Vím, porovnávat jednotlivá období v dějinách je poněkud ahistorické. Jenomže vláda husitského fanatika Jana Želivského v Praze do roku 1422 skutečně připomínala teror islámského státu.
Letos si připomínáme výročí, které patří k těm šťastným v historii českých zemí. Před 600 lety 9. března 1422 byl na Staroměstské radnici sťat fanatický husitský kněz Jan Želivský. Praha se tak konečně zbavila teroru, při kterém si nikdo nemohl být jistý životem. Jeho původce náboženský blouznivec Jan Želivský je zločinnou postavou české historie. srovnatelnou s islamistickými radikály páchajícími teroristické útoky proti nevinným lidem.
O jeho původu toho moc nevíme. Podle jména se zřejmě jednalo o premonstráta z kláštera v Želivi, který podle profesora Petra Čorneje řád opustil a přišel do Prahy někdy v letech 1415 nebo 1416. Jisté je, že od roku 1418 působil jako kazatel v chrámu sv Štěpána ba Rybníčku o rok později pak začal působit v kostele Panny Marie Sněžné na Novém Městě pražském.
Želivský se bohužel brzy profiloval jako fanatik a podněcovatel násilí, který neváhal prosazovat své záměry i brutálními metodami. Je hlavním strůjcem útoku lůzy na Novoměstskou radnici 30. července 1419, při které byli zavražděni králem Václavem IV. legitimně dosazení konšelé. Ještě cestou k radnici oběsil zfanatizovaný dav vedený Želivským faráře při chrámu sv. Štěpána.
V červnu 1421 se pak Želivský zmocnil vedení Prahy, na staroměstskou a novoměstskou radnici dosadil své konšele. Jak potvrzuje v Husitské kronice Vavřinec z Březové, jednalo se v podstatě o násilný puč. V hlavním městě království pak začala vláda brutálního násilí. Její obětí se stal mimo jiných i Želivského odpůrce a umírněný husita rytíř Jan Sádlo ze Smilkova, který byl zákeřně popraven po procesu, při kterém byl neprávem obviněný ze zrady, nemohl se hájit a navíc byl porušen slib bezpečného odjezdu, který mu byl předtím Želivského lidmi dán. Přitom Sádlo vytknul Želivskému jeho zasahovaní do politických záležitostí, s tím, že kněží by se měli věnovat jen duchovní sféře. To koneckonců bylo v souladu s třetím pražským artikulem, aby skončilo světské panování kněžstva. Opět Vavřinec Březové v Husitské kronice potvrzuje, že tento fanatický duchovní byl absolutně nesnášenlivý člověk. Když v srpnu 1421 požádali čeští páni, mezi nimi Čeněk z Vartenberka a Oldřich z Rožmberka, Pražany o jednání, tak Želivský tomu bránil se slovy, že „svrchu jmenovaní páni jsou zrádci a nevěrníci a neupřímní přívrženci pravdy.“ Čili on odmítal jakékoliv jednání s lidmi i jakéhokoliv odlišného názoru.
Nakonec byl v únoru 1422 Jan Želivský v Praze odstaven od moci a o měsíc později po právu popraven.
Praha si tak konečně oddechla, že se zbavila nebezpečného člověka a skončila doba teroru. Náboženští fanatici mají obecně společné to, že složité společenské problémy řeší protiprávním brutálním násilím. Islamisté i radikální husité si vysnili dokonalou společnost, a k ní se chtěli a chtějí dopracovat terorem a vraždami nevinných lidí. Želivský jaksi zapomněl na Kristův výrok z Janova evangelia: „Kdo z Vás je bez hříchů, první hoď kamenem“, kterým se Ježíš vyjádřil ke kamenování cizoložnice. Nebo jaksi pominul slova svatého apoštola Pavla, „nikdo není spravedlivý, nikdo ani jeden.“ Čili všichni lidé jsou hříšní. Mně osobně jsou tak nějak bližší hříšní katoličtí preláti na Kostnickém koncilu, kteří si užívali s prostitutkami, než náboženští blouznivci typu Želivského. Ti první jsou tak nějak lidští, ti druzí nebezpečnými šílenci.
Je třeba si uvědomit, že řádění husitských radikálů, mezi něž patřil i Želivský, znamenalo obrovský civilizační úpadek českých zemí a její vržení o desítky let zpět. Karlova univerzita se ze světově proslulého centra vzdělávání změnila v provinční učiliště s jedinou artistickou (filozofickou) fakultou. Byla devastována výzdoba v kostelích, rozbíjeny obrazy a sochy, vyrabovány kláštery, zničeny vzácné knihy, hanobeny hroby a vražděni odpůrci husitů včetně žen a dětí. To všechno byly důsledky husitského řádění. A je příznačné, že i fanatičtí muslimové rozbíjejí sochy a obrazy.
Z tohoto titulu by proto demokraticky zvolení zástupci Prahy měli zvážit, zda je nutné, aby na Staroměstské radnici byla dál pamětní deska Jana Želivského s textem pocházejícím ještě z komunistické éry, že dotyčný byl popraven proto, že stál v cestě měšťácké reakci. To je přitom velká lež. Je ovšem záležitostí Pražanů, jak s toto památkou náboženského fanatika naloží. Podle mého názoru si však Želivský žádnou pamětní desku ani jinou připomínku nezaslouží.
JAN ZIEGLER