David Holloway, původem z Irska, který vystudoval historii ve Skotsku a nyní působí v USA, napsal pozoruhodnou knihu o historii sovětského atomového programu
Stalin a bomba. Pokud vím, neexistuje hlubší pohled na tuto tak dlouho utajovanou historii.
Stará čtrnáct let
Musím se přiznat, že jsem ke knize přistupoval s určitou nedůvěrou. Holloway ji vydal v roce 1994 a od té doby ji nedoplňoval, aspoň podle nabídky internetového knihkupectví Amazon. Přitom až o rok později zveřejnily americké tajné služby CIA, FBI a NSA podrobnosti o operaci Venona, během níž dešifrovaly depeše mezi sovětskými zastupitelskými úřady a Moskvou za války, což jim umožnilo rozkrýt aspoň část špionážní sítě v USA včetně Rosenbergových, Nunn Maye, Fuchse a dalších atomových vyzvědačů. I když o některých závěrech Venony probleskovaly informace už dřív, ty hlavní vyšly najevo až v roce 1995 - a Holloway neměl příležitost je využít.
Avšak čím víc jsem se do knihy začítal, tím víc jsem viděl, že autor Venonu nepotřeboval. Informace o sovětských špionech v USA, především pak o klíčovém Klausi Fuchsovi, měl ponejvíc z moskevských pramenů - a s tím vystačil. Holloway totiž pojal knihu o vzniku sovětského jaderného potenciálu velmi zeširoka - zasazoval ho do širokého kontextu vědy, domácí a zahraniční politiky.
Přesto je škoda, že nakladatelství se spokojilo s textem starým čtrnáct let. Mezitím se totiž vynořily nové informace o samotném výzkumu v SSSR. Zvláště důležité bylo setkání pamětníků v Dubně před několika roky, na němž připomínali spoustu důležitých detailů. A když je porovnáme s Hollowayem, tak se někde lišily, jako třeba začátek důkladného hledání uranu. Podstatné závěry pak vyšly nejen v Moskvě, ale i ve Physics Today. Kdyby tedy Academia požádala některého bedlivého čtenáře západních časopisů třeba z Řeže o doslov, mohla být kniha ještě ucelenější. Takto známe nejčerstvější informace od Vladimíra Wagnera ze stránek internetového Neviditelného psa.
S nedůvěrou ke špionům i vědcům
Josef Stalin neměl k vědcům ani ke svým špionům příliš velkou důvěru. Proto o vytvoření nové superzbraně rozhodl, až když se dověděl, že v Hirošimě a Nagasaki zahynulo najednou na 220 tisíc lidí. To číslo ho ohromilo. A potom se musel obrátit na vědce, aby se do téhle práce pustili se vší vehemencí - přitom jim však nevěřil. Ale nemohl si vybírat, jiné neměl.
I když jeho zrůdný šéf bezpečnosti Lavrentij Berija sestavil seznam jakýchsi "záložníků", kteří by nastoupili na místo Igora Kurčatova a dalších, kdyby bombu postavit nedokázali. Ovšem uměla by to tahle druhá garnitura? Těžko. Jenže jinak tihle Stalin a Berija myslet neuměli. A seznam, na němž byl Kurčatov a spol., určoval, kdo dostane v případě úspěchu nejvyšší vyznamenání a v případě neúspěchu kulku do hlavy, kdo nižší vyznamenání anebo jenom gulag.
Fyzici většinou nebyli komunisté, někteří měli dokonce protikomunistické kořeny. Ale na bombě pracovali jako ruští vlastenci, kteří si uvědomovali, že jejich země potřebuje zbraň, aby se mohla ubránit případnému americkému útoku. I když někteří z nich později vystoupali na žebříček stranické hierarchie, jako třeba Kurčatov, bolševické ideály jim mnoho neříkaly.
