Když americký genetik Lee Sweeney zveřejnil výsledky studie, v které zvýšením činnosti genu pro IGF-1 dosáhl u laboratorních myší razantního nárůstu svaloviny a proměnil běžné hlodavce na myší Schwarzeneggery, zvonil mu v pracovně telefon takřka nepřetržitě. Sweeney čekal, že se mu budou ozývat lékaři a lidé trpící svalovou dystrofií. Místo nich avšak volali různí sportovní šíbři a všichni se zajímali o jediné. Jak by šlo tenhle trik zopakovat na sportovcích. Není divu, že Sweeney netrpí o tzv. genovém dopingu iluzí. Zřejmě právem.
Na internetu už lze nalézt výzvy typu „změňte si geny ve svalech aktivací své genové mašinérie“, „vaše genetické limity jsou minulostí“ popřípadě „každý sportovec teď může mít potřebné genetické předpoklady“. Možná jsou to jen prázdné proklamace podobné těm, jež garantují, že „skvrn a špíny se zbavíš“ nebo že vypereme „dočista do čista“. Ale není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu. V Německu byl atletický trenér mládeže přistižen při pokusu opatřit svým svěřencům preparát Repoxygen, což je genetický prostředek určený ke zvýšení produkce krvetvorného hormonu erytropoetin v lidském organismu. Čínské genetické laboratoře údajně nabízely genový doping ještě v předvečer olympiády v Pekingu.
Rozvoj biomedicínských věd znamenal vždy i pokrok v dopingu. Farmakologie dodala anabolické steroidy, genové inženýrství rekombinantní erytropoetin. Bylo by naivní si myslet, že hřivna, jakou pro sportovní doping představuje genová terapie, zůstane zakopána.
První úspěšný pokus o genovou terapii, tedy o léčbu dědičné choroby vnesením genu do buněk pacienta, podnikl americký lékař William French Anderson u čtyřleté dívky postižené poruchou imunitního systému v důsledku mutace genu pro adenosindeaminázu už v roce 1990. Od té doby si připsala tzv. genová terapie celou řadu úspěchů. Lékařům se podařilo vyléčit nebo zlepšit zdravotní stav u pacientů s dědičným „rozpadem kůže“, dědičnou formou slepoty nebo dědičnou degenerací nervové tkáně mozku. Tyto zákroky „zapínaly“ chybějící geny. Dnes už máme k dispozici i prostředky pro „vypínání“ genů. Patří k nim tzv. RNA interference využívaná experimentálně např. k léčbě degenerativních změn oční sítnice. Pryč jsou i doby, kdy nebylo možné zákrok zacílit na přesně určené místo lidské DNA. Pomocí tzv. zinkových prstů lze na lidské DNA „vyhmátnout“ přesně zvolené místo a tam provést potřebnou korekci.
Po technické stránce dnes genovému dopingu nic nebrání. Víme celkem dobře i to, jaký zásah do DNA by sportovci pomohl. Vedle již zmíněného „nakopnutí“ genu pro IGF-1, které nastartuje růst svalové hmoty, lze pro stejné účely použít i „přidání plynu“ u genu pro folistatin popřípadě „přibrzdění“ genu pro myostatin. Šlágrem by mohlo být posílení činnosti genu PPAR-delta. V jeho důsledku se mění metabolismus lipidů a využití energie. Zároveň se zvyšuje v kosterních svalech počet pomalých svalových vláken důležitých pro dlouhodobou svalovou práci. Výzkum na tomto poli si klade za cíl léčbu diabetu, obezity a svalových dystrofií. Dramatický nárůst fyzické vytrvalosti u myší s posílenou činností genu PPAR-delta ale učinil z tohoto genu nejžhavějšího kandidáta na prostředek genového dopingu ve vytrvalostních sportech. Těžit by z něj mohli rychlobruslaři i běžci na lyžích. V létě pak maratónci a silniční cyklisté.
Genová terapie není úplně bezpečná a došlo dokonce i k úmrtím pacientů v důsledku nežádoucích vedlejších účinků. Není také zcela spolehlivá a její efekt nebývá trvalý. Nic z toho ale sportovcům nevadí. I klasické dopingové prostředky ničí zdraví, jenže touha po vítězství, slávě a penězích je silnější než zdravý rozum.
