÍ kyselý! A ani nikdy nebude, možná mimo pár izolovaných míst. Oceán je alkalický. Úroveň zásadový/kyselý je vyjádřena škálou pH a na této je 7,0 neutrální, 7 až 14 alkalický a 0 až 7 kyselý.

Z grafiky vylývá hodnota pH oceánu kolem 8 (ovšem, jak uvidíme, skrývají se pod tím různé variace). Podle toho, co jsem se učil na škole, vím, že když přidáte do zásaditého roztoku trochu kyseliny - nebo obráceně –, tak se tomu říká neutralizace, protože se roztok pohybuje směrem k neutralitě. Když se kysličník uhličitý rozpouští v dešťové nebo mořské vodě, vzniká slabá kyselina. Přidá-li se tato slabá kyselina oceánu, oceán se lehce neutralizuje. O kolik? No, věří-li člověk modelům, pohybuje se hodnota pH oceánu do roku 2100 z dnešních 8 na asi 7,92 pH. Jinými slovy, slabě neutralizuje.

Proč je ale potom neustále řeč o „okyselení oceánu“ a ne o „neutralizaci oceánu“? Smutná odpověď zní: protože „okyselování“ zní daleko znepokojivěji. To lze poznat na vyjádřeních, jako je toto:

„Pacifický oceán je tak kyselý, že se začaly rozpouštět ulity klíčového druhu krabů. Vyplývá to z nové americké studie.“

Ne a ne! To nemůže být falešnější. Oceán není ani v nejmenším kyselý, je pouze o něco méně zásaditý. Použití výrazu „okyselování“ namísto „neutralizování“ nás má přesvědčit o tom, že se stalo něco nemožného. Představte si, že zpráva by zněla takto:

„Pacifický oceán je tak neutralizovaný, že se rozpouští ulity klíčového druhu krabů. Vyplývá to z nové americké studie.“

Alarmismus zdivočel.

A ještě něco je důležité ohledně pH hodnoty: živočichové vyjdou s kyselými substancemi daleko lépe než s alkalickými. Podívejme se ještě jednou na grafiku: konsumujeme pravidelně docela kyselé věci. Hroznové víno a pomerančová šťáva má pH hodnotu 3, citrónová šťáva 2 - velmi kyselé, 5 stupňů pH pod neutralitou. A 6 stupňů pod neutralitou s pH hodnotou1 je naše vlastní žaludeční šťáva. Ale zpátky k článku Guardianu. Ten vychází z jedné vědecké studie s názvem „Exoskeleton dissolution with mechanoreceptor damage in larval Dungeness crab related to severity of present-day ocean acidification vertical gradients“... „okyselení oceánu“ (OA) vrací úder. Výtah z Abstractu:

„Okyselení oceánu (OA) podél západního pobřeží USA pokračuje rychleji, než je pozorováno v globálním oceánu. Platí to především v pobřežních regionech (mělčí, do 200 m), které vykazují menší nárazníkovou kapacitu a současně nabízejí důležité životní prostředí pro ekologicky a hospodářsky důležité druhy.“

Jenže... Jenže nikde ve studii nemůžu objevit reference, že se západní pobřeží USA nějakým způsobem okyseluje rychleji než globální oceán. Ve skutečnosti nemáme skoro žádná data pH globálního oceánu. Ale pár jich přece jenom máme. (W. Eschenbach dále dokládá nesmyslnost tvrzení alarmistů daty a grafy, které přesahují možnost NP. Pro zájemce připojuji odkaz na celý text - P.Z.)

Z dat vyplývá, že hodnota pH není „globální“ a ani konstantní, že se vlivem různých faktorů (vítr) mění, třeba na 7,25 pH u Aljašky. A přesto všude kvete mořský život, živočichové nejsou připoutáni na jeden region, kde by vymřeli, změní-li se hodnota pH o pár setin v běhu staletí.

Takže, prosím, nemůžeme se nyní rozloučit s myšlenkou, podle které nepatrná neutralizace tuto ubohou kreaturu v oceánu zabije? Alkalita je problém živočichů v moři, nikoli okyselování, a proto jsou mnozí živočichové obaleni vrstvou slizu – aby se chránili před alkalickou mořskou vodou.

Končit bych chtěl pohledem na samotnou studii, pokud to tedy snesu.Chtěl bych vyzvednou pár citátů.V prvním řádku jejího „vrcholu“ se dočtete: „Pobřežní habitaty s nejstrmějším vertikálním gradientemt okyselení oceánu jsou stavu krabích larev absolutně škodlivé.“ Jenže on žádný vertikální gradient okyselení neexistuje. Existuje vertikální pH gradient, jak se dá očekávat se vzedmutím na CO2 bohaté hloubkové vody, která dosáhne na zásaditější povrchovou vodu s menším obsahem CO2. Ale to je přirozený stav odjakživa a s okyselováním oceánu nemá nic společného.

V jejich Conclusion píšou:

„Tak jako u rozpouštění u pteropodů je i sledované odumírání larev kraba Metacarcinus Magister jasným důkazem, že bezobratlí mořští živočichové jsou ve svém přirozeném prostředí při dlouhodobější expozici dnešního silného, od gradientu odvislého OA (okyselování oceánu) poškozováni.“

Ale ani zde nepřináší žádné důkazy pro to, že „OA“ nebo mírná oceánická neutralizace měla v minulosti nějaký vliv na „vertikální gradienty v přírozeném prostředí“. Vertikální pH-gradienty u pobřeží jsou důsledkem vzdutí, které je zase důsledkem větru, který se permanentně mění. Nemají žádná dlouhodobá data pro vertikální pH-gradient, namísto toho se vydali na dvouměsíční putování. Z historie nemají nic. Možná, že právě v těchto dvou měsících a v této oblasti byl roztok horší, ale to by nás nemělo překvapovat. Jedním z důvodů, proč mnoho mořských obyvatel naklade statisíce larev, je ten, že mnoho z nich se dostane do pro ně nepřátelského prostředí anebo zajdou z tisíce jiných možných důvodů.

Nicméně přece jenom tato studie něco prokázala, a to že Neptun, trojzubcem mávající bůh moře, má definitivně smysl pro humor. Následující je ultimativní ironií: Oni nemohli části krabích larv, které chtěli zkoumat, vůbec vidět, protože jsou obklopeny ulitou. Museli tedy nejdříve tyto ulity rozpustit, aby se dostali k objektu svých zkoumání. Sami popisují problém a jeho řešení takto:

„Šupiny krunýře, které normálně leží nad krystalickou vrstvou a zkoumání dělají nemožným, byly před analýzou odstraněny pomocí chlornanu sodného, který efektivně krunýř odstranil, ale spodní kristalinovou vrstvu ponechal, a to i při vysokých koncentracích.“

Třikrát můžete hádat, jaký účinek má 6% roztok chlornanu sodného (louhu) na pH-hodnotu, kterou použili: má pH-hodnotu 11 nebo více a tím pádem leží skoro na samé špici obrázku nahoře, je tudíž silně zásaditý. Žádný zázrak, že Neptun mohl prasknout smíchy – oni jsou v nejvyšší pohotovosti kvůli „okyselování“ a jeho vlivu na rozpouštění krunýřů larev... ale potřebují alkalický roztok, aby tyto ulity skutečně rozpustili.

Není věda něco úžasného?

Z EIKE.de přeložil P. Zinga