Z DRUHÉHO KOPCE: Klukovské vzpomínky 77
a všudypřítomných dřevěných lešení, která byla snad na všech domech a my je ani nevnímali. Ta obklopila baráky poté, co uprostřed Prahy spadl na začátku sedmdesátých let kus domu na kolemjdoucí paní a na místě ji zabil. Vláda jedné strany na začátku padesátých let sebrala domy jejich vlastníkům s tím, že od této chvíle bude vše majetkem lidu. No a lid, jak známo, na všechno kašlal, až domy po dvaceti letech bez údržby začaly padat. Tak špatně to ti buržousti postavili! Nejprve se na domech objevovaly cedule „Pozor, padá omítka!“, později k tomu lidová tvořivost připojovala různé doušky, například: „Pozor, padá omítka! V sobotu a v neděli též kominík!“ Nicméně domy stejně nikdo neopravil. A pak je v přízemí začaly lemovat dřevěné příšernosti, které tam vydržely tak dlouho, než shnily a spadly, jako se to stalo u školy Na Zatlance.
Některé domy zmizely úplně. Moje milovaná cukrárna U Zvolánků a celá fronta domů na Plzeňské padla za vlast kvůli jakémusi nikdy neuskutečněnému projektu a potom tam léta nestálo nic. Teď tam postavili nové činžáky, sice pěkné, ale prázdné. Kdo by taky chtěl bydlet za miliony v ulici, kde pár metrů od oken jezdí tramvaj a strašný provoz je tam dvacet čtyři
hodin denně? Hlavatých lékárna a naproti stojící usedlost De Martinka zmizely úplně. Blok s lékárnou na rohu a s policajtovnou vedle, se kterou sousedila očouzená díra do baráku zvaná Hospoda u komisařství, nahradila odporná, modrá, plechem pobitá pošta a celnice. Tu musel navrhnout nějaký opravdu megalomanský zvrhlík. Ten dům je hnusný snad i shora! A vevnitř? Tam je to sice obloženo umělým mramorem, ale v šeru je z asi třiceti přepážek otevřená jedna, maximálně tři. Vše působí silně zašlým dojmem. Místo viniční usedlosti De Martinka stojí jakýsi panelák a v přízemí má autosalón. A kolkolem všudypřítomné herny. Kam se hrabe Vegas, navštivte Prahu! A na každém rohu můžete utratit stejné peníze.
Hospoda U komisařství (ona se zcela jistě jmenovala jinak, ale říkalo se jí tak), to bylo takové zvláštní území. Policajti jako neviděli, že si tam nezletilci kupují cigarety a lemtají pivo, a nezletilci zase neviděli, jak policajti ve službě chlastají. Ta hospoda neuvěřitelně smrděla - pivem, močí a cigaretovým kouřem. Vedle byly ještě Ryby-drůbež. To všechno padlo, nikoliv za vlast, ale za blbost komunistických megalomanů. Už nebudeme chodit se Šubánem a s Láďou na jedno točený! Ten úžasný svět starých smradlavých hospod zachraňuje poslední oáza na rohu Plzeňské a Jinonické. Tam se zastavil čas. Dům má nová okna, takže ho snad nekoupil žádný developer za účelem zbourání. Pod školou na Plzeňské je několik posledních původních domů, v jednom z nich bylo papírnictví. To bylo pro nás žáky, kteří věčně něco neměli, velmi důležité. Místo papírnictví se tam teď objevilo Andělské studio - půjčovna svatebních šatů. Naštěstí nejsem ve věku, kdy bych něco takového potřeboval. Na druhé straně ulice jsou původní domy, kde se místo mlékárny objevila prodejna nábytku Masív. Prodejny mléčných výrobků, které byly pod jednotným názvem Mléko, zmizely po celé republice. I když ze staré fotky je vidět, že
nejenom mléko prodávaly tyto krámy: výloha je plná litrovek Müller Thurgau, tedy mléka starců. Ta bába, co stojí ve dveřích, již mezi živými není, ale držáky na vlajky jsou na svém místě stále.
U Zvonu, to byl název domu, kde bylo stejnojmenné kino. Vcházelo se tam z rohu a proti němu byla kasa. Napravo se šlo po několika schodech na balkon, nalevo se scházelo dolů do sálu. V současné době se tam prodávají fusekle. Proti tramvajové zastávce bylo velké hračkářství. Dnes ho nahradila tolik „potřebná“ herna.
Pod Zvonem je na jedné straně Malostranský hřbitov a na druhé jsou špinavé a zanedbané činžáky. Kromě prodejny Junkers a několika potravinářských krámků, které mají Vietnamci, se tam monotónně střídají herny a zastavárny, čímž se významně potlačuje drobná kriminalita na Smíchově. To ale starostu nijak nebolí, on to ještě pojistil hernami a zastavárnami na Nádražní ulici. 
Nejvíc se to ale změnilo na křižovatce Anděl. Roh vedle synagogy je úplně jiný. Místo nízkých domů, kde byla prodejna lístků na tramvaj, hospoda a prodej punčoch, vyrostlo skleněné monstrum. Neříkám, že ošklivé, mě se líbí, ale nemá to tu atmosféru Na rohu byla pekárna, peklo se přímo vzadu ve dvoře. Přátelé, teplé krachle, vyndané z pece, nebo ještě horký chleba, to byly neskutečné dobroty! Komu nestačilo pečivo, vedle byla Smaženka, kde se na stoletém, milionkrát přepáleném oleji pekly bramboráky, topinky s vajíčkem a další skvosty plné cholesterolu a jiných škodlivin. Zlí jazykové tvrdí, že ten nový železobetonový skleněný dům nestál tolik jako odmoření země pod Smaženkou, kde sajrajt, kterému se nedalo snad ani říct olej, pronikl do spodních vod, a tak způsobil ekologickou katastrofu. Možná, že by se nějakým šikovným vrtem dal těžit čistý, hlínou přefiltrovaný Vitolan, olej, který snad ani dnes neexistuje.