Názvem Stalin a bomba vystihl autor situaci naprosto přesně. O tom, kdy a jak se bude pracovat na jaderných zbraních, rozhodoval autoritativně sovětský vůdce, nikdo menší na to neměl nárok. Ostatně když dal po Hirošimě příkaz k rozvinutí těchto prací, dělal to s vědomím, že obnova země rozvrácené válkou se protáhne, protože obrovské prostředky musí vrhnout na atom - vybudovat nejen výzkumné laboratoře, ale celé průmyslové odvětví.
Válka, nebo ne?
Holloway dokládá, jak se Stalin obával amerického útoku na SSSR, a proto dráždil Washington jenom v omezené míře. V případě nutnosti, jako třeba v západní Evropě, na Kavkaze a na Středním východě, ustupoval.
Současně tvrdí, že sovětský vůdce válku nechtěl, bál se jí. Tomu však protiřečí informace československých a rumunských svědků, kteří se shodují na opaku. V lednu 1951 si Stalin pozval zástupce zemí východní a střední Evropy, které kontroloval, a oznámil jim, že musí zaútočit na USA, dokud má SSSR převahu, což potrvá jenom krátce, takže do tří až čtyř let musí rozšířit socialismus do celé západní Evropy.
Zatímco Američané vybudovali okolo sovětských hranic letecké základny, na kterých umístili bombardéry s jadernými bombami, Sověti nic takového neměli. Mezikontinentální rakety byly v plenkách a sovětská letadla mohla by zničit jedině americké pozice v Evropě. I když by nejnovější bombardéry dosáhly území USA, ke zpáteční cestě by jim chybělo palivo. Nicméně někteří fantastové uvažovali o "jednosměrných letech".
Hodně se Holloway zabýval Stalinovými názory na použití jaderných zbraní. Údajně ji nepovažoval za rozhodující prostředek války, její výsledky měly určit "permanentní faktory", pořád vycházel ze zkušeností z války s Německem. "Rozhodně nezastával názor, že ve vedení války vyvolá revoluci" - na rozdíl od amerického protivníka. Atomový požár měl podle jeho představ zasáhnout hlavně týl, civilní obyvatelstvo, na bojišti by nerozhodoval. Ovšem zničení měst, které by mohlo způsobit povalení komunistického režimu, ho prý děsila nejvíc. To je pozoruhodná představa.
Ideologická ochrana stvořitelů bomby
Zatímco první atomovou bombu sovětští vědci okopírovali podle americké na základě údajů od špionů, vodíkovou vymysleli sami. Čistou kopii vyžadoval Stalin, protože svým odborníkům nevěřil. Totéž ostatně udělal i u raket - Sergej Koroljov musel nejdřív vyzkoušet německou V-2, potom její kopii a teprve když prokázal své kvality, směl pokračovat vlastní cestou. Ovšem kdyby neměli Sověti výborné specialisty, sebedokonalejší cizí plány by je k bombě nepřivedly. Autor potvrzuje, že Rusové byli stejně zdatní vědci jako Američané a Britové, jenom se pustili do tohoto projektu opožděně.
Holloway připomněl známou skutečnost, že Stalin své atomové fyziky chránil před útoky jejich méně zdatných, zato ideologicky zanícených kolegů. Když chtěla tahle druhořadá garnitura uspořádat konferenci, na níž by se vypořádala s tak "idealistickými" představami, jako byla teorie relativity, na žádost Kurčatova ji na poslední chvíli zakázal. Zato genetiku, jak víme, Lysenko a další pseudovědci s jeho požehnáním poničili, někteří její představitelé putovali do vězení, v němž třeba Nikolaj Vavilov, bratr prezidenta Akademie věd (!), zahynul. Kupodivu, autor si nevšiml, že všemocný Kurčatov zachránil genetickou laboratoř vedenou Nikolajem Dubininem, když ho vzal pod svá křídla a požádal, aby zkoumal dědičné důsledky ozáření.
