Neviditelný pes

Z DRUHÉHO KOPCE: Klukovské vzpomínky 45

diskuse (28)
Šetrnost, kolenovrtství, škudlilství a mnoho dalších i krajových slov pro jednu jedinou věc: nebýt ochoten utratit peníze. Dokonce o tomto jevu napsal Moliere svého slavného Lakomce. Někdy to může přerůst až v patologický jev. Vzpomněl jsem si na to včera, když jsem se sešel na vínku s kamarádkou z práce, která je již v důchodu. Zabrousili jsme na své společné známé. Dostali jsme se i na mého dlouholetého kamaráda Martina. „Co dělá? A kde dneska pracuje?“ „Abych ti pravdu řekl, nevím, co dělá, ani mě to už nezajímá.“ „Co to, vy jste se rozešli? Nebylo to kvůli penězům?“ „Uhodla´s hned napoprvé! Byl jsem asi poslední, kdo to vydržel.“

Když jsem pracoval v Castle Doninngton, kde je u letiště ohromné muzeum formule 1 a také stará závodní dráha, napsal jsem Martinovi, jestli by se nechtěl na to muzeum podívat, že může přespat u mě v hotelu. Věděl jsem, že má formule rád a sbírá modely aut Ferrari, takže mi bylo jasné, že by to vidět chtěl. Každý dobrý skutek je po zásluze potrestán. Martin přijel téměř okamžitě, což mi nevadilo, byl jsem z domova už dlouho a rád jsem ho viděl. Druhý den, když jsem jel na letiště, zavezl jsem ho před muzeum a při návratu domů jsem ho vyzvedl. Byl z muzea nadšený, je opravdu skvělé, takovou sbírku formulí nikde jinde nemají. Večer, když jsem odmítl jíst na pokoji suchý salám, který si přivezl z Prahy a šli jsme na večeři, začala tiráda, že já si holt tu večeři dovolit můžu, protože vydělávám velké peníze, zatímco on nikoliv a bla, bla, bla. Když jsem mu řekl, že večeři zaplatím, aby neplakal, začal jíst, jako kdyby neměl týden co do úst. Dlužno podotknout, že neměl v Praze zrovna špatně placené místo, rozhodně bral jednou tolik co já.

„Potřeboval bych zítra tvé auto.“ „Co to?“ „No, zítra bych se chtěl podívat do Cossfordu do muzea, a tak bych si vzal tvé služební auto.“ „No, to asi nepůjde, jak bych se dostal do práce?“ „No hromadou, ne?“ „Jo, tak ty pojedeš firemním pomalovaným autem do Cossfordu a já pojedu hromadou na letiště. To asi nemůžeš myslet vážně, ne?“ „No tak se domluv s kolegy, ať se pro tebe staví, já to auto potřebuju.“ Začal jsem si drbat hlavu, obrazně řečeno, že jsem ho vůbec zval. „Víš co? Ty se zastavíš na recepci a tam řekneš holce, jestli by ti neřekla, jak se dostat do Cossfordu, a ona ti to vytáhne z počítače. Já ti rozhodně moje auto nepůjčím.“

Tak jel autobusem do muzea. Když se večer vrátil, já seděl v hospodě na večeři, on se nadlábnul na pokoji turisťákem a tvrdým chlebem a přišel za mnou. „Jak se ti líbilo v muzeu, to je nářez, co?“ „No jo, je to tam pěkný, ale zpáteční jízdenka stála 120 liber, to je strašně peněz, a ještě vstupné. To jsi mě pěkně naštval, že jsi mi nepůjčil auto, když máš benzín zadarmo.“ Sumu za jízdenku zopakoval za ten večer ještě několikrát. A před kolegy z letiště zopakoval nápad ohledně zapůjčení auta. Ti se mu vysmáli, že to nejde, kdyby se něco stalo, tak jsem pojištěný jenom já a kdyby to řídil on, tak bych musel všechno zaplatit, to prostě v Anglii nejde. „Ale já bych jel opatrně, pro vás je sto dvacet liber asi málo, ale pro mě je to majlant!“ Když to ještě jednou zopakoval, tak mu kolega řekl: „Hele, jestli nám tady chceš brečet celý večer, že jsi musel utratit 120 liber, tak mazej domů a neotravuj! A příště seď doma na zadku a pij vodu!“

Takových historek jsem s ním měl několik. Čím byl starší, tím to bylo horší. Neustále plakal, jak má málo peněz a jak je to hrozné, že v tom Thajsku (Mexiku, Nepálu, Vietnamu atd.) mohl být jenom měsíc a bydlet jenom v těch nejnuznějších hotelích. Už mě ty jeho věčné nářky nebavili. Měl i podobně zatíženého kamaráda, Angličana. Jednou, když jsem letěl do Londýna, poprosil mě, jestli bych mu nevzal nějaké knížky. Proč ne? Není to problém. Problém nastal, až když jsem mu volal z hotelu, že jsem na Bath Road v hotelu Ramada a že mám pro něj knížky od Martina. „Nemohl byste mi je přivést? Já vám dám adresu, bydlím asi čtyřicet minut od Heathrow.“ „A proč bych vám je vozil? Jestli nemáte čas, tak si je vyzvědněte v recepci hotelu, já to tam nechám na vaše jméno.“ „No, víte, oni zdražili metro a mě by to stálo tři libry.“ Já měl dojem, že se mi to zdá, ale když mi to zopakoval a protože pracuje jako bankovní úředník má i velmi dobrou výslovnost, byl jsem v šoku. První, co mě napadlo, že ty knihy hodím do nejbližšího odpadkového koše, ale pak má láska ke knihám zvítězila, tak jsem mu řekl: “Myslíte, že já má nějakou slevu na metro, nebo co? Knížky budete mít v recepci na vaše jméno, sbohem.“ Litoval jsem, že jsem na takový kšeft přistoupil.