„Pokud vyhraji zlatou olympijskou medaili, tak mi to stálo za to, i kdybych za cílovou čárou umřel,“ prohlásil prý americký sprinter Tim Montgomery, když se dohadoval o dopingu „neodhalitelným“ anabolickým steroidem THG se zástupci firmy Balco.
Také dočasný nebo malý efekt dopingu není na překážku. O vítězi rozhodují zlomky sekundy nebo centimetry. Sebemenší výhoda se počítá. Přechodný efekt je dokonce žádoucí, pokud se jej povede správně načasovat na „hodinu H“ – třeba na olympijské finále.
Světová antidopingová agentura (WADA) zapsala genový doping na seznam nedovolených prostředků už v roce 2004. Od té doby vydává prohlášení a propagační materiály, v kterých ubezpečuje, že je na boj s genovým dopingem připravena.. Naposledy to demonstrovali zástupce WADA Olivier Rabin s expertem WADA na genový doping Theodore Friedmannem na stránkách prestižního vědeckého týdeníku Science (Friedmann T., Rabin O., Frankel M.S.: Gene doping and sport. Science 327, 647-648,2010). Článek má vzbudit dojem, že pokud nebude nikdo ve Vancouveru při genovém dopingu přistižen, znamená to, že se zřejmě na hrách genově nedopovalo. WADA tak jen potvrzuje svůj mnohdy paradoxní kurz v tažení proti dopingu. Z jejích předchozí pozoruhodných korků jmenujme například vyškrtnutí kofeinu ze seznamu zakázaných prostředků poté, co se oficiálním sponzorem Mezinárodního olympijského výboru stal koncern Coca Cola, jehož moky kofeinem přetékají.
Autoři článku v Science se holedbají, že WADA sponzorovala výzkum, který má zajistit odhalení genového dopingu. Na myších buňkách už byly zjištěny odezvy na zvýšení hladin růstového faktoru IGF-1. Jak píšou autoři článku, tyto „změny mohou nakonec odhalit vzor typický pro podání IGF-1“. Sami ale přiznávají, že použití podobných testů bude vyžadovat nejprve přísné ověření. Teprve pak bude možné výsledky testů uznat jako důkaz specifického dopingového prostředku nebo metody dopingu.
Ke spolehlivým testům na genový doping máme dále než to vypadá. Navzdory tomu, že už v roce 2006 tvrdil šéf WADA Dick Pound, že testy na genový doping jsou „na dosah“. Od reakce myších buněk pěstovaných v laboratoři je k reakci lidského organismu hodně daleko. A to hovoříme o reakcích těla „obyčejných smrtelníků“. Špičkoví sportovci se svými tělesnými funkcemi vymykají z průměru populace. Zátěž, jaké je jejich organismus vystaven při tréninku i závodech, je rovněž naprosto abnormální. Jak chce WADA určit, co je odezva výjimečného organismu na extrémní zátěž a co je důsledek genového dopingu? To zatím autoři článku ani WADA samotná nevysvětlili. Snad je to dobře utajené tajemství, které dovolí načapat genově dopující sportovce in flagranti.
Sečteno a podtrženo, WADA stojí proti aktuální hrozbě genového dopingu s prázdnýma rukama. Genově nadopovaní olympionici se nemají čeho bát. Ve Vancouveru je nikdo nechytí. Ani na sportovištích, ani v antidopingových laboratořích.
Ale byla by chyba kazit si sledování olympijských her na televizní obrazovce skepsí a při každém fantastickém výkonu si klást otázku, nakolik je „čistý“ a jak moc za něj sportovec vděčí genovým inženýrům. Nabízím jednoduché řešení. Pokud bude sklízet medaile Martina Sáblíková nebo Lukáš Bauer případně naši hoši šťouchající na ledě zahnutým klackem do kusu černé gumy, jde jednoznačně o „čisté“ medaile. Pokud „naši“ odejdou poraženi, pak je třeba si na vítěze posvítit. Protože uznejte, to nemůže být samo sebou.
Převzato z blogu JaroslavPetr.bigbloger.lidovky.cz se souhlasem autora