"Skutečnost, že fyzika bez úhony přežila, je důkazem hlubokých vnitřních rozporů stalinského režimu, který chtěl Sovětský svaz přeměnit ve velmoc schopnou postavit se celému světu a zároveň si udržet kontrolu nad všemi aspekty života společnosti. Sovětský jaderný projekt totiž nepotvrzuje vzájemnou slučitelnost vědy a totality, ale skutečnost, že chce-li totalitní systém, aby věda pracovala v jeho prospěch, musí aspoň v něčem povolit otěže."
O otrocké práci statisíců a možná milionů vězňů a německých zajatců na budování atomových měst se dovídáme jenom okrajově. To však nevadí, o tom víme z jiných pramenů.
Boj o intelektuální svobodu
Stalinova smrt v březnu 1953 a zatčení Beriji za několik měsíců nato změnily atmosféru. Kurčatov a další fyzici dostali od nového vedení, především od Nikity Chruščova, velkou důvěru. Pokusili se využít své autority k tomu, aby prosadili relativní intelektuální svobodu i do dalších vědních oborů, ale ne vždy měli úspěch. Zatímco u kybernetiky se jim to podařilo poměrně rychle, počítače totiž přispěly k vytvoření vodíkové bomby, u genetiky to šlo ztuha. Nicméně tohle úsilí přispělo k vytvoření "zárodků toho, čemu dnes říkáme občanská společnost", uvádí Holloway.
Obrovským úspěchem se stala mezinárodní konference o atomové energii v roce 1955 v Ženevě. Po více než dvou desetiletích se tam sešli fyzici z celého světa. Patrně nejdůležitější bylo, že Američané a Sověti měli možnost si tam vyměnit své obavy z použití jaderných zbraní. Sověti směli mluvit, protože už požívali plnou důvěru Kremlu.
Je příznačné, že nejdál došel v myšlenkách na jasnou budoucnost lidstva tvůrce vodíkové bomby Andrej Sacharov, trojnásobný hrdina socialistické práce SSSR. Sacharov, který původně na nejničivějších zbraních nechtěl pracovat, připojil se až později, požadoval svobodnou diskusi i ve společnosti - chtěl dospět k usmíření znepřátelených systémů a ke světě bez válek. To už překračovalo meze vyměřené fyzikům, a proto ho Kreml na dvě desetiletí umlčel.
Dílo dlouho nepřekonané
Hollowyův tlustospis je hlubokou sondou nejen do historie sovětské fyziky, ale i vědy a politiky uprostřed 20. století. Autor měl příležitost hovořit s mnoha ruskými vědci, kteří se na vývoji bomby podíleli, prostudoval i řadu dokumentů v moskevských archivech - pobýval tam v době, kdy byly zásluhou Borise Jelcina hodně pootevřené. Další desítky hodin strávil diskusemi s badateli britskými a americkými. Tuhle gigantickou práci mu umožnilo několik bohatých amerických nadací.
Vzhledem k tomu, že pamětníci zemřeli a archívy se za panování Vladimíra Putina takřka úplně zavřely, nebude nikdo, kdo by toto dílo v dohledné době doplnil či překonal.
Samotný text má skoro 450 stran. Plus 8 stran užitečných životopisů. Musím pochválit nakladatelství, že tam zařadilo i stovku stránek pramenů - to nebývá v českých poměrech zvykem.
Nejsem fyzik, ale v překladu Šimona Pellara na mne nevybafl žádný nesmysl.
Přesto mám vůči nakladatelství Academia dvě výtky. Sluší se uvádět jméno překladatele i výrazně v úvodu knihy. Obálka téhle edice Stíny je strašná. Pseudomoderna, která zapomíná, že název knihy musí čtenáře přitahovat, udeřit do očí, ne se tam krčit malými písmeny. Jestliže půjde Hollowayovo dílo špatně na odbyt, pak určitou zásluhu na tom bude mít i grafická úprava. A fotografie jsou mizerně reprodukované, zatímco v anglickém originálu vypadají bezvadně.
Psáno pro internetový portál Národní 3
Se svolením autora převzato z www.karelpacner.cz