Za chvíli jsem měl telefon z recepce, že tam mám návštěvu. Vzal jsem knihy pod páždí a vyrazil jsem. V recepci stál onen člověk. Vzal si knihy. A já, protože jsem blb, jsem mu nabídl, že bychom mohli jít na pivo. Díky výstavbě letiště zbylo ze staré zástavby jen velmi málo, ale hospod je tam poměrně dost. Nakoukli jsme do první, on se rozhlídnul a povídá: „Tady ne!“ Ani v druhé, ani v třetí. Začalo pršet a mně začalo být jasné, že nehledá nějaké zvláštní pivo, ale nejlevnější! V další hospodě, když opět nevyhovovala, jsem mu řekl, že leje a že ho zvu. V tu ránu to byla vyhovující hospoda! Letecký mechanik z Prahy pozval bankovního úředníka z Londýna! Ti většinou chudobou netrpí...

Vrchol šetrnosti jsem zažil, když jsem potkal kamaráda Martina a po obligátních větách jak se máš atd. se přiznal, že se rozešel se svou dívkou se kterou chodil již celý rok (málokterá to vydržela tak dlouho). „Hm, to je blbé, to je smutné, to ti nezávidím, vždyť byla docela fajn.“ „Co fajn, víš kolik to stálo peněz?“ řekl a vytasil se se zápisníčkem, kde měl následující položky: 2. dubna - 2 karafiáty á 30,- Kč, láhev vína 85,- Kč a tak dále. Já na to nevěřícně koukal. „No, podívej se, to mně musí zaplatit, za rok to dělá 15 826 a to jsem spoustu věcí nepsal! Nevím, jak jsi na tom ty, ale toto mi musí zaplatit, já si peníze doma netisknu!“

Nevěřil jsem svým očím a uším. To snad opravdu není možné! Že je strašný kolenovrt, to jsem věděl, ale že to jde až tak daleko? „Prosím tě, zapomeň na to, co blbneš, copak to můžeš od nějaké holky chtít? Tak to holt nevyšlo a já se jí na druhou stranu ani nedivím, copak by s tebou nějaká vydržela, když jenom furt počítáš? Prostě ty prachy odepiš a je to, připiš to do kolonky ztráty, určitě ve svém účetnictví takovou máš, ne?“ „No, ty asi máš na vyhazování, ale já ne!“ Odešel jsem od něj a jen jsem kroutil hlavou.

Jednou jsme seděli ve vinárně s kolegyní z práce a Martin za námi přišel. Začal svou oblíbenou písničku, jak je sám a že sice má čtyřpokojový byt, ale potkává tam pouze svůj stín. Kolegyně v dobré víře začala: „Martine, vždyť letiště je plné svobodných nebo rozvedených holek, které někoho hledají, tak si nějakou vyhlídni, pozvi ji do restaurace na večeři, zainvestuj to a pak uvidíš, že to půjde samo, no, zkus to. Prostě se jednou zapři a pusť chlup, jak se říká, a uvidíš!“ Jeho odpověď se stala na dlouho dobrým vtipem: „Já jsem vloni v květnu jednu takhle pozval, za večeři jsem zaplatil tři sta osmdesát šest korun padesát a prd!“ Spadli jsme pod stůl. Od té doby, když kolegyni potkám, voláme na sebe již z dálky: „Tři sta osmdesát šest korun padesát!“ a ten druhý zařve: „A prd!“

Takový člověk je prostě odsouzen k tomu žít sám. Když je pro někoho největším vzrušením pročítat si složky „konto korunové“ a „konto devizové“ a při tom zažívá to správné vzrušení, to nemá lehké. Člověk, který, když jsem ho vezl v Americe autem a dostali jsme smyk, neřval: „Neblbni, dyk se zabijeme!“, což by bylo normální, ale řval: „Neblbni, já nejsem pojištěný!“ Takovému není pomoci.

Je hloupost rozhazovat a každému ukazovat, že „na to mám“, ale každý večer sedět a počítat, kolik jsem dnes utratil (při velmi dobrých příjmech), a plakat, že ten salám byl moc drahý, že ho stačilo pouze deset deka (opakuji, při velmi dobrých příjmech), to je také blbost. Znám spoustu starých lidí, jejichž důchody jsou minimální, ale stejně si neodpustí nějakou tu životní radost. I když opravdu musí počítat, dají si na nedělní procházce s chutí „vídeň“. Moje maminka, která měla mizivý důchod, se scházela s pravidelně „s holkama“ a užívala si. Musela si na to ušetřit, nebo, když jsem věděl já nebo sestra, že bude mít „babinec“, tak jsme jí nakoupili, aby si s „holkama mohly zařádit“. Pro takové lidi je život veselejší, když si ho umí i s omezenými prostředky užít. Jak říkala moje maminka: „Krkneš, prdneš a deš pod kytky a k čemu ti budou peníze ve špárkase?“

zpět na článek