Hledali jsme s Jirkou obraz anděla, který byl ve štítě jednoho zbouraného domu a který údajně při bourání sejmuli. Hledali jsem ho v bývalé
stanici metra Moskevská, nyní Anděl. Tak jsou sice kosmonauti a dělníci s rolníky, ale po andělovi ani stopa. Nakonec nám po telefonu pomohl historik architektury pan Lukeš, který ví úplně všechno. Ten nám poradil, abychom vystoupali po železných schodech do pizzerie, že tam proti vchodu to je. A skutečně: pod notně zaprášeným a špinavým sklem je krásný obraz, který vznikl před více než sto lety. Je tam bez jediného slůvka vysvětlení, zastrčený v koutě jak na hanbě, snad aby se na něj lidi moc nekoukali. Je to škoda, asi si své historie příliš nepovažujeme.
Proti synagoze, vedle Tatrovky, která je dnes kromě jednoho průčelí celá zbouraná, byla hospoda U tří kominíčků. Klasický automat, jak se takovým hospodám říkávalo. Samoobslužný podnik, kde v zimě nebylo pro páru ani pořádně vidět. Vymáchané párky, ale z masa, svíčková, guláš, rajská, vařené hovězí, brambor m.m. (pro ty, co zapomínají: maštěný máslem), sce 
tartar (tatarská omáčka). Vše v prvotřídní kvalitě. Zde se scházel podivný mišuňk lidí: popeláři, co šli ze směny, učitelé ze Zatlanky, žáci, učedníci a dělníci z Tatrovky v montérkách. K tomu teklo smíchovské pivo, kofola a žlutá limonáda, kterou vyráběli v nedaleké sodovkárně ve Vrchlického ulici. Dnes je místo této skvělé osvěžovny umělohmotný McDonnalds. Dříve byl alespoň zajímavý tím, že tam byla čela starých tramvají, teď už je jenom hnusný jako všude jinde.
Vedle Kominíčků byl na rohu velký gastronom, tam měli skvělé chlebíčky a saláty. Nikde na světě širém nedělají tak skvělé chlebíčky a saláty jako u nás. Věřte mi! Zkusil jsem všechny dostupné saláty v Anglii - umělohmotný hnus. Stejné je to v USA, Rakousku, Německu, fuj tajbl! V tomto punktu jsem patriotem! Když jsem udělal v New Yorku z masa, které zbylo na krocanovi po Dnu díkůvzdání, salát a přestože nebyl z české majonézy, ale od firmy Hellmans, která má jinou chuť, než česká vážená, jenom se po něm zaprášilo - a nebyli to Češi, co ho snědli, i když původně mi řekli, že napůl obraného krocana mám vyhodit. I když naše kuchyně, tedy česká, neexistuje, je to mix německé, rakouské a maďarské, jak tvrdí znalci, saláty a chlebíčky jsou naše specifikum.
Místo tohoto skvělého lahůdkářství je další zbytečný fast food KFC. Nechápu, proč jsme si zaneřádili krajinu tímto umělohmotným blafem, zatímco lahůdkářství abys pohledal!
Na rohu Štefánikovy (dříve S.M. Kirova) a Lidické bylo řeznictví a jídelna. Místo uzeného kolena a teplého bůčku tam dnes šustí peníze, 
neb je tam banka. Naproti byl „Módní textil“. Dost dobře si neumím představit, co si pod tím tehdy představovali. Jako každý normální chlap jsem do takových krámů nechodil, a tak mi sortiment zůstal utajen. Vedle byly Ryby-drůbež. Z obou krámů je nyní také banka, tentokrát ČSOB.
Dům vedle synagogy, o kterém jsem napsal, že není ošklivý, ba že se mi líbí, nahradil jakési betonové monstrum. To nemám vyfocené, ale mělo být původně obchodním domem Moskva. Pamatuji si, jak se ptali stavbyvedoucího, jestli si myslí, že se jim ten dům podaří dostavět, když stanice Moskevská má být otevřená k jakémusi komunistickému výročí (všechny stavby s otevíraly tehdy k nějakému výročí…): „Jistě, dali jsme si se soudruhy z naší stranické organizace závazek, že stavbu dokončíme v termínu a díky zkušenostem sovětských soudruhů, 
které uplatňujeme v praxi, a díky závěrům XY sjezdu, které nás inspirovaly, stavbu dokončíme!“ Takové kydy jsme si museli vyslechnout kolem všech věcí, které se stavěly, či – tehdejší terminologií - budovaly. Jisté je, že obchoďák nikdy nebyl dokončený a postaveno bylo jenom přízemí, v kterém byla samoobsluha s potravinami. Z ní pak nahoru trčely armovací dráty nedokončené pětipatrové stavby. Torzo domu museli složitě odstřelovat, aby na jeho místě mohl vyrůst současný dům ze skla, betonu a ocele.
Není mi líto, že starý Anděl zmizel, ani po továrně Tatra se mi nestýská. Mrzí mě, že Plzeňská ulice je stále stejně špinavá a opuštěná jako kdysi. Tam se zastavil čas.
Další obrázky najdete ve fotogalerii